Pavel Šuba
Narodil jsem se ve Švýcarsku v 1973. Můj otec byl Čech a matka je Srbka. V roce 1975 jsme se přestěhovali do Jihoafrické republiky, kde jsme žili do roku 1990. Chodil jsem na umělecké gymnázium, kde jsem se specializoval na výtvarné umění, především uměleckou fotografii. Po emigraci do tehdejšího Československa jsem se zapsal na FAMU, kde jsem studoval uměleckou fotografii do 1995 – se specializací na sociální dokument. Po ukončení bakalářského studia jsem fotil pro noviny a časopisy do 2000, kdy jsem přerušil studium fotografie a studoval jsem obor Evangelická teologie na Karlově Univerzitě v letech 2002-2008. V současné době působím jako lektor angličtiny, překladatel z češtiny do angličtiny a fotograf. Ve fotografii se zaměřuji především na dlouhodobé dokumentární práce, portrét a makro.
Dění kolem koronaviru jsem fotil především na začátku, v prvních pár týdnech. Zaměřil jsem se na liduprázdné ulice, běžné občany ale i bezdomovce, kteří byli z celého dění zmatení. Nemám novinářskou akreditace, takže jsem fotil celého dění z pohledu občana a fotografa subjektivního dokumentu, a zaujalo mne jak Praha, která dosud trpěla s problémem příliš mnoha turistů najednou zeje prázdnotou. Často fotím lidi v ulici, a tady bylo poprvé za mnoho let vidět Prahu jaká je a jak se změnila skoro k nepoznání.
Den před vyhlášením plošné karantény už byly ulice a památky téměř prázdné. Zde jsem narazil na jednu cyklistku, jak odpočívá na vyprázdněném Hradčanském náměstí v 11 hodin dopoledne. Vypadala docela vesele, a člověk by ani neřekl, že hrozí epidemie.
Samostatnou kapitolu tvořili lidi z ulice, jako například tenhle pán na vozíku s přezdívkou Krakonoš, známá postava ze Starého města. Sice má kde bydlet, ale zoufal si, kde si vezme na nájem, když nejsou turisté. Mladík vedle něj trpí rakovinou a dělal si starosti, že patří do rizikové skupiny.
Když už bylo zavedeno povinné nošení roušky venku a zákaz volného pohybu, potkal jsem nicméně několik lidi, kteří si šli zaběhat nebo vyvenčit psa. Líbilo se mi, že se alespoň trochu snažili držet normálních zvyků.
Většina restaurací a kaváren měla už zavřeno, ale zbylo pár, které měly výdejní okno, jako například tady na Národní třídě.
Na ulici bylo vidět, že i holubi jsou zoufalí – bylo jich daleko méně a obvykle se shlukli kolem kohokoli s jídlem. Tady jeden Brit, jeden z posledních zbylých turistů, si dal pauzu a jedl oběd z McDonald’s na Václavském náměstí. Mezitím krmil hladové holuby.
Na některých zdech bylo vidět i podivné graffiti, který patřil do tématu. Tady například v Týnské ulici s nadpisem „Who is Dr. Li Wenliang?“ Narážkou na čínského lékaře, který upozornil na koronavirus a zemřel nedlouho potom.
I u těch lidí, kteří si šli vyprázdněnou Prahou jen tak na procházku, byl patrný stres a zmatek. Pán na Karlův mostě si zamyšleně a se zavřenýma očima sevřel kolem sebe ruce a držel si kabát. Zaujalo mne, jak byl i v takové situaci fešácky oblečen.
V centru bylo stále vidět několik bezdomovců, tady mi přišlo ironické a skoro tragikomické to pozadí s kýčovitým „luxusním“ autem s fotografiemi „veselých“ striptérek. Skoro jak se říká anglicky: Dreaming of better days neboli Snění o lepších dnech.
Foto a text: Pavel Šuba