Dnes je neděle a pořád to ještě funguje. V těle se cosi přeskupilo, něco je jinak. Možná si část mé existence sestávající z nekonečně složité nehmotné části a jak se ukázalo i podobně mnohotvárného hmotného nositele, na něco vzpomněla. Nebo se něco nového naučila, nevím přesně.
„Vypadáš jinak, skoro jsem tě nepoznala,“ vyjádřila to přítelkyně, když jsem k ní přistoupil do auta. To bylo v pátek a v šeru přecházejícího do tmy. Zapátrala očima na mé tváři. „Kdybys neměl tu svou srandovní ušanku, vůbec bych si tě nevšimla, kdyžs přicházel. Máš úplně jiný držení těla.“
„Fakt?“

Pořád jsem tomu úplně nevěřil, ale byl jsem v samoobsluze nakupovat proviant a drinky na narozeninou oslavu a zahlédl jsem se tam v odraze dveří chladicího boxu. Musel jsem vypadat podezřele, když jsem se tam chvíli prohlížel z profilu – protože ani já jsem se tak docela nepoznával. Uvnitř, ani vně. Moje hlava nebyla na svém místě. Ještě před dvěma a půl hodinami jsem čelem mířil šikmo k zemi. Byl jsem na to zvyklý, i když se mi to vůbec nelíbilo. Jako bych na zemi pořád něco hledal, možná zakutálenou zlatou minci. Samozřejmě, že jsem něco ztratil a měl jsem starosti. Těžká doba, těžká konstelace lidí i věcí, těžká hlava. Mělo to svůj řád a logiku, to určitě. Jenže můj krk teď vedl téměř rovně k nebi, při zaklonění hlavy jsem necítil obvyklou bolest, ani křupání a měl jsem pocit, že se mezi regály sotva vejdu. Připadal jsem si lehčí, vyšší a širší v ramenou a to poslední nejspíš ani nebyla iluze, protože popruh batohu mi teď držel líp a nejevil sklony sklouzávat.

„A máš taky vypnutou kůži na tváři. Jak mimino,“ pokračovala přítelkyně, ještě jednou se na mě trochu zmateně podívala a šlápla na plyn. To přirovnání k miminu se mi nelíbilo, ale dobře. Jenže – pořád to bylo příliš rychlé. Mám za sebou celkem slušnou sbírku experimentů sama se sebou. Některé dopadly nadějně, jako třeba oholení hlavy a výměna džín za roucho buddhistického mnicha a různě příbuzné psychoaktivity. Jiné, v čele s parterskými vztahy a snahou vydělat bez hypotéky na pražský byt mi připomněly hluboké rezervy. Když jsem se tedy po pozdním obědě blížil na místo páteční schůzky, o jindy otevřenou mysl s předsudky spíš skrytými než zjevnými, se pokoušela únava a pochybnosti. Od rána mě bolela hlava a ramena a svaly na krku si hrály na kámen. V životě jsem už na různých exotických místech zeměkoule projel dlouhý seznam masáží, kouzel a fyzioterapií mnoha druhů a názvů a když se něco jmenuje podle osoby zakladatele, v hlavě se mi instinktivně rozbliká varovný maják. Zakladatelka rolfingu alias rolferterapie aka strukturální integrace Ida Rolf (1896 – 1979) měla nicméně doktorát z biochemie, pocházela tedy ze světa vědy a to s sebou neslo jisté záruky. Roky pracovala na prestižním Rockefellerově institutu a svou metodu nazvala strukturální integrace – a to taky uklidňovalo. Blížila se pátá a čas zazvonit na Michaela Hynšta. Měl jsem doporučení, jistou zvědavost, špatnou náladu a bolesti. Ideální trojkombinace pro pokus svou rozhašenou strukturu trochu integrovat.

„Zajímavá persona, tahle Ida Rolf,“ vyjádřil se Michael, muž, který mi měl za hodinu začít narovnávat mou můj pomačkaný vnitřní oděv, 3D síť složenou z fascií neboli povázky, aby zaujala co nejvýhodnější polohu vůči gravitaci. Tahle věta prakticky vyjadřuje podstatu rolfingu alias strukturální integrace, nicméně stojí za to, ještě ji trochu rozvést.
„Ida Rolf byla biochemička, jedna z prvních ženských nositelek Ph.D. v oboru,“ pokračoval Michael. „Zabývala se výzkumem pojivové tkáně, pracovala na Rockefellerově institutu, ale taky cvičila jógu, studovala homeopatii, byla do jistý míry génius. Měl jsem tu její žačku, zažila ji v Esalenu, v new age vědeckém centru, kde pracovali i (psychiatr) Stanislav Grof, (fyzik a autor proslulé fyzioterapeutické metody) Moshé Feldenkreis nebo (komparativní religionista) Joseph Cambell, a zrovna pro to tuhle paní byla Ida Rolf nejpůsobivější, použila anglický slovo brightest. To, co vytvořila je nadčasový a velmi dobře to funguje.“
A co tedy Ida Rolf stvořila a co převzali její žáci? Kromě jiného i jen mírně nadsazenou myšlenku, že skutečným terapeutem je – gravitace.

„My neděláme tu hlavní práci,“ dodává Michael. „Nemáme v úmyslu něco přímo opravit, ale vytvořit podmínky k tomu, aby se tělo dokázalo uspořádat samo.“
Jestli za tím tušíte holistický přístup k věci, tak ano – přesně tak to je. Jak připomíná Michael, „tělo se sice skládá z jednotlivých částí, takže atomizované vidění a řešení izolovaných symptomů je je taky fajn, ale nám jde spíš o optimální nastavení celého systému, který má svou vlastní moudrost a umí si pomoct i sám. Ida Rolf vlastně vytvořila syntézu obojího.“
Základem všeho je bělává hmota, která při pitvách obvykle končívala v koši. Povázka neboli fascie. Obaly svalů, orgánů, nervů a cév, které v těle vytvářejí trojrozměrnou síť. A v ní plavou pohyblivé, samostatné i spojené tělesné součástky, od vnitřností po kosti. No a tahle zdánlivě nepodstatná (pardon) flaksa má fantastický vliv na to, jestli vás bolí za krkem, v zádech a vůbec – jak držíte tělo. A jak se cítíte. Michael připomněl, že lidské tělo se skládá především z vody, takže jde o to, aby se celý ten složitý vnitřní aparát mohl uvnitř volně přelévat. Volně a bez překážek. Aby po sobě svaly klouzaly, samostatně jeden po druhém, aby nikde nevznikaly žádné „slepeniny“ a celá ta povázková síť zůstávala volně prostupná.

„Když sedíte shrbeně, tělo se přizpůsobí, fascie se k sobě slepí, přizpůsobí, pomyslná harmonika zůstane stlačená a potřebuje natáhnout.“ A tohle natažení, oddělení nepřirozeně slepených svalů, vnitřní načechrání a uvolnění sítě, které umožní plynulý pohyb uvnitř našeho koženého skafandru na tělo působí blahodárně. A nejde jen o tělo. Ne náhodou rolfing studovaly zástupy psychologů a mezi žáky Idy Rolf patřil i zakladatel Gestalt terapie Fritz Pearls, který pak techniku strukturální integrace velmi zpopularizoval. Ostatně svého osobního rolfera měl třeba i Ivan Lendl. No a co je dobré pro tenisovou legendu, můžu využít i já.
„Nebolí vás to?“
„Ne, v pohodě.“
Tenhle dialog se během následující hodiny a půl mnohokrát opakoval, i když pohodu si představuju trochu jinak. Přesto mi brzy došlo, že tohle je přesně ten druh pohybů a tlaku, ve které jsem vždycky marně doufal při jiných typech masáže. Takže jsem o rolfingu brzy přestal přemýšlet jako o masáži – ale o specifické terapii s vlastním rodokmenem. Nezapomeňme na Esalenský institut, jedno z epicenter celostního pohledu na vědní obory všeho druhu.

„Když jsem absolvoval 10 sezení, největší posun jsem u sebe vnímal v psychice. Mysl a tělo jsou koneckonců jeden celek a navzájem se ovlivňují,“ podotkl Michael, zatímco pečlivě a důslední čechral mou fasciovou síťovinu.
Á propos, ta desítka sezení. Během jednoho …no, spíš ležení, se všechno nestihne. Po deseti setkáních s rolfterapeutem by si ale tělo už mělo umět pomoct samo a otisk uvolněné 3D sítě si zapamatovat dokonce vaší společné existence. Inteligentní rozprostření fascií nemá vliv jen na držení těla, ale třeba i na jizvy, které se v rámci strukturální integraci prostě lépe začlení do okolní kůže. Fascie mají totiž jednu fascinující vlastnost. Dokážou vytvářet nová vlákna, podle potřeby nových podmínek a taky hmatových pokynů terapeuta, který jim připraví prostor. Může to bolet, samozřejmě. Oddělování různě poslepovaných svalů a roztahování nezdravě zdrcnutého pletiva, které tak muselo zareagovat na hrbení, zkroucení všeho druhu – prostě ucítíte.

„V pohodě,“ opakoval jsem s nejasným vědomím, že tenhle druh bolesti povede k něčemu významnému. A vedlo. Když jsem po zpracování levé poloviny těla postavil před zrcadlo, moje tělo vypadalo jako slepené ze dvou částí, které jsou sice ze stejné série, ale moc k sobě nesedí. Na pohled i na pocit. Vlevo lehkost, mohutnost a síla versus pravá strana marně se snažící o nápodobu. O další tři čtvrtě hodinu později modelování skončilo a ze zrcadla se na mě díval někdo jiný. Připadal jsem si skoro hloupě, protože: Bolest za krkem – zmizela. Křupání při záklonu – pryč. Bolest hlavy a ramen – nic. Po letech snažení o různá pootáčení a vyrovnávání v posilovnách, při běhání nebo na fyzioterapii se skoro zdálo, že mám za hodinu a půl hotovo. Samozřejmě, o rychlých řešeních se sluší pochybovat, nicméně jestli i jediná z deseti rolferských schůzek dokáže narovnat hlavu a znatelně vybalancovat roky zkřivenou kostru, stojí za to uvažovat minimálně o překvapivé účinnosti. Stalo se v pátek, dnes je neděle. Uvidíme v sobotu. Ale zatím dobrý.

PS: Tohle se stalo na konci února. A teď, po dvou týdnech domácího povalování, se nejkritičtější místo zad ještě neozvalo. Až tohle všechno skončí nechám se integrovat komplet. Podle Michaela to trochu jde i domácí svépomocí, můžete tlčit na různá místa, „dokud tkáň nezačne tát“, jak se vyjádřil Michael, „ale není to ono“. Což potvrzuju – až to budu potřebovat, na záda si prostě nedosáhnu.

 

Michaela Hynšta najdete tady.

Video k povrchové fascii. Pozor, je to z pitevny…

A fascie pod mikroskopem – přizpůsobivé optické kabely natočené přímo v akci. Tady pochopíte, co znamená živá trojrozměrná síť.

Text a foto: Dalibor Demel