Knihy považuju za nejzásadnější informační médium. Samozřejmě na každá kniha je nositelem informací, bez kterých se neobejdeme. Některé jsou jen záznamem bezduchého žvatlání pro ukrácení dlouhé chvíle. Ale pak se nám dostane do ruky kniha, která dokáže otevřít oči, změnit pohled na svět nebo na sebe. Je to klíč k vlastnímu nitru, kam se pokoušíme celý život proniknout.

Josefa Formánka znám osobně, vážím si ho jako autora i jako člověka a je to jeden z těch lidí, kteří vám přijdou do cesty kvůli tomu, aby vám sdělili nebo ukázali něco podstatného. Jeho knihu Úsměvy smutných mužů jsem zhltl na jeden zátah a dost mě ta četba ovlivnila. Pak jsem četl Dvě slova jako klíč, to už jsem četl déle a nakonec jsem dostal jako dárek zatím poslední Knihu o tichu. 

K její četbě jsem se stále nemohl dostat, ačkoli ji mám už několik měsíců na očích a těšil jsem se, až si ji přečtu. Pak jsem ji jednou otevřel a přečetl asi dvacet stránek, načež jsem ji odložil, protože jsem měl zase co dělat jiného. Jednoho sobotního rána, když jsem ležel v posteli a přemýšlel o životě, se mi nechtělo vstávat, ale ani jen tak ležet, nechtěl jsem ani čumět na blbosti do mobilu, tak jsem si vzal Knihu o tichu, že si zase přečtu pár stránek. 

Věřím tomu – a o oprávněnosti své víry jsem se už mnohokrát přesvědčil –, že vesmír nám servíruje to správné přesně v ten pravý okamžik a je jen na nás, zda to využijeme, či nikoli. To sobotní ráno byl okamžik, kdy jsem si MĚL přečíst stránky z Josefovy knihy a dostat tak do ruky klíč ke dveřím, za nimiž ukrývám před světem svou vlastní duši. Byl to jen výsek z knihy, pasáž, v níž se Josef setká se třemi lidmi (v celé knize je těch lidí mnohem víc) a do knihy vepíše jejich moudrost, jejich poznání a jejich uvědomění si světa. Těch několik stránek je vlastně návod na spokojený život, po jakém každý člověk prahne. 

Ne, opravdu to nejsou moudra, jaká by člověk za svůj život nikdy neslyšel. Spíš je to jednoduché vyslovení dávno poznaného, jsou to věty, které jsme už slyšeli kdysi od rodičů, ve škole, od kamarádů. Jsou to myšlenky, které se objevily už v různých knihách. Ale tady, takto podané a takto shrnuté, orámované vlastní autorovou zkušeností a prozřením, mají docela jinou váhu a energii. Abych parafrázoval slova jednoho z hrdinů knihy, jsou jako vánek, který se otře o vaši dlaň, jako něco, co vnímáte, ale nevidíte. 

Kdybych měl mít vedle postele komínek z oblíbených knih, ke kterým se chci do konce života vracet, byla by Kniha o tichu úplně nahoře. Jako něco, v čem lze najít uklidnění, pohlazení i radu do života. Za tuhle knihu Ti, Josefe, moc děkuju. 

PS: Pokud nechápete titulek této nerecenze, pak jste knihu ještě nečetli.

Text a foto: Jiří Roth