Motocykl je pro kluky symbol dobrodružství a volnosti. V době sešněrované tlakem konzumu a společenských požadavků na neustálý růst je motorka prostředkem úniku a plnění touhy po individuální svobodě. Motorka je jako oheň – dobrý sluha, ale zlý plán. Kdo ji nezvládne, platí za to cenu nejvyšší. Proto jsme tu my, v roli krotitelů ocelových ořů, abyste se vy vraceli domů ze svých cest ve zdraví.

 

Silnice nemám rád, jsou nebezpečné

Nadějný okruhový závodník Oliver König se snámi zastavil na kus řeči těsně před tím, než odjel do Španelska, aby se připravil na svou premiéru v kategorii superbiků, kam přestupuje rovnou z pořadu Supersport 300. 

Budeš trénovat jenom na okruhu, nebo se pustíš i na silnici?
Budu jezdit jenom na okruhu. Já řidičák na silnici ani nemám, jenom na stopětadvacítku a víc ani nepotřebuju. Já se vyblbnu na okruhu a pak už nemám potřebu jezdit na silnici.

Vůbec tě to neláká?
Absolutně ne. Jelikož vím, jak málo stačí k nehodě – kapky oleje nebo nějaká nečistota –, tak mi silnice připadá jako příliš velký riziko. Já jsem odpůrce jízdy po silnici.

Máš ze superbiků strach?
Strach nemám, to bych nemohl jezdit rychle. Strach mám na silnici, proto tam nelezu. Při závodech mám jenom respekt. 

Na zmíněném videu bylo vidět, jak z tebe cáká to štěstí jezdit na silné litrové motorce. Co tě na ní tak baví?
Litr je super motorka, baví mě sledovat, jak u ní funguje elektronika, že jde jenom přidat a motorka si už vše sama posbírá. Je to motorka pro velký kluky.

Nenapadlo by mě, že tě tak ohromí elektronika…
Na třístovce není nic. Tady je kontrola trakce, wheelie control, přijedu do zatáčky, můžu přidat plný plyn a nic se nestane. Ta motorka si to sama vyřeší: prokluz kola, zvedání předního kola… Na třístovce není ani výkon, takže se taky nic nestane. 

Já bych se bál, že se elektronika podělá, když to budu nejmíň potřebovat…
Van den Markovi (Michael van der Mark – pozn. redakce) se v roce 2019 elektronika vypnula nebo Pedrosovi (Daniel „Dani“ Pedrosa Ramal – pozn. redakce). Jsou momenty, kdy se to stane, a pak je ta motorka neovladatelná. Když si člověk zvykne na elektroniku a najednou ji tam nemá, tak nestačí zareagovat. V Anglii jezdí na litrových motorkách, ale trakci tam třeba nemají. Řídit se to dá, ale člověk na to musí bejt připravenej. 

Jak těžká to byla cesta až k superbikům?
Od začátku byl můj cíl se dostat co nejvýše. Asi jako pro každého jezdce byl můj sem Moto GP, ale postupem času jsem se začal více soustředit na World Superbike. Každý den jsem obětoval motorkám a vše ostatní jsem upozadil a prostě se soustředím jen na to. Když nesedím na motorce, jsem v posilce nebo v bazénu, na kole a tak. Je ale potřeba říct, že to není jenom o mně. Maximálně mě podporuje táta s mamkou i ségra a mám kolem sebe v týmu skvělé lidi a partnery a bez toho všeho by to nešlo a za to moc děkuju. A samozřejmě obrovskou zásluhu na tom, co se kolem děje v posledních letech, má můj manažer Miloš Čihák. No a pak jsem jel závody v Indonésii, což byla vlastně taková náhoda, ale nejel jsem úplně špatně a zaujal  jsem tým Orelacu a začali jsme s lidmi z týmu jednat. Dokonce i dost přistoupili na naše podmínky. Bylo to hodně štěstí a dalších faktorů.

Co myslíš, máš na to, vyrovnat se svým idolům?
To ukáže čas, to si netroufnu říct, jestli mám na to, jet jako Jonathan Rea nebo Toprak (Razgatlıoğlu – pozn. redakce), to bych byl docela hustej, kdybych si to dovolil. K těm klukům mám velký respekt.

Kdo ti bude ve Španělsku pomáhat?
Bude tam Miloš Čihák, ten mi určitě pomůže, Tati Mercado (Leandro Denis „Tati“ Mercado – pozn. redakce), ten mi snad taky pomůže, v týmu bude i Raffaele de Rosa, borec, který jezdí šestistovky, ale jezdil i bajky, a pak David Salom (Fuentes). Takže k sobě budu mít super lidi a doufám, že mi budou umět pomoci. 

Už umíš španělsky?
Jenom sprostý slova. Ale prej mě španělsky naučí.

Baví tě cestování?
Ani moc ne. Líbí se mi poznávat nový destinace nebo tratě, ale cestování autem nebo letadlem nesnáším.

K motorkám patří taky pit girls. Líbí se ti, když se kolem tebe motají hezký holky se slunečníčky nebo deštníčky?
Loni ani nevím, jak to bylo kvůli covidu omezený, tak jsem si jich ani nevšiml. Mně stačí závodění, já absolutně nevnímám, jestli vedle mě někdo stojí s deštníkem. Diváci to možná mají rádi, ale já se soustředím jenom na jízdu.

Dá se nějak připravit na případný pád?
Jakub Kornfeil to prý trénoval, ale já si myslím, že to je něco, co se nedá natrénovat. Pokaždý je to v jiný zatáčce, v jiný rychlosti a bůhvíco všechno je jinak. Připravit se na to nedá a můžu jednat až podle situace a svýho nejlepšího mínění. Základ je schoulit se a chránit si orgány, ale někdy na to ani není čas.

Vyhodnocujete si nějak po závodě, proč jsi upadl?
Po každém pádu se studují data, jestli se najde nějaká příčina. Jestli jsem brzdil později, nebo agresivně, ale někdy jsou pády, že nevím. To se mi stalo v Indonésii – brzdil jsem dřív, všechno bylo stejný jako předtím – a ani podle dat nevíme.

Je pro tebe pád nějak limitující?
Naštěstí ne. Je mi to úplně jedno. Mrzí mě to z hlediska motorky nebo týmu, nechci spadnout znova, protože bych vypadal jako blbec, ale že bych měl nějaký blok v hlavě, to se říct nedá.

Jak reaguješ, když během závodu uděláš chybu? Přemýšlíš nad tím?
Když udělám chybu, tak si zanadávám, ale nijak nad tím nehloubám. 

Mluvil jsi o fyzickém tréninku, musíš taky nějak trénovat psychiku?
Moje máma je psycholožka, takže mám psychický trénink doma. Nějaký problémy, který jsem měl, jsem řešil s Marianem Jelínkem. Shodou okolností jsem zjistil, že je v kontaktu s Johannem Zarcem. Mám ho jako mentora, na kterýho se můžu spolehnout, když mám nějaký potíže, což je fajn, ale nedá se říct, že bych měl s psychikou nějaký problém. 

Jak ti pomáhá máma?
Když jsem na závodech a potřebuju, tak jí zavolám, ona si se mnou promluví, já se vypovídám, a je to.

Jak vůbec vnímá tvoje závodění?
Čím jsem starší, tím to vnímá hůř. Není to jednoduchý, je to nebezpečný sport, já si to uvědomuju, jsem její jediný syn, ale podporuje mě naplno. Ví, že to mám rád a že mě to naplňuje. Je to skvělá máma. 

Lákalo by tě vystoupit z komfortu závodní tratě a jet třeba TT Isle of Man?
Určitě ne. Filip Salač říkal, že by chtěl jet někdy Hořice, ale já to nemám rád. Jednou jsem se tam byl podívat, a ani jako divákovi se mi to moc nelíbilo, připadá mi, že se to jede už jednou nohou v hrobě.

Ty si riziko žádné nepřipouštíš?
Jako že by se mi něco stalo? Uvědomuju si to, ale nemůžu na to myslet.

Vrchol pro každého závodníka je asi Moto GP. Co pro tebe?
Nedává mi to v tuhle chvíli smysl, podle mě je to hodně zpolitizovaný na úkor samotného závodění. V superbikách mi to přijde o dost čistější a volnější. Celkově se mi ten šampionát líbí víc. Pro mě je to teď vrchol a chtěl bych v něm něco dokázat. Jsem nejvýš, kdy jsem chtěl být. Přál bych si, aby mi diváci fandili a drželi palce. Myslím, že je hezký mít Čecha v superbikách.

 

Text je se svolením vydavatele převzatý z aktuálního vydání časopisu Drž stopu a je redakčně zkrácený. Plnou verzi najdete v tištěném vydání časopisu, kde je také více fotografií.

 

Zaznamenal: Jiří Roth
Foto: archiv O. K.
Ikona: Mužská věc