Dancing with tears in my eyes
, weeping for the memory of a life gone by…

Že by zrovna tohle měla být hymna mého poledního věku?
Jestli ne, tak proč se točím na špičkách jako blázen a slzím jako želva?

Protože ten poslední chlap, co za něco stál vzal roha? Nebo proto, že to bolelo míň, než jsem čekala?

Svět se nezhroutil, jenom se přetočil na začátek jako ta písnička. Těch začátků už na můj vkus bylo celkem hodně, pomyslím si, když se rozhlédnu se sklenkou v ruce o něco později na sešlosti poledních manželských párů, které to daly!

Jsou tu se svými polovičkami z raných školních let, všeho všudy vypadají spokojeně, skoro by se dalo říct „srostle“ – ví co ten druhý řekne, už předem mu/jí to odpustí při vědomí, že takhle to on/ona přece vždycky vypráví, sem tam si věnují pohled, který říká vše…zase se mi chce brečet…

Nemám, co bych do té diskuze vnesla.
Připadám si jako mimozemšťan.
Tančím na jiném parketu.

Text: Anna D.

Foto: archiv AD