Od té doby, co parlament přijal zákon o dýchání, nálada ve společnosti poklesla. Jako u všech kontroverzních zákonů část veřejnosti vyjadřovala zadostiučinění, že byla konečně přijata norma, která reguluje tuto činnost, a druhá část si ťukala na čelo, jakou blbost si to poslanci zase vymysleli a bohužel i schválili.
Poslanci kupodivu neměli větší problém s přijetím zákona, a to napříč politickými stranami. Co jim trochu zamotalo hlavu, bylo zákonné ustanovení o minimálním počtu nádechů a výdechů za minutu. Předkladatelé zákona původně navrhovali dvacet dechů za minutu, což je horní hranice rozpětí, které našli na internetu (12–20 dechů). Opozice žádala, aby naopak počet dechů byl co nejnižší – pouhé tři. Nakonec poslanci schválili, že každý člověk je povinen minimálně devětkrát za minutu se nadechnout a vydechnout. Každý, kdo zákon poruší, vystavoval se blokové pokutě na místě až do výše dvou tisíc korun, ve správním řízení se tato pokuta mohla vyšplhat až na třicet tisíc korun. Pokud by byl zákon porušen skupinou obyvatel, šlo už o trestný čin s minimální sazbou odnětí svobody na půl roku podmíněně a pokutou až do výše půl milionu korun pro každého člena této skupiny. Zákon se vztahuje na každého občana ČR bez rozdílu a platí na území celého světa.
Zákon byl schválený ve zrychleném řízení v srpnu a platit začal o půlnoci prvního ledna nového roku.
Poslanci počítali se zpoplatněnými výjimkami, které si budou muset vyřídit například sportovci.
Už na Nový rok se na březích řek shromáždilo více čumilů než v minulých letech. Nebyli tu ovšem, aby obdivovali srdnatost svých otužilých spoluobčanů, ale s mobilem v ruce se snažili počítat, kolikrát za minutu se plavec ve vodě nadechne a zase vydechne. Jakmile měli pocit, že to bylo méně než devětkrát, volali policii. Policie byla ze zákona povinna zabývat se každým nahlášeným případem, přičemž důkazní břemeno bylo na provinilci, nikoli na oznamovateli. První týden ještě policisté řešili přestupky domluvou, ale pak je to přestalo bavit a začali sázet pokuty. V Modřanech a v Poděbradech zřídila místní oddělení policie dokonce na břehu detašovaná pracoviště, aby ušetřila za neustálé výjezdy k vodě.
Ke konci ledna prvního roku platnosti zákona vybral stát na pokutách 750 tisíc korun, o měsíc později to bylo již dva a půl milionu a na konci března závratných sedm milionů korun. A to teprve končila zima. Poslanci si při čtení zprávy o účinnosti zákona v dubnu mnuli ruce, protože jejich plán nalezení další cesty k naplnění státní pokladny zafungoval skvěle. Při předkládání zákona přitom vůbec nepočítali s takovými žněmi pokut, ale sázeli na pevný ceník výjimek ze zákona. O takové výjimky museli žádat všichni, kdo při práci nebo sportu byli nuceni k menší frekvenci dýchání, a to na každou akci samostatně. Když tedy kupříkladu hloubkový potápěč na jedno nadýchnutí Kamil Stavinoha odjížděl na mistrovství světa, musel mít výjimky ze zákona na kvalifikaci a jednotlivá kola až po finále, i když nemohl vědět, zda se tam probojuje. O výjimku musel mít požádáni i hasiči, piloti, horolezci a další profese, u nichž se frekvence dechu mění v závislosti na okolnostech.
Jakkoli poslanci nepočítali s občanskou iniciativou, byli v tomto ohledu velice mile překvapeni. Práskání lidí navzájem vynášelo stále vyšší částky vybrané na pokutách. Docházelo ovšem i k rodinným tragédiím. V Řeporyjích nahlásil Dušan Hálek svého souseda, který blbnul s dětmi na zahradě v bazénu. Přivolaná hlídka provinilce pokutovala na místě za něho i obě jeho děti, takže ho nevinná koupel stála skoro pět tisíc korun. Postižený občan přelezl plot a rozbil Hálkovi hubu, za což byl odsouzen na dva roky nepodmíněně. V cele se pak oběsil.
Na trh vstoupila společnost dovážející z Číny speciální měřidla dechu. Jakmile policie chtěla někoho pokutovat za domnělý přestupek, musela čelit důkazu v podobě zaznamenaného dýchání. Protože takovou kravinu si mohl sletovat doma každý jenom trochu zručný amatér, doplnili zákondárci ustanovení, které určovalo speciální pracoviště akademie věd pro vydávání certifikátů na dýchoměry. Pokud ho majitel dýchoměru neměl u sebe, policie důkaz neuznala a rovnou provinilce poslala do správního řízení. Výběr peněz za přestupky se opět skokově zvýšil.
Zajímavé bylo sledovat reakce okolních zemí. První měsíce platnosti zákona byli Češi po celém světě za kašpary, kteří mají v hlavě vytřeno do sucha. Už po roce a půl ovšem podobný zákon přijalo Rusko, Rumunsko a Bangladéš. Za dalšího půl roku se přidala Francie, která tím ukázala cestu celé Evropské unii. Tři roky po přijetí zákona o dýchání v České republice byla v Evropě jediná země, která zákona nepřijala. Byla to Albánie, která se tím pádem zařadila mezi top turistickou destinaci. A v České republice museli přijmout další opatření, které z účinnosti tohoto zákona doživotně vyjmulo prezidenta republiky.
Politicky aktivní Češi v cizině
Ve vídni narozený šlechtic Maximilian I. Habsburský (1832-1867) se stal na tři roky mexickým císařem, než ho lid popravil. Za oceán vzal s sebou i spoustu Čechů a Moravanů, kteří zanechali výrazné hudební stopy ve stylu zvaném Mariachi. Foto: Ludwig Angerer – volné dílo creative commons.
Text: Jiří Roth
Foto: Engin Akyurt/pixabay.com
Foto galerie: creative commons – volné dílo