Bylo to v roce 1980. Můj kamarád si zlomil nohu. To je blbý. Zlomil si ji v době, kdy zkoušel hlavní roli v ochotnickém představení našeho divadla Karla Čapka v Chomutově. To bylo o něco horší. „Nevzal bys to za mě?“ zeptal se mě. To bylo nejhorší. Premiéra za týden, já neviděl ani jednu zkoušku, šlo to celé mimo mě. Byla to jednoaktovka, napsal ji náš kamarád a spoluherec a odmítnout nepřipadalo v úvahu. „Tak jo,“ souhlasil jsem.

Bylo to v lednu 1981. Premiéra (už si nepamatuju, jak se hra jmenovala) dopadla skvěle, já jsem už tuhle hlavní roli mezitím uzdravenému kamarádovi nikdy nevrátil. Po premiéře jsme seděli všichni realizátoři představení a autor mi vtiskl do ruky malou knihu. Jmenovala se Tracyho tygr a napsal ji pro mě tehdy neznámý autor William Saroyan. Otevřel jsem ji a četl věnování: Záskokovému Vojtovi vynikajícím výkonem zaskočený autor. Cítil jsem se tehdy být pánem vesmíru. Táhlo mi na osmnáctý rok a žil jsem ve slepé bohorovnosti mládí.

Knihu jsem si přečetl. A hned znovu. Co to je? Tak ještě jednou. Saroyan mě uhranul. Téhož roku zavítal do Prahy a v Mladém světě s ním byl velký rozhovor. Rok na to umřel. V knihkupectví se neprodával. Kradl jsem ho z městské knihovny. V roce 1982 jsem narukoval a na vojně objevil tamní knihovnu, jejíž jsem byl jediným štamgastem. Jo, jo, ještě mám ty Saroyany schovaný.

Psal se rok 2024 a můj dobrý kamarád Peter Chmela, jinak divadelní a televizní režisér, mi navrhl, jestli bych zdramatizoval Tracyho tygra pro jeviště. Byl jsem nadšený, vždyť kdo tu knihu zná lépe než já? Ale ouha, příběh se vzpouzel, nechtěl ze stránek na jeviště. Jeviště je moc konkrétní, jsou na něm skuteční lidé a vyslovují slova, která mají mít nějaký smysl. Celý příběh má mít nějaký smysl. Má mít začátek, má mít nějaký zvrat, vyvrcholení, řešení, konec. Všichni známe schéma dramatu, jak vzniklo v antických dobách. Ale takový tenhle příběh není. Tohle je povídání o lásce, je to nahlédnutí do mysli autora, který někde něco viděl a vymyslel si k tomu svůj vlastní poetický příběh. A já měl najednou tentýž příběh převyprávět po svém. To znamená, že každý jiný ho bude vidět jinak.

Představení vzniklo, hraje se v pražském divadle D21 a já tento text píšu v předvečer premiéry. Nevím, jak to dopadne. Ale já se na to moc těším. Uvidím svůj příběh, který jsem si podobně jako jeho knihy od Saroyana ukradl, a teď mi ho bude vyprávět někdo jiný. Přitom téma, to nejdůležitější téma, jaké v životě máme, v tom zůstane obsaženo. Tak na to se těším.

Text: Jiří Roth
Foto: Michaela Škvrňáková
Ikona: Mužská věc

PS: Představení je nádherné.