„Nejdřív si kurva přiznej, jak na tom seš!“

Z konverzace hostů v nádražní restauraci

Do prdele. Tak je to tady. Díval jsem se z postele střešním oknem na oblohu, kdysi tam bývaly hvězdy. Teď jsem přes zaprášené žaluzie viděl akorát mraky, i když hvězdy se pochopitelně nikam neztratily, akorát se na ně díval někdo jinej někde jinde. Byly tři ráno. Ideální doba pro jistý druh sklíčenosti, známý jako noční úzkost. Kdo taky někdy neležel v rozbordeleným bytě a nepřehrával si všechny křivdy a citové karamboly od základky až na dostřel od padesátky. Jenže tohle bylo něco jiného. Fakt, že mám nad postelí střešní okno neznamená symbol luxusu, ale nedobrovolný budíček s východem slunce.

„Doufám, že v tom svým studentským bytečku shniješ!“ zasyčela před časem jistá zuřivá žena s dlouhýma nohama a zmizela do života někoho jiného. Bydlet v miniaturním podkrovním bytě se zařízením ze sedmdesátek má svůj půvab, dokud si nekoupíte lyžáky a nezjistíte, že jednu narvete na skříň vedle potápěčských brýlí, ploutví, kufru a helmy na motorku – a druhou někam do rohu. Za dvě hodiny už mi bude na postel pražit slunce i přes žaluzie. Samozřejmě budu připraven – hodím si přes oči triko a budu se převalovat do osmi a pak vstanu a půjdu do práce.

Do práce, která se naprosto vymykala většině zaměstnání. Byla v ní svoboda od povrchu až do hloubky a hodně radosti, ale i tohle se změnilo. V posledních letech se prostě všechno pomalu hroutilo, uvnitř i vně, a teď bylo půl čtvrtý ráno a čas konečně si to přiznat. Nevyšlo to. Z většiny ranvejí to letadlo prostě spadlo. Rodina, kariéra, chápání sebe sama a souřadnic, na kterých žiju.  Když se podělá jedno, vždycky se můžete aspoň v první chvíli chytit voru, kterej zůstane na hladině. Ale když se potopí všechno včetně rysky na penězoměru? Tenhle byt má jedinou výhodu – po rozvodu to mám k dětem sto metrů. Pronajímám si ho, protože na nákup nemovitosti v Praze nemám prachy. Do padesáti jsem to nedal. Už pár let jsem tušil, že tahle chvíle přijde, ale pořád byl ještě čas. Proč teď najednou zmizel? Co jsem udělal špatně? Tolik výhybek za sebou a všechny blbě? To nezní úplně pravděpodobně, bude v tom ještě něco. Co ale? Vzadu v mozku se rozkmital pocit dobře známý všem ztroskotancům a alkoholikům – spáchal jsem sám na sobě podvod, pokračuju v něm a připadám si jako pitomec. Jen pocit, bez jakéhokoli konkrétního vodítka. Možná i to je blbost, ale pořád lepší než si stěžovat na osud, svět a poměr štěstí a smůly.

Stránky: 1 2