Něco se zahemžilo ve snu. Nebo to bylo odkašlání nábytku, co mi teď němě rezonuje v uších…? Mám zpátky své tělo, ruce i nohy. Jsou ještě rozpačité z nočního bezvědomí, ale už cítí svou známou tíhu. Úleva. Svět znovu nabyl ovladatelnou gravitační logiku. Uši se zapomněly ve stopách relativního zvuku a oči… Oči čtou stínový kód skrze zavřená víčka. Ještě se jim nechce do práce. Zatím měkce, jen jedním odstínem šedi, jim svět prosvítá do jejich hnízda. Vědí. Už není noc. Ale světlo je ještě v okamžiku zrození, bojácně váhající na rozhraní dne a noci. 

Tělem mi projíždí vlna blaha. Zatetelím se radostí, protažené do špiček prstů každého svalu. Břicho i hruď vypínám nahoru k nebi. Vytahuju se do nekonečna. Obličej svraštěný blaženým napětím svých možností. Pronikám dál a dál. Milimetr za milimetrem držím ten vrchol svého fyzického já. 

Povoluju v rozkoši momentálního osvícení okamžikem. 

Otáčím se na stranu a na bolestný okamžik se tvář loučí s polštářem. Ale celé moje bytí ví, že tato oběť odloučení je nevyhnutelná. Že jedině ona dá vzniknout absolutní dokonalosti nadcházející chvíle. Hlava se zavěšuje ve zlomené vteřině svého vypjatého času a extaticky padá do znovunalezeného objetí odvěkého polštáře. Vrnivě se s ním zamazlím, tvář podstýlám rukou, opájím se nádechem do poslední buňky svého těla. Usínám štěstím před otevřením dne. Mám ještě hodinu.

Text: Jana Koláriková; Foto: William Daigneault/unsplash.com; pixabay/pexels.com