Je to zvláštní. Zpěvák a hitmaker Meky Žbirka patří k té skupině lidí, u kterých jaksi nepředpokládáte konečnost jejich života. Patří k našemu světu, a tak by to mělo být až do konce našich dnů. No není… Tak si alespoň připomeňme Mekyho vzpomínky na jeho vlastní začátky i reflexi polistopadové současnosti v rozhovoru, který jsme si ním kdysi vedli.

„Producent mě zavedl za Dieterem Bohlenem z Modern Talking, který mi ukradl písničku. Pamatuju si jen, jak seděl za stolem a zeptal se mě: ‚A od koho ty kradeš svoje písničky?‘ A já samozřejmě byl těžkým způsobem nad věcí a odpověděl jsem: ‚Od tebe určitě ne…‘“ 

Když jsem se na internetu díval na vaši kariéru, přišlo mi, že to všechno u vás probíhalo nějak jednoduše – hlavně v začátcích…
Vypadá to jako pohádkový příběh. Rok 1968 bylo období uvolnění, které chvíli trvalo, protože kohoutek utahovali pomalu. Já to nebyl schopen pořádně vnímat, vždyť mi bylo šestnáct. Ale dveře se postupně přivíraly…

Ale u vás na Slovensku to bylo o něco měkčí, nebo to je iluze?
Ne, to není iluze, to je pravda. Byl rozdíl mezi Slovkoncertem na Slovensku a čímsi podobným v Čechách. Na to je taky vysvětlení – tady v Česku se víc báli undergroundu.

U vás underground nebyl?
Byl, ale ne v takové míře, tady se více tlačilo. Na Slovensku to mělo někdy až prazvláštní průběh. Když se vrátím do sedmdesátých let, tak ani nevím, kdo byl ředitelem Slovkoncertu. Já jsem nebyl ve vedení kapely – šéfem kapely byl starší chlapec, Peter Krůtek, hrál na trubku – dnes už nežije – a on zařizoval tyhle věci. Takže já jsem se ani nedostal do poschodí, kde se vše řešilo. Dobře si ale pamatuju jedno hraní v hotelu Devín, kam se přišel podívat manažer ze Švýcarska Charlie Mano. Já nevěděl, o co jde, tak jsme zahráli a díky tomu, že jsem uměl anglicky, jsme zněli opravdově a zapůsobili jsme. A protože bylo všechno otevřené, tak jsme mohli hrát venku a byli jsme pro něho lacinější. On nám zařídil hraní v Gstaadu. Gstaad považuji za velké štěstí, protože když někde uděláte smlouvu na hraní u baru, tak vás nabádají: Hrajte tiše, nehrajte tohle…, ale Gstaad bylo klidné místo, kde po nás chtěli progresivnější věci, než jsme hráli. A to nás někam posunulo. Představte si, že přiletíte do Švýcarska a jakkoli byl z dnešního pohledu tehdejší honorář nízký, tak jsem si mohl kupovat desky. V socialismu byl problém sehnat jedno pořádný elpíčko, maximálně tak v edici Jiřího Černého, a to byl svátek. Takže se to shánělo u nás na korze. Třeba Laco Lučenič byl pro mě takovým symbolem toho, že když něco nejde sehnat, tak on to má. To byl velký borec.

Takže v Gstaadu jste hlavně nakupoval desky…
V tom obchodě jsem pro ně byl absolutní borec, protože jsem si koupil najednou třeba osm desek, takže když jsem tam přišel, tak mě šíleně milovali. Měl jsem taky téměř vlastní sluchátka a dovolili mi hodně věcí si jenom poslechnout. Spoustu desek jsem si kupoval, protože jsem měl odmalička tendenci je sbírat. Všechno to mělo smysl, protože když jsem si koupil Jesus Christ Superstar, tak jsem se to hned naučil. Já dodnes vím, jak to začíná, protože jsem měl čas, desky k dispozici a chuť se to naučit. Když jsem se do toho krámu po dlouhých letech znovu podíval a setkal se se starým šéfem, který tam tehdy působil, tak nevěřil tomu, jaký to pro nás mělo tehdy význam. My jsme se tam s Modusem vraceli, ale pak začaly být problémy s pracovním povolením a tak dále. To období, kdy jsme do Gstaadu na léto jezdili, trvalo do roku 1972. V té době jsme potkali i Janka Lehotského, který hrál s kapelou Petra Benáka v Montreaux, což bylo asi padesát kilometrů daleko. Měli jsme šéfa, se kterým se dalo vyřídit volno, takže když hráli v Montreaux Led Zeppelin, tak jsme jeli na koncert. Stejně tak jsme tam viděli Black Sabbath a řadu dalších. Teprve dnes si uvědomuji, jakým způsobem jsem měl možnost vidět hrát v originále Led Zeppelin – publikum sedělo a nebyly ty obrovské bariéry. Dnes se k té kapele vůbec nedostanete. Tehdy to bylo tak, že koncert skončil, ostatní odcházeli, mě to zajímalo, tak jsem šel k pódiu, opřel se o něj, přišel Robert Plant, zdravil se s techniky, vypil asi osm kokakol najednou, nějak jim tam vytýkal nějaké kabely, já jsem jen tak stál a poslouchal rozhovor a nikdo za mnou nešel a neříkal jděte pryč. Byla to úplně jiná éra. To je další důvod vzpomínat na to místo. Tak se postavil základní kámen, který pak stál, ať už jsem prožil v kapele cokoli.

Jaké bylo hraní ve švýcarském baru?
To hraní do tance probíhalo tak, že přišel roztancovaný chlapík, řekl: Mohli byste zahrát Jumping Jack Flash? a odtancoval do rohu. Taková poptávka znamená, že se můžete jenom zlepšovat, zatímco klasický barový repertoár vás může posunout někam, z čeho se už nevyhrabete. Ale oni nám dávali zabrat s takovými požadavky. Janko Lehotský pak přišel s něčím, co nás zaujalo, a to je vlastní tvorba. Takže v roce 1972 jsme udělali pokus a složili jsme písničku Smútok, ale byla blbá doba. Normalizace jela naplno a najednou se objevila nová kapela vlasatých chlapců… Tehdy to bylo takové, že buď měli všichni úzké nohavice, nebo široké – to není jako dnes, že je to barevné, každý nosí, co chce, a nikdo to neřeší. Tehdy měli rockeři mastné dlouhé vlasy – a jděte s tím do Československé televize v roce 1972. My jsme si ani neuvědomovali, v čem je problém, že nás ty autority neberou. Oni nás spojovali se zpěvačkami Evou Kostolányovou a Evou Sépešiovou, které tehdy frčely na Slovensku, a udělali program Eva ave Modus, což zdaleka nebyl program, který jsme si představovali…

Tohle se asi moc nepovedlo…
My jsme, nevím kdy, skončili s pokusem dělat původní tvorbu, taky jsem onemocněl na hlasivky na skandinávském zájezdu, pak bylo období, kdy jsem byl, už nevím kde, přešel jsem do jiné kapely, kde jsme sice hráli venku, ale nic tvořivého. A v roce 1976 jsem potkal Janka Lehotského, kdy jsem mu řekl, že mě to nebaví a bylo by dobré něco zkusit. A on: Fajn, já jsem se vrátil z východu a našel jsem tam dobrou zpěvačku, Mariku Gombitovou. Ten rozhovor trval tři minuty. Dohodli jsme se, já mu podal ruku a on dobře, že mi pošle nějaké nahrávky, abych se je naučil. Opustil jsem tehdy výborné místo v kapele, která jezdila ven, ale já jsem si dal jasný cíl: koupím si aparát a budu dělat vlastní tvorbu. Lehotský byl dobrý v tom, že sypal písničky z rukávu. Nacvičili jsme asi šest písniček, jeli na Lyru a během roku jsme začali hrát koncerty ve vysokoškolských klubech, všude narváno, všude atmosféra a přineslo to tečku v tom, že jsme dostali Bratislavskou lyru za skladbu Úsměv. Tehdy jsme se dostali do všeobecné známosti a od té doby mám pocit, že sedím v jednom vlaku a jenom jsem přelezl do jiných vagonů.

Takže nemáte pocit, že jste se na výsluní nemusel rvát?
Rvát se musíte pořád. To je v povaze šoubyznysu. Kamil Peteraj řekl, že pop-music je oblast, ve které se starší učí od mladších. To není tak, že jste starší a tím pádem máte výhodnější pozici, jako někde ve firmě.

Ale zase máte jméno, které je zárukou určité kvality…
Ale pořád je musíte potvrzovat. Platí jedna věta, že není nic staršího než včerejší úspěch. Já si to alespoň uvědomuju. Nikdy jsem to necítil tak, jako když mi někdo říká: To máš dobrý, tvůj syn bubnuje, to můžeš pomoct… To poslední, co bych mohl dětem doporučit, je šoubyznys. Nejen se prosadit, ale udržet se v něm třeba třicet let. To je skoro sci-fi. To je honička i pro světové kapely.

Jste v pohodě, nebo vás to nějak unavuje?
V pohodě nejsem, ale že by mě to unavovalo… Možná trochu zpohodlníte, ale dá se v kapitalismu zpohodlnět? To bylo v socialismu, kdy jste získal místo a měl ho do smrti. Dneska vám pořád někdo dýchá na paty. Ani když jsme hráli v dobách největší slávy, tak jsem nepsal repertoár na úspěch, nebo abych řekl – to bude na konci, to na začátku, tohle vydrží déle, tohle méně, tohle bude na album, takoví profíci jsme nebyli, abychom řekli: Dáme tam ša-la-la, aby to bylo úspěšné. Motivem nebyl úspěch, ale dělat dobré písničky. Samozřejmě jsem rád, když se mi finančně daří, ale kdybych to dělal jen pro peníze, tak bych zůstal u Ofermana a hrál venku. I když mi platili, tak jsem to vyměnil za to, že jsem chtěl hrát původní skladby. A čekal, jestli se to bude někomu líbit, nebo ne. Že se mi to třicet roků bude vést, to jsem nemohl vědět. Cítil jsem se stejně nejistý v roce 1982 jako teď. Máte pravdu, opírám se o to, co jsem udělal.

Alespoň víte, že vás zahrají v rádiu…
Je to tím, že mě znají, na druhé straně když vás denně hrají v rádiu, tak pak lidi říkají: Ten už je tu nějak dlouho. Lidi si věbec rádi škatulkují. Když někdo dělá program ve stylu osmdesátých let, tak pozve Žbirku, protože tehdy jsem měl hity. Ale už tam nedá Co bolí, to prebolí, protože to jsme natočili v roce 2001. Jenže když vás má někdo v té škatulce, tak vás už nedá jinam. Takže to jsou dvě strany mince – na straně jedné mě rádia zahrají, protože mě znají. Na straně druhé se zdráhají vytáhnout mě ze škatulky.

Takže kdykoli vydáváte album, tak se znovu ucházíte o přízeň vydavatele?
Když vydáte album, které nikdo nekoupí, tak vydavatel může říct: Dobře, to mohla být náhoda, zkusíme vydat další. Ale kolik takových dalších vydá, než to vzdá? Ti, co ode mě objednávají, mě znají. Ale jiná věc je, aby to někdo koupil, protože to nikdo nezařídí.

Neusínáte na vavřínech?
I kdyby byl ředitel vydavatelství můj největší kamarád, tak před svými šéfy někde v zahraničí nezdůvodní, proč vydává moje desky, jestliže je nikdo nekupuje. Tam platí jedině čísla o prodeji, takže kamarádství nijak nepomůže – jedině k tomu, že vás neodepíší hned. Taková představa mladých lidí, jak ti starší to mají zařízené, končí tehdy, kdy oni sami se stanou staršími a dívají se na mladé, kteří říkají, jak to mají zařízené. Ale to zařídit nejde. Ani když vydavatelství zařídí obrovskou kampaň.  Každý den jsme svědky kampaní, které nefungují. A platí to dokonce i pro zahraniční legendy – sice mohou hodně ovlivnit, většina z nich jsou relativně bohatí lidé a mohou si sami pomoci s vydáním CD, mohou si zafinancovat klip a tak dále, ale nijak si nemohou zařídit, že se automaticky všechno prodá.

Jsou zdejší umělci omezeni prostorem?
Samozřejmě – a ještě více rozdělením republiky na Česko a Slovensko.

A co Evropa? 
Já myslím, že to nejde dělat z Prahy nebo z Bratislavy. Je třeba jít, ubytovat se tam a pokoušet se něco dokázat tam odtud. Ve věku, kdy nemáte závazky, to jde. Já jsem v jiné situaci než dvaadvacetiletý kluk. Cosi jsem zažil v osmdesátých letech. Díky Bratislavské lyře si mě všimli zahraniční producenti a mohl jsem nahrát dvě alba, která se prodávala venku. K tomu se váže, nevím nakolik známý příběh, jak Dieter Bohlen ze skupiny Modern Talking mi vlastně ukradl část písničky Balada o poľných vtákoch a použil to ve své produkci pro svého zpěváka. Vlastně takto jsem se tam s ním i seznámil. Takže nějaké zážitky mám a nemohu říci, že jsem se o nic nepokusil a nic nedokázal. Ale dělal jsem v podmínkách, jaké byly.

Jaký to byl pocit, když vám někdo šlohl písničku – byl jste naštvaný, nebo vás to těšilo?
Já to neřešil, když jsem byl v Německu, tak mi producent Rainer Felsen řekl – Pojď, tady se zastavíme za jedním klukem, který ti ukradl písničku. Mě to moc nezajímalo, protože jsem měl tehdy přesně vymezený čas pobytu v Hamburku a netrpělivě jsem čekal, kdy se dostanu do prodejny desek, a nějaké jejich vybavování mě nezajímalo. Jenom si pamatuju, jak Bohlen seděl za nějakým stolem, a když si producent někam odskočil, tak se ptal: A od koho ty kradeš svoje písničky? A já samozřejmě byl těžkým způsobem nad věcí a odpověděl jsem: Od tebe určitě ne… No a pak asi za rok se stal známou postavou. Najednou jsem viděl ve vídeňské televizi Dietera s Thomasem Andersem, a řekl si: Hele, to je ten, co mi krade písničky…

Ještě pořád si kupujete tolik cédéček?
Ano, ačkoliv když točím album, neposlouchám nikoho jiného, protože nemám kapacitu. Nahrávání se věnuji natolik fanaticky, že mám asi čtyřměsíční výpadek proudu, takže když mi někdo řekne Magic Numbers, nevím, o co jde, protože ta kapela vyběhla zrovna v době, kdy jsem točil. Zaregistruju nové Stony nebo Depeche Mode, ale například jsem dosud neslyšel nové Franz Ferdinand. Vím, že to vyšlo, ale nejsem schopný nějak intenzivně tu hudbu vnímat. Ještě musím chvilku počkat a pak to celé období dohoním.

Vracíte se někdy ke starým nahrávkám?
Ano, mně to je jedno, klidně si pustím dvacet let staré album a hned pak nové. Ono změny, jaké se staly nástupem Elvise Presleyho, tak ty už nejsou. Bavil jsem se s nějakými členy swingového big bandu a pro ně je nepřekousnutelná právě ta změna od swingu k Elvisovi. Tam byl obrovský skok. Když hrajete swing, tak to je úplně něco jiného, tam máte v jednom taktu čtyři akordy a v dalším zase čtyři jiné, čili de facto běžný pop těch dob mohli hrát jenom opravdu dobří muzikanti. Kdežto tři akordy, nějakou Elvisovku, mohl zahrát i někdo bez většího vzdělání, a to ty swingaře štve. Od té doby k takovým změnám nedošlo. Rock se vyvíjel postupně, po Elvisovi Beatles, ale ti tak nedráždili generaci před nimi, protože zařadili i náročnější věci, takže představovali akceptovatelnější přechod. Sice tu generaci štvalo to je-je-je a dlouhé vlasy, ale když slyšeli Yesterday, tak byli v pohodě. Pak přišel hardrock, punk…

To vás taky bavilo?
Mě jako posluchače baví spousta věcí… Jedna z prvních písniček, které jsem doma poslouchal, bylo Tisíc mil, které hrál můj bratr na kytaru. Dodnes mě to dojme, když to někdo hraje. Nebo Rickeyho Nelsona. Od country není tak daleko k rocku, to spíš pro swingaře to bylo blbý, protože pro ně to byly jenom kytary a oni ctili ty kapely. Až zažijeme zlom jako ti swingaři, uvidíme, co to s námi udělá. Ale zatím, když napíšete rock a pop, tak tam klidně můžete dát i Eminema – uděláte pro něho sice zvláštní kolonku, ale určitě spadne do rocku a popu. Ale už tam nedáte swing. Jestli mě chce někdo šokovat, tak musí počkat na nějakou opravdovou revoluci.

Jste ve spojení s bývalými spoluhráči?
S Lacom kromě toho, že jsme spolu hráli, a to strašně dlouho, v Limitu a v Modusu, tak nás spojuje ještě sběratelská vášeň. Sbíráme cédéčka, dříve elpíčka. Já ho vlastně nejprve poznal jako toho, kdo dokáže sehnat desky. Nevěděl jsem, že je muzikant. Když jsem přišel do V klubu v Bratislavě a najednou viděl Laciho s basovou kytarou, jak hraje se skupinou Fermata věci těžké jak blázen, tak mě to dost překvapilo. Pak už jsem se ho snažil dostat do kapely Modus. Když se teď vidíme, tak většinou mluvíme o tom, co kdo sehnal, co se nedá sehnat, co mi on přiveze, co mu já přivezu. Když se bavíme o hudbě, tak většinou o porotcích v SuperStar. Mně to nabídli, já jsem si je vyslechl a zároveň jsem se dozvěděl, co to obnáší časově – jsou tam první kola, výběr, další kola, takže jsem řekl, že ne.   

Děje se něco na Slovensku?
Myslím, že se na Slovensku dějí věci, ale je minimum, o kterých se dozví český posluchač. Z těch, kteří prorazili, jsou to skupina No Name nebo Jana Kirschner, která dosáhla nějaké obecné popularity v Čechách. Pak jsou skupiny, které jsou známé, vystoupí v televizi, ale nedosáhnou tak vysoko jako No Name. Pak jsou skupiny, které vznikají a zanikají, aniž byste se to dozvěděli. Museli byste se o to intenzivněji zajímat a zjistili byste, že takový rozdíl mezi vnímáním existuje, protože česká SuperStar Aneta vystupuje na Slovensku a zpívá, ale opačně to nefunguje. Kdybych vám dal vyjmenovat vítěze SuperStar na Slovensku, asi byste s tím měl problémy. Ze slovenského pohledu se něco děje, z vašeho pohledu je to utajené.

Neobracejí se na vás zpěváci ze Slovenska, abyste jim pomohl?
Tu a tam se to stávalo. V praxi jsem dělal něco takového vědomě i s Janou Kirschner. Všiml jsem si na ní, že dobře zvládá angličtinu, takže jsem ji pozval k účinkování na anglicky zpívané desce, šlo o speciální projekt s Ivanem Králem. Vyšlo to i s klipem a na singlu a já jsem pak chodil po rádiích a vysvětloval, kdo je Jana Kirschner. Pak vydala album Modrá a prorazila. Netvrdím, že jsem to byl já, kdo ji uvedl, ale určitě jsem byl jedním z těch, kdo jí pomáhal. Ale jinak je dost jiných cest, jak se dostat nahoru, a nepotřebují zrovna Mekyho Žbirku, aby je někam dostal. 

Text a ilustrace: Jiří Roth
Ikona: Mužská věc