Vstal jsem a prohrabal krabici s lékama, jestli nenajdu něco na spaní. Pro dnešní noc jsem se už nadumal a nadeprimoval dost. Nemělo nejmenší smysl zůstávat při vědomí. Našel jsem pivo a plato třezalkových prášků na uklidnění. Vzal jsem si pět bílých tablet. Vypadaly a na povrchu chutnaly  jako lentilky. V sedm jsem ještě nespal a v půl osmý zazvonil budík. Mezi pátou a sedmou jsem vymyslel jedinou věc. Jsem v hajzlu, blížím se ke dnu a dole pod sebou vidím rozmazaný nápis napsaný bahnem na blátě: KRIZE STŘEDNÍHO VĚKU. Je blízko a písmena se zvětšujou. Zavání to tam břichem, krachem, pleší, hořkostí a pocitem nespravedlnosti.

„Tak jak to vidíš, Jardo?“ zeptal jsem se pár let po škole spolužáka z konzervatoře. Měl čtyři děti a líbily se mu všechny holky kromě manželky. Už před třicítkou měl zarudlý a unavený oči: „No… Představoval jsem si to jinak. Celý.“

Pak už jsem ho nikdy neviděl a teď, po dvaceti letech, jsem mohl říct to samý. Celý. Celý to vypadá blbě. A co teď? Všechno může bejt jenom horší. Zároveň mi ale někdo uvnitř nenápadně tleskal. „Jo, kamaráde, takhle jsme to chtěli, pokračuj, děláš to skvěle. Dnešní noc si zapamatuj.“ S touhle křehkou a brzy zapomenutou nadějí jsem se odlepil od prostěradla a nechal za sebou mokrý stín. Ale jo, dobře, tuhle noc si zapamatuju. Ručička na budíku šplhala k osmičce. Na různých hromádkách roztroušených po bytě jsem našel oblečení, prošel turniketem do práce pro další špatný zprávy (budete teď pracovat víc za méně peněz) a začal si zvykat na životní perspektivu spodních vod. Těsně nad vrstvou bezdomovců a obyvatelů nonstopů. Jenže na to se zvyknout nedá.

Text a foto: Dalibor Demel

Stránky: 1 2