„Líza je po smrti,“ oznámil mi Harry. S mou dívkou jsme v autě pomalu proplouvali krajinou. Naše kochací jízda byla plná láskyplných slov, vřelých stisků ruky, zamilovaných pohledů. Projížděli jsme vísky a městečka, míjeli samoty. Obdivovala domy a zahrady, ukazovala mi architektonické skvosty. Dokonale uspořádané zastavěné pozemky byly vklíněné mezi ledabylým nepořádkem dědičných starousedlíků. Zajídal se mi pocit, že se člověk dobrovolně rozhodne obsadit jeden dům s jednou ženou na zbytek života. Ani děti nedají takovému životu smysl, protože jednoho dne se rozhodnou obsadit vlastní dům s jedním partnerem nebo partnerkou do konce života. Závažnost tohoto rozhodnutí může narušit jen jediné…

Text: Jiří Roth