Nerozumím tomu, zní v mé hlavě. Přece není možné, že venku je tak hezky a přitom se děje něco, co nikdo z nás nepamatuje a nezažil. Snažím se to pochopit. Jak je možné, že mám kdesi uvnitř pocit klidu? Proč překotně neplánuji, nevymýšlím a mozek mi nejede na plné obrátky? Měla bych přece chápat, vědět a mít plán. Ale místo toho zpomalím a jdu ven. Kvete koniklec a je tak krásný. Ale já jsem přece tady, uprostřed boje.  Ale s čím vlastně bojujeme? S virem nebo s politickou situací nebo je to trest za naši rozpínavost? A co to znamená pro mě? Někteří lidé mi říkají, že nic se neděje jen tak. Že vše má svůj důvod. A že život dává lekce, abychom se z nich učili. Ale já už jsem tak unavená z dostávání lekcí a učení. Není možné, že to je sen? To by mi totiž jediné dávalo smysl.

Text a foto: Tina G.