V mých rozjitřených deseti letech jsi mi do středu památníčku vypsaným písmem někoho, kdo se slovem živí, vzkázal: „Ať tě dívko baculatá, každý rád má jako táta“ Byl modrý – s kytičkou na přední straně, mám ho (samozřejmě) dodnes. Považovala jsem to (jak jinak) než za totální podraz! Polil mě stud a přemýšlela jsem, jak tu stránku nenápadně vytrhnout, zápis vyzmizíkovat a navždy sprovodit ze světa.

Přeci jsi musel vědět, že památník budu dávat podepsat celé třídě a tohle zásadní urážlivé sdělení prostě nikdo z mých pubertálních spolužáků nepřehlédne! Rok na to už jsi mezi námi nebyl. Odešels nečekaně, uprostřed rozepsané věty. A mně zbyl tvůj vzkaz…definice lásky, které jsem tehdy ani nemohla rozumět… Napsal bys to, kdybys tušil, že se za tvojí vizí potáhnu trnitými cestami jak šípková Růženka za svým neblahým osudem?

Nezodpovězených otázek zůstalo víc než těch, které jsi mi stihnul zodpovědět. Pamatuji si, jak ses laskavě bavil mým okamžitým rozhořčením a neměl potřebu cokoli vysvětlovat. Laťka byla posazena proklatě vysoko. Možná právě proto se po dalším a dalším pokusu ocitám sama… A to už dávno nejsem baculatá.

Text: Anna D.

Foto: archiv AD