„Líza je po smrti,“ oznámil mi Harry. Na prsou měl vytetovaný obraz havrana, jak se vznáší nad haldou hořících knih. „Aby mohlo vzniknout něco nového, musí se to staré zničit,“ prohlašoval. Cítil jsem, že má pravdu. Ale když jsem se pak ocitl v situaci, kdy jsem měl přijmout něco nového — a krásného —, nebyl jsem schopen zničit to staré. Budoval jsem to polovinu života. Vybojovával jsem si to na okolnostech, na podmínkách, na všem a všemu navzdory. A bylo to navázané na konkrétní osobu, kterou jsem miloval, a která mi poskytla celé zázemí. Nedokázal jsem se smířit s představou, že to musím zabít. Rozdupával jsem to na stále drobnější prach a divil se, že se to nikomu nelíbí. A tak jsem pochopil, co udělal Harry.

Text: Jiří Roth