KRÁSNÉ STROJE / Piaggio MP3 300: Sledovačky jsou můj denní chleba |

Něco mi říkalo, že už asi bude ráno. Na levé oko hůř vidím, proto ho po probuzení otevírám jako první. Svět kolem byl rozpitý do barevné kaše, takže se vše jevilo v nejlepším pořádku. Toho rána jsem si uvědomil dvě věci: že nejsem jako obvykle opilý – ve sklence zbylo ještě na prst whisky – a že jako obvykle nemám ani vindru. Znechuceně jsem spustil nohy z gauče a trup se tím pohybem neochotně posadil. O hlavě nemluvím, nevím, kam jsem ji dal. Přesunul jsem se na toaletu a pustil se do čtení tři týdny starých zpráv. Ani mě nepřekvapilo, že se nic nezměnilo. Levé ucho, ve kterém zatím nemám ten protivný tinitus, zachytlo v éteru známou melodii tlumeně znící prostorem. Byl to můj mobil. Neměl jsem ani páru, kde je a kromě toho jsem měl na práci jistou neodkladnou záležitost, takže jsem okamžitě přestal vnímat zvonění a věnoval se sám sobě. Zrovna když jsem stál před kuchyňskou poličkou a rozhodoval se, jestli si k snídani otevřu plechovku, za které kdosi strhnul obal, nebo uvařím špagety s ničím, začal mobil vyzvánět znovu. Vylovil jsem ho z boty a hleděl na neznámé číslo na displeji, dokud mobil neumlknul. Pokrčil jsem rameny a šel se věnovat své volbě snídaně.

V duchu jsem řešil smysl života a v ústech se mi převalovala kaše tvořená prastarými cornflaky máčenými v heřmánkovém čaji a čekající, až se jí otevřou vrata do útrob, které se bůhvíproč bránily přijetí takové pochutiny, když telefon spustil potřetí. Usoudil jsem, že ten na druhém konci se mnou chce mocí mermo mluvit, tak jsem ho zvedl a zamručel něco mezi pozdravem a prdem ledního medvěda. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že volající je žena. Další dlouhou chvíli jsem se snažil zachytit obsah jejího sdělení. Teprve když mi sdělila výši honoráře, vrátil se mi mozek do lebky a začal poslušně plnit své povinnosti.

Sledovačky jsou můj denní chleba. Ale raději sleduju nevěrné manželky než manžely. Nevadí mi být v patách šmejdům, který odírají druhé nebo si pakují kapsy na úkor ostatních, ale sledovat manžela, jehož žena podezírá z nevěry, je jako mlátit se baseballovou pálkou do hlavy. Ale když máte prázdnej účet a na stole stoh upomínek po splatnosti, tak si moc práci nevybíráte. Takže klasika: měl jsem popis týpka, jeho zvyklosti, denní program a měl jsem zjistit, jestli svý ženě zahejbá či ne. Jenže kancelář měl přímo v centru, kde je dost obtížný parkovat a poflakovat se po ulici jen tak dřív nebo později vzbudí pozornost, takže co s tím? Vylil jsem snídani do záchodu a odkráčel do bistra přes ulici, abych si dal pořádnou porci vajec se slaninou a hrnek poctivýho hořkýho kafe. Zaslepenej tou vidinou jsem se ani nerozhlídl, takže mě málem sebral kluk na skútru. Asi byl na pitomce jako já zvyklej, protože jenom strhnul řídítka, udělal myšku a byl v čudu. Ale mě to vnuklo úžasnou myšlenku, což bylo takhle brzy zrána něco nevídaného.

O dvě hodiny později jsem stál před kámošem, který pracoval v servisu skútrů. „Chci něco rychlýho a mrštnýho,“ prohlásil jsem hlasitě a v duchu dodal: „a stabilního“. Chvíli se na mě díval, a pak zmizel za velkými plechovými dveřmi. Nechal je otevřené a když se vracel, tlačil skútr. Byl to stroj, který měl tři kola. Tříkolka? Jo, tříkolka. Piaggio MP3 300 HPE. Vybídl mě, abych se posadil. Sedl jsem si. Pak chtěl, abych zvednul nohy z podlahy a položil je na stupačky. Znejistěl jsem, ale poslechl. Skútr se ani nehnul. V rychlosti mi vysvětlil, jak se stroj ovládá – nebylo to nic složitého – a vypustil mě do ulic. Jel jsem domů přeopatrně, přece jenom to byla moje premiéra na třech kolech a po dlouhé době jsem seděl na motorce. Ten večer jsem si odpustil svou oblíbenou kratochvíli se sklenkou whisky a ponořil se básní Tonyho Harrisona ze sbírky My z Leedsu. To pravé čtení před tím, co mě čeká.

Ráno jsem si narazil helmu, sedl si na skútr, nohy nechal pro jistotu na zemi a nastartoval. Motor tiše brumlal. Levou rukou jsem odjistil ruční brzdu a palcem pravé ruky přední vidlici. Skútr se lehounce zhoupl. Přidal jsem plyn a rozjel se. Před první zatáčkou jsem měl ještě trochu respekt, ale projel jsem ji úplně v klidu. A čím déle jsem jel, tím větší jistotu jsem nabýval. Na semaforech jsem si při červené jedním pohybem uzamkl vidlici a ani jsem nemusel sundávat nohy. Pak stačilo jen přidat plyn a přední kola se automaticky odemkla. Ta jízda mě bavila tak, že jsem málem zapomněl na svůj úkol.

V určenou hodinu jsem zaparkoval skútr napříč mezi dvě limuzíny lidí z kanceláří, kde pracoval i můj objekt. Chvíli jsem si hověl na sedadle, ale brzy mi začalo bejt horko. Sundal jsem si teda helmu a schoval ji pod sedlo. Rozepnul jsem si bundu a lelkoval kolem motorky, jako bych na někoho čekal. Pak jsem si šel do trafiky koupit láhev vody. Byla odporná. Vodu piju jen v krajním případě, ale zmohla mě žízeň. V půl dvanácté vyšel objekt z kanceláře. Nijak jsem se neplašil, měl na sobě jen košili a kráčel volnějším tempem do nedaleké pasáže. Klidně jsem se vydal za ním, ale jen se mi potvrdilo, že si odskočil akorát pro něco k jídlu. Ani nezapadl do žádné z restaurací, jen si nechal připravit porci kebabu a v plastové misce si ji nesl zpět do kanceláře. Věděl jsem, že minimálně hodinu se odtud nehne a skočil jsem se taky najíst do bistra, odkud bylo vidět na vchodové dveře. Až pozdě odpoledne vyšel znovu. Tentokrát měl sako a v ruce tašku na notebook. Asi tři sta metrů od domu byla zastávka tramvaje. Nasadil jsem si helmu a pomalu vytlačil skútr do ulice. Objekt se postavil na refýž mezi čekající lidi. Opatrně jsem popojel blíž k zastávce, abych ho měl na očích a viděl, do jaké tramvaje nastoupí. Hlavně jsem doufal, že to bude brzy, aby si mě nevšiml. On ale celou dobu koukal do telefonu. Když nastoupil, pustil jsem se za ním. Teda za tou tramvají. A tady jsem poprvé ocenil přednosti tříkolky. U obyčejného skútru se přední kola rády smekají po kolejnicích nebo se někdy i nechají strhnout vedením kolejí, ale tady se mi to nestalo ani jednou. Dvě kola se prostě pohybují jistěji. Před každou zastávkou jsem dával pozor, aby mě krylo nějaké auto nebo něco jiného, ale člověk, který neví, že je sledovaný, si svého okolí moc nevšímá. Dojeli jsme skoro na předměstí, když teprve vystoupil a bez zaváhání zamířil dlouhými kroky přes travnatou plochu k táhlému paneláku. Už jak se k němu blížil, vytáhnul z kapsy saka klíče s čipem, s jehož pomocí se dostal do jednoho ze vchodů a zmizel v útrobách. Nemohl jsem za ním a jenom jsem ho zahlédl, jak si stoupá před dveře výtahu. Do jakého patra pak vyjel, jsem ale už nezjistil. Ofotil jsem si zvonky a zavolal klientce, jestli se její manžel má vrátit dnes domů. Řekla mi, že odjel do Ostravy na služební cestu a vrátí se zítra. Ten den jsem měl tedy hotovo. Vrátím se sem zítra brzy ráno a zkusím zjistit, u koho byl. Mám na to docela dobrou metodu, kterou tady pochopitelně nebudu prozrazovat.

K večeru se docela ochladilo a taky se začalo už brzy stmívat. Sedl jsem na skútr a vydal se na cestu přes celou Prahu. V hlavě se mi honily možné scénáře dalšího sledování a dával jsem si dohromady postupy, na které nesmím zapomenout. Moje jízda večerní Prahou tak probíhala zcela automaticky a než jsem se nadál, vjížděl jsem do své ulice. Mrkl jsem na displej a zjistil, že jsem jel asi tak polovinu času než kdybych měl auto. Byl to stroj přesně podle mých požadavků. Rychlá odezva na plyn, takže stačilo otočit rukojetí a skútr vystřelil do provozu. Brzdy byly prostě fantastické. U tohohle skútru existuje ještě nožní brzda, která zapojuje přední a zadní brzdu naráz, ale při prudkém brždění je rychlejší a účinnější používat ruční brzdy na řídítkách. A ještě něco tahle tříkolka dovede. Skvěle vykrejvá terénní nerovnosti. Když jsem to při sledování tramvaje vpálil za nějakým autem na úsek silnice s vyjetými kolejemi, dostalo se mi levé přední kolo na asfaltový vrchol vyježděné brázdy, zatímco pravé přední kolo zůstalo v jejím údolí. Kdybych na to nekoukal, tak bych to ani nepoznal. Levé kolo se prostě zamáčklo do vidlice a já jel pořádně rovně a v pozoru. Geniální zařízení, jen co je pravda.

Celé sledování netrvalo ani týden. Chlápek si ani nedával moc velkej pozor. Jakoby mu na manželství nijak zvlášť nezáleželo, ale co je mi do toho. Klientce jsem předal potřebné důkazy manželovy nevěry, ona mi doplatila slíbený zbytek a já jsem mohl jet vrátit půjčené Piaggio. Po těch dnech v sedle skútru se mi už stýskalo po večeru, kdy si otevřu svou oblíbenou láhev whisky bez strachu, že ráno budu muset řídit. Na tuhle sledovačku mi zbyla jedna zásadní vzpomínka, a tou byla právě zkušenost s tříkolovým skútrem Piaggio MP3 300. Mrknul jsem na webu na cenovku a zkusmo spočítal, kolik bych musel mít ještě sledovaček, abych si ho mohl koupit. Nebylo to tak zlý. Možná o něm začnu uvažovat.