Povídka z neexistující sbírky: Hranice

Už roky mám tajnou přítelkyni. Když se potkáme, chodíme na procházky na hranici země milenců. Několikrát jsme se přitom dokonce drželi za ruce. Nakukujeme přes závoru a prkennou ohradu a slyšíme, jak se tam uvnitř někdo směje. Nebo vzdychá, hlasitě dýchá a sténá.

„To je strašná škoda,“ podívala se na mě nedávno přes slzy – ležela na gauči bez trička a podprsenky, ale v upnutých modrých kalhotách. A já jsem mlčel. Jindy jsem navrhoval schůzku, ale ona: „Musím doma uklízet a fakt se těším, až naložím pračku.“ Není vdaná a já žiju sám. Psal jsem jí básně. Viděl jsem ji nahou. Dotýkal jsem se jí. Líbali jsme se. Několikrát jsem ji rozbrečel. Nadnášel jsem ji na hladině rybníka a kdykoli se objeví, z duše (nebo něčeho podobného) se mi odlomí kousek betonu. Pozorovali jsme se spolu v zrcadle jako na svatebním portrétu.

Samozřejmě je krásná – na oslnivý způsob. Splnili jsme všechny podmínky k udělení víza do země milenců, ale nepožádali o ně. Oba jsme svobodní, v rámci pozemských zvyklostí. Přesto trávíme svůj společný čas procházením po hranici, zatímco na planetách vznikají nové krátery po dopadu meteoritů a jejich dráhy se nepatrně vychylují. Naše se nemění. Občas jsme milenci někoho jiného a vyprávíme si o svých malérech. Dokonce si navzájem sdělujeme, že nás někdo „magicky přitahuje“ a ten druhý vždycky chápavě přikývne. A pak se při krátkém přesunu po chodníku držíme kolem pasu. Se samozřejmostí, která při zběžném pohledu ani moc magicky nepůsobí, protože jsme sami k sobě navzájem znecitlivěli.

Tak spolu žijeme ve špatně zaostřené pohlednici, ale má to své kouzlo, to určitě.

A v blízkých horách, vysoko nad naším příběhem sedí v chatrči taoistický Mistr Západní rokliny a svým žákům na nás demonstruje, že svět se neřídí zjevným, nýbrž skrytým. Možná svými životy na hranici představujeme názornou ilustraci vyšší moudrosti. Ale možná jsme jen bázlivá a zmatená dvojice, která to nakonec schytá od času. V pohraničním pásmu země milenců je ale bezpečno a nikde jsem neviděl ani myčku na nádobí. Neplatí tu žádné zákony. A co si pamatuju, nikoho jsem neslyšel křičet.
„Koupila jsem nám lístky do kina.“
„No jo, já na to zapomněl. Mám nezrušitelnou schůzku.“
„To nevadí, půjdu s H.“
„Tak jo.“
„Tak jo.“
Stromy tu rostou daleko od sebe a nemají víc než dvacet let. Mezi nimi vedou pěšiny vysypané bílými oblázky a ptáci zpívají potichu, jako by se ostýchali dát o sobě vědět. Někdy si sedneme na břeh a ponoříme nohy do vody – teče tak pomalu, že nepohne ani neviditelným průsvitným chloupkem na jejím lýtku. Vím o něm jenom já, protože nikdo její nohy nezkoumá tak dlouho a pečlivě. Ze země milenců k nám doléhá obvyklá zvuková kulisa, občas zpestřená křikem, hysterickým pláčem a někdy plesknutím facky. Když je správný vítr a soustředíme se, slyšíme i celé věty. Třeba, z poslední doby:

„Já tě fakt miluju, úplně šílím, když nejsme spolu.“
„Pojď ke mně, tady se lehneme, ukaž, co to máš zas za divnej zip?“
„Nesnáším tě, ty ubožáku, běž už konečně do hajzlu a nevolej mi, stejně to nevezmu!“
„Lásko, my máme fakt něco vzácnýho.“
„Tebe si domů nikdy nenastěhuju, ty blbá psychopatko, myslíš, že jsem sebevrah?“

Nic z toho se nás netýká. Nikdy jsme na sebe nezvýšili hlas a nic si nevyčetli. Ovládáme spoustu postupů, jak se tak nepříjemným chvílím vyhnout. Já třeba nikdy s ničím nepočítám a ona počítá s tím, že všechno bude horší. Plus dalších asi padesát nebo sto technik vedoucích k bezbolestnosti. Včetně mlčení a procházek na hranici země milenců, samozřejmě. Tak spolu žijeme ve špatně zaostřené pohlednici, ale má to své kouzlo, to určitě. Magii možností. Rozkoš neuzavřenosti. Slast nevinnosti. A spoustu slov jako tyhle. Ale někdo starozákonně rozzuřený uvnitř mě se občas dívá přes hraniční závoru a prkennou ohradu. A rád by tu závoru prolomil a vytrhal pár prken, abychom se oba dostali z téhle blbě poetické země nikoho.

Do bouřek, v nichž se nezkoumají neviditelné chloupky na kotníku, ale občas se trochu škrtí, kouše a ječí, když to tak vyjde. Místo nevinných bílých oblázků trochu bláta a krve, včetně té vlastní. A vášeň, ta hlavně. Jenže já vím, jak těžce se tam žije. Jak nebezpečně a jak nikdy nemáte klid. Jak ronění krve bolí a jak únavné je poslouchat jekot a řev. Jak blbě se tam dýchá. Jak musíte být pořád ve střehu a občas myslíte na vraždu. Na čekání a okousané nehty, zatímco vaše láska dozajista někde šuká. Na lži a tajnosti. Na tváře zdeformované vztekem nebo pláčem nebo pomstou. Na každodennost. Smíření všeho druhu. Jak nikomu není nikdy nic dost dobré. Na to, že se vám někdo ve vašich soukromých pokojích prochází v holinkách a s ukazovátkem v ruce. Na vlastní špatné svědomí. Na všechny ty sračky, kterými se musíte brodit, dokud máte sílu v nohou a že ubývá rychle. A když tohle pásmo v mé hlavě skončí, opřu se o závoru a vezmu svou tajnou přítelkyni kolem pasu. Zadoufám, že krev a odvaha nakonec zvítězí – a myslím na nenávistného a k smrti vyděšeného chlápka, který sedí v sklepě mého domu, hluboko pod starým zákonem a myslí si, že ví svoje.

Text: Dalibor Demel

Foto: Štefan Štefančík na Unsplash