Chers amis,
nenechte se zmást hlupáky, kteří vám budou tvrdit, že život i smrt jsou nesmírně vážné věci. Chápu, že z vaší perspektivy je často obtížné to vidět, ale žít – to není nic seriózního. Je to dobrodružství, skoro hra. A umřít? Uvidíte. Jestli v sobě máte tu zvědavost jít se podívat na druhou stranu hor, vypadnout ze své klece, ať už má jakoukoli podobu, nakonec se vám to bude líbit. Tohle je vážně důležité – mít odvahu přeskočit plot. Je potřeba se mýlit, podnikat nerozvážné věci. Člověk není stvořen pro nehybnou strnulost. Jistou disciplínou se propracujete do situace, kde máte víceméně ušlechtilé touhy a pak jim musíte podlehnout. I když je to nebezpečné, i když je to nemožné. Zvlášť když je to nemožné! Takovému dobrodružství ale odporuje spousta překážek. Často je v tom rodina. Muž má svoje sny a sílu za nimi jít, ale žena ho zastaví. Chce hnízdo, aby měla kam snést vejce. Chtějí to všechny ženy na světě a já tomu rozumím. Mužská role znamená vytvořit ho. Netvrdím, že ženy jsou mrchy, ale že muži jsou často hloupí. A protože muž je prostě dobrák, sežene slámu, aby hnízdo vystlal, a postaví kolem něj zdi. A jak staví, najednou zjistí, že zdi sice postavil, ale sám zůstal uvnitř. A co mu zbude? Každodennost. Člověk je v zásadě nomád, kočovník – a když se usadí, má problém. Každodennost zabije všechno. Všechno. Možná si kdysi chtěl vzít holku, která bude jako dobré víno – každé další ráno o něco lepší –, ale zjistí, že vedle něj leží neznámá, zklamaná a nakonec arogantní osoba. Ze snů, které měl v mládí, nezůstane nic. Znáte chlapy, kteří si večer dají pár piv, trochu se uvolní a vyprávějí, čím vším chtěli být. Pilotem, čímkoli. I ženy mají sen – a tím je ohlídat si své muže. Na tom není nic moc špatného, žena je krásný nepřítel. Vlastně jsem ženy nikdy moc nechápal. Byl jsem vždycky tolik zamilovaný do lásky, měl jsem tak rád lásku, aspoň tu, o které jsem snil, že skutečné ženy zůstávaly trochu stranou. Ale jak říkám, nikdy jsem je nepochopil a teď už je pozdě. Sny jsem ale chápal dobře vždycky. Spolu s odvahou a silou aspoň některé uskutečnit jsou v životě pro muže to nejdůležitější. Navzdory komukoli, kdo o vás bude pochybovat a bude vás chtít přimět vést jiný život. Ostatně pro mě rodina plánovala místo v pokračování rodinného podniku. Mohl jsem být ředitel textilky. Vůbec se jim nelíbilo, když jsem začal skládat písničky a zpívat je v bruselských kabaretech. Jenže já to prostě musel zkusit. Měl jsem chuť to udělat, chápete? Nejde o žádný talent. Nic jako talent neexistuje. Talent znamená chuť něco udělat. Zbytek je disciplína. Nevím, co je umění. Neznám žádné umělce. Znám jen lidi, kteří usilovně pracují na své představě, s obrovskou energií a vytrvalostí. A pak tu představu dokážou dostat zvnitřku ven, to je celé. Považoval jsem se v podstatě za řemeslníka, za osamělého řemeslníka. Psát písně je řemeslo – většina slov, které použijete, je černobílých, ale občas použijete nějaké v barvě. Tahle barevná slova jsou z vás, dáte jim význam, třetí rozměr, chcete-li. A o to jde. Nežít z toho, co si někde přečtete nebo co vám kdo poradí. A být věrný. Člověku, myšlence, čemukoli, čemu věříte. Věrnost podle mě stojí nade všemi ostatními city. Takže – jestli dokážete být věrný svému snu, vyhrajete. A když to půjde těžko, nestyďte se za slzy. Tvrdí muži neexistují. Neexistují muži, kteří nikdy nepláčou. Něha je mužská vlastnost. Zkuste to všechno procítit. Držím vám v životě palce a… …nenechte se zastavit.
Váš
Jacques Brel
Jacques Brel
1929–1978
V roce 2005 ho v anketě pořádané belgickou státní televizí RTBF zvolili největším Belgičanem. Narodil se do rodiny podnikatele, ve dvaadvaceti se oženil, stal se otcem první ze tří dcer a vypadalo to na milý měšťanský život. Jenže pak to všechno začalo. Brel začal k nelibosti rodiny skládat a zpívat písně a kariéru ředitele továrny na textil vyměnil za dráhu písničkáře. Dva roky po svatbě vydal první singl a brzy pak na pozvání proslulého hledače talentů Jacquese Canettiho odjel do Paříže. Mezitím se mu narodila druhá dcera, roztržka s rodinou pokračovala, až za ním v roce 1955 přijela žena i s dětmi a společně se usadili na pařížském předměstí Montreuil-sous-Bois. No a pak už to šlo rychle. V roce 1957 získala jeho druhá deska prestižní ocenění, o rok později slavil úspěch v pařížské Olympii a rok nato v Bobinu. Jeho písně i projev se absolutně vymykaly všemu, čím tradice šansonu žila před Brelem. Byly to malé herecké etudy, intenzivní, vtipné, hořké, plné potu a skutečných citů. Intenzivní šňůra trvala do roku 1967, kdy ohlásil poslední recitál a začal se věnovat filmu – jako herec i režisér. V roce 1974 všechno opustil zahájil novou kariéru. Spolu se svou milenkou Madly vyplul na své plachetnici a zakotvil v Tichomoří. Jako pilot vlastního letadla Jojo sloužil jako taxi a vozil poštu obyvatelům ostrova Hiva Oa na Markézách. V té době už měl za sebou první operaci rakoviny plic. O tři roky později se do Paříže vrátil, aby natočil své poslední album, jehož se za týden prodalo přes milion kusů. V roce 1978 se jeho zdraví znovu zhoršilo a po druhé operaci tumoru zemřel na plicní embolii. Pochovali ho na Hiva Oa, tak jak si přál, vedle malíře Paula Gauguina.
Text: Dalibor Demel; Ilustrace: Jiří Roth