To byl teprve začátek: jen ramena, dlouhé rozcuchané vlasy a pohled, který jsem chtěl možná ještě víc, než ty svaly a žíly na rukách. Když jsem tehdy zfackoval toho debila z dobré rodiny a nepochybně zlatou budoucností, hned tu noc se mi spalo nejlíp za poslední roky. Ani jsem neměl chuť před spaním hypnotizovat ruku a zařizovat si další noční svobodu ve snu – ale stejně nastala. Testem reality tentokrát neprošlo město. Tohle nebyla Praha. V Praze takhle vysoké věžáky nejsou, znám tohle město dobře, nenávidím ho už od předškolního věku. Nebyla to Praha, i když jsem se v roli skrytého režiséra snu snažil obelhat sám sebe. Vyběhl jsem po fasádě na střechu toho obludně vysokého věžáku a rozhlédl se. Po probuzení ve městě jsem to tak někdy udělal. Pomáhalo mi to neztratit se, stejně jako pohled na ruku.

„Je to sen nebo skutečnost?“ zeptal jsem se, není na škodu, čas od času se ujistit, ve kterém světě právě žijete. Trik je v tom, udržet v hlavě tu otázku tak dlouho, než se doberete správné odpovědi. A pokud si tu otázku stihnete položit, správná odpověď následovaná euforií z úspěchu zní vždycky stejně: Je to sen.
Trvalo mi tři roky, než jsem dokázal udržet v hlavě otázku. A další dva, než se mi dařilo udržet v hlavě i odpověď. A teď jsem byl znovu tady. V nestálém světě freudovských zbytků ze dne, zjevných snů, splněných přání a ještě něčeho. Toho hlavního. Obludné časové jámy s barevnými okraji, která mě časem dovede až do mé venkovské existence plné čerstvě nadojeného mléka a násilí.
Plochou střechu kryl térový koberec, u okraje stála trubková konstrukce s neonovým reklamním poutačem: Club Abrakadabra. Nebo Klub Brakadabraka. Nebo Klub History. Nebo Club Hystery.

Tenhle svět není dokonalý, stejně jako žádný jiný. Neustále se proměňuje. Drobné, nevýznamné změny, důležité pro testování reality. Tam venku jsou manažeři klubů trpělivější a nemění názvy svých podniků každých deset vteřin. Přitiskl jsem ruku na jedno z obřích písmen – hladký a vlažný vjem. Sepnul mozek příslušný kontakt, nebo jsem doma v ložnici položil ruku na rameno nebo zadek své manželky? Jsem tu správně, musel jsem si to znovu připomenout. Ztratíte se snadno, zvlášť když na vás někdo promluví. Teď byla střecha prázdná, mohl jsem do vzduchu. Jako obvykle stačilo rozběhnout se a roztáhnout ruce. Jenže pak najednou prázdná nebyla.

Naproti starobylému neonovému poutači vyrostl les, vysoké stromy s větvemi zkroucenými jako kořeny se nad městem táhly až k obzoru, jako temně zelená dálnice, jako horní patro světa. Na nejbližších kmenech se odrážely barvy neonu, střídaly se, poblikávaly a jejich hypnotický pouťový rytmus poskytoval dokonalé krytí. Vlastně jsem si ho všiml, až když vyšel ze vzdušného hvozdu, rozhlédl se a pak se na mě podíval. Stál ode mě možná dvacet metrů, ale vzdálenost tady jako obvykle nic neznamenala. Na okamžik jsem se dokonce zahlédl jeho očima – štíhlou nahrbenou postavu s delším krkem nakloněným dopředu jako by nemohl unést hlavu a zároveň v tom byla zvědavost a možná i strach z toho, co by se stalo, kdyby se ten krk a záda narovnaly a vztyčily v celé své délce.

To on s hlavou žádný problém neměl. Silný krk ji nesl jako pilíř nějakou ozdobnou řeckou hlavici, až na to, že na antiku jeho tělo vypadalo příliš divoce. Byl o něco vyšší než já a mnohem rozložitější, svaly, jizvy, šlachy, chlupy, hrudník vyklenutý jako dospělá verze mých spolužáků ze základky, kteří místo odpoledky hráli fotbal a podávali si přihlášku na učňáky. Měl v sobě něco z Tarzana, lovců mamutů z ilustrací Zdeňka Buriana i nedokonalost a použitost oživlých mrtvol, ale zároveň se nikomu z nich tak docela nepodobal. Nevystoupil z ničí fantazie, ani té mé, i když tahle myšlenka se celá zrůžovělá sama nabízela. Vlastně vypadal docela obyčejně, možná jako voják z nějaké prastaré armády, který měl zatím kliku a musel oddělat spoustu podobných tvorů jako je on.

Napadlo mě, že podobných jsem už pár potkal a že mu možná nezávidím tolik ty svaly a působivé řečiště žil, jako spíš příběhy, které v dostatečném počtu a různosti zbavují úzkosti a strachu. On sám nepůsobil vystrašeně, ani kdovíjak zvědavě. Jen se ostražitě rozhlédl a vykročil ke mně, na silných nohách přírodního atleta, ale lehce jako dravec. Jenže já už neměl chuť na další probuzení se zpocenými zády a navíc jsem si moc dobře pamatoval, co se dopoledne stalo ve škole. Tohle byl můj život a můj poctivě natrénovaný lucidní sen. Jestli se nenechám chytit a nezapomenu, kde jsem, nic se mi nestane. Moje tělo zůstává v bezpečí ložnice, pod peřinou s motivy zralých švestek a vedle pochrupuje manželka s ucpaným nosem a pootevřenou pusou. Nic se mi nestane.

Takže jsem se v rámci možností, i ve snovém světě poněkud omezených, napřímil a vyrazil směrem k němu. Možná jsme se setkali na půli cesty mezi neonem a lesem, vzhledem k následným událostem by to mělo jistou symboliku, ale jistě to nevím. Zato jsem přesně věděl, co chci udělat. Zastavili jsem se na dva kroky od sebe. Díval se na mě chytře, to od polonahého chlapa s pasem omotaným nějakým hadrem nebo kůží nebo bůhvíčím nečekáte. Díval se na mě chytře jako kapitán Nemo a to neměl ani úzké pichlavé oči, ani námořnickou čepici. Velké tmavé mandlové oči a pohled intenzivní jako promítačka, jako by chtěl něco říct, ale věděl, že to nemá smysl. Zarostlá tvář, jizva na čele, na stejném místě, odkud mi vyndali podezřelé mateřské znaménko a taky na nose, odkud mi… Ale to je celkem jedno, všichni někde něco máme. A hlavně – byl dokonale zaostřený.

Lidé, které potkáte v lucidních snech takoví nebývají. Často se rozplývají. Když jsem jednou svou bývalou milenku požádal, aby se mi kurva podívala do očí, uhnula stranou a její profil se rozfázoval do mnoha siluet jako na grafikách Jiřího Anderle ze 70. let. On zůstával ostrý a byl tam a to rozhodně nebylo normální, jestli vůbec něco. A jak jsme se tak na sebe dívali, začalo mě to všechno srát. Celé to únikové divadlo a jeho předchozí útoky a vůbec všechno, co můj život až do včerejšího rána nadívalo jako anemickou řídkou jitrnici. Zuřivost. Vzlínala od nohou, jemné chvění a rudý opar a vztek, který mi připomněl fackovací dopoledne. No, tím to bylo lehčí.

„Poď se mnou,“ řekl jsem mu a aniž bych si dělal starosti, jestli mi rozumí a poslechne, jsem se otočil a vrátil se k neonu na kraj střechy.
Šel a postavil se vedle mě, viděl jsem ho a cítil jeho přítomnost, byla všude ve vzduchu, všude.

Dívali jsme se dolů na město. Drobné postavy, světla aut, vzdálený pach kouře, hudba, jak se otevíraly a zavíraly dveře nočních klubů, troubení, smích, řev, okna na protějších domech se rozsvěcela a zhasínala, občas se v nich objevily postavičky, padaly miniaturní facky, někde se nepatrně šukalo, jinde malinko mlčelo, drobné oči ronily mikroskopické slzy a na zboží se téměř neviditelným písmem vypisovaly zanedbatelné slevy, řady figurek ťukaly pohádkovými prstíky do klávesnic a hrozny hlaviček srocených kolem stolků pro panenky rokovaly o prakticky neexistujících problémech.

Stáli jsme na kraji střechy a já jsem vůbec neměl chuť kamkoli letět. Možná to není Praha, určitě to není Praha, ale nenávidět to můžu stejně, není-liž pravda, tetičko. Rudá vystoupala až k mozku.
„Vidíš to?“ oslovil jsem toho chlapa na průsečíku vzteku a chvilkového prozření. „Vidíš, kdes mě nechal, ty hajzle?“
A než stačil odpovědět nebo jen pohnout svým svalnatým malíčkem, v rychlém chvatu jsem ho objal kolem pasu. A pak stačilo prudké škubnutí celým tělem a v jediné rudé šmouze jsme oba přepadli přes okraj střechy a drobný svět se za zvuku našeho společného dokonale lucidního řevu začal zvětšovat. No a co.

Text: Dalibor Demel

Foto: Ayko Neil Kehl a Trần Anh Tuấn na Unsplash