Samozřejmě, dnes je problematika cesty na jih poněkud dětinská, ne-li přímo blbá. I kdyby byly hranice otevřené, na jihu číhá Itálie a blahobytné supermarkety zamořilo slovo, které nikdo nechce poslouchat – smrt. Někteří mají roušku, jiní vypadají čínsky, někdo si odkašlal a co tu dělá proboha celá rodina i se dvěma dětmi a proč tomuhle starého pánovi nejde nikdo nakoupit. Nikdo tak docela nic neví, ani nahoře, ani dole.
„Máte tu někde mouku?“ ptal jsem se prodavačky a ona v naučeném gestu mávla rukou ke správné uličce, ale když se za svou dlaní podívala a viděla jen prázdnou europaletu a moučný prášek rozsypaný po podlaze, zastavila pohyb ještě před koncem dráhy: „No tak to vidíte“.

Přesto je motorka v době koronaviru chytrým způsobem, jak uskladnit, vyjádřit a zároveň zamaskovat většinu svých úzkostí. Koneckonců, kvůli tomu jsem si papíry dělal. Abych měl kam odložit úzkosti. A když už je budu mít hezky pohromadě na očích, rozpustit je v blaženém koktejlu s jednuduchými přísadami. Endorfin vyvolaný pomalou jízdou letním lesem, adrenalinu, protože mě ani na vteřinu neopustí obava, že z lesa přímo před přední kolo vyběhne zmatená srnka – a vteřinu předtím, než oba zemřeme, přidá velkýma hnědýma očima trochu oxytocinu. Jinými slovy, potřeboval jsem rozveselit.

„Jo, tak já ti to domluvím u kámoše,“ řekl kdysi Jiří, ještě v dobách, kdy si víceméně spokojeně žil rozkročený mezi světem venkova, kde vládla manželka a městem obývaným jinými ženami, které – alespoň zpočátku – nic moc neočekávaly. Na rozplynutí tehdy čekala sbírka různých iluzí, bylo jaro, kvetly stromy a já měl za sebou třetí nebo čtvrtý rozchod se ženou, s níž jsem si nevěděl rady. Byla tu jistá naděje. Nový vzduch, nové zážitky, nová nebezpečí. Našel jsem skulinu k úniku potvrzenou odbornými kruhy. V psychoanalýze se například o motorce mluví jako o falickém nástroji, protože ji při jízdě máte mezi nohama a všichni to vidí. Falickosti samozřejmě nikdy není dost, zvlášť v tomhle pitomém věku rozkročenosti nad jámou rezignace. Takže žlutá vesta, velké L na břiše i na zádech a tříměsíční učení pravidel silničního provozu. Cvičiště se slalomem, osmičkami a hysterickým brzděním k vyznačené čáře. Zkoušky, rozjezdy do kopce, postávání před závorami, přednosti odkudkoli a jiné fígle Roudnice nad Labem – města, které mi půjčilo své vyasfaltované vnitřnosti, abych se v nich mohl stát úspěšným absolventem motoškoly. A pak první samostatné jízdy na strojích, které k nám do redakce směřovaly přímo od dealerů.

Ne, jízdy, ale výpravy. Obujete si těžké boty. Hodíte na sebe tuhé kalhoty a těžkou bundu, obojí vyztužené vnitřním brněním. Integrálka taky neváží zrovna deset deka. A nakonec pevné kožené rukavice s chrániči na klouby. Jste teď tak trochu někdo jiný, i když máte pořád stejné vzpomínky. K motorce jdete pomalu, možná se trochu kovbojsky kolébáte, ale určitě nepospícháte, není proč. Nic vám nehrozí. Nikdo vám nevidí do helmy, natož do hlavy. Pokud svítí slunce, posunete páčku na plastovém temeni a spustíte tmavou clonu. Právě jste si vzal dokonalou masku. Dokonalou. Lidé kolem si možná myslí, že jste prostě motorkář, ale jen vy víte, že se za něj jen maskujete. Vaše okolí, blízké i náhodné si představuje, že si tak trochu hrajete na rytíře, že potřebujete někam patřit, že si musíte dokázat mužnost a posadit se na novodobého koně, symbol svobody a volnosti. Chápavé, pohrdavé a občas i útrpné pohledy za vašimi zády. A občas citové vydírání typu co jste si to dovolil, jezdit na motorce, když ohrožujete nejen sebe, ale (hlavně) duševní pohodu těch co se o vás budou bát, nemluvě o dětech, které si přece nezaslouží zbytečně přijít o otce. Tohle všechno jen zvyšuje účinnost masky.

Jen vy víte, jak to ve skutečnosti je. Záleží jen na tomhle brnění, které vás nemusí jen skrývat před světem, vůbec ne. Může vám pomoct k proměně, o níž se nejspíš nikdo nedozví. A samozřejmě vás ochrání, nejen před řidičskými chybami – všech včetně těch vašich. Před blbou náhodou a zvěří, kterou včas nevyplaší zvuk dvouválce. Ochrana těla je samozřejmě podstatná, ale uniforma motorkáře umí i jiné věci. Je to kouzlo. Magie dokonale skrytého.

Jak jinak než velmi pomalu jsem tehdy voňavým červnem došel ke stroji. Zaparkoval jsem ho před domem a se sousedem rozvinul pár teorií o původu boxeru a hliníkových doplňků. Tentokrát jsem si z garáže BMW přivezl roadster, retro styl, moderní technika zabalená do designu, který používá čas jen k pohybu ventilů. Nejspíš to jelo k dvoustovce, ale mě rychlost nezajímala. Místo k sezení jen pro jednoho, možná pro jednoho půl. Přehodil jsem nohu přes sedlo a položil ruku na nádrž. Musíme se seznámit.
„Může se auto stát jedním z pomocných duchů?“ ptal jsem se kdysi městského šamana a on řekl, že ano, že určitě, že proč ne. Nevím, jestli to tak je, ale ten dotek dlaně a nádrže znamená víc než stisk startovacího tlačítka. Navazuje se tak kontakt – a teprve potom, když je všechno v pořádku, můžu probudit motor a jet. A všechno bylo v pořádku. Stiskl jsem tedy červené tlačítko, a ucítil, jak boxer trhl strojem do strany. Nechal jsem ho chvíli běžet, aby se zahřál, připravil a sám v sobě naladil a pak jsme pomalu vyjeli do večerního města.

Když si s motorkou začnete po čtyřicítce, obvykle nepospícháte, ani když se roztočí kola. Tou dobou už máte něco za sebou. Přežili jste sbírku riskantních chvil v prvním autě, možná i bouračku, která nakonec dobře dopadla. Kromě zkroucených plechů máte za sebou i vztahové karamboly a dobrovolný i nedobrovolný pobyt v sítích všeho druhu. Když jsem se z okraje Prahy spouštěl k výpadovce, myslel jsem na zvláštní půvab všech těch sítí a pod kuklu prosákla nostalgie. Bylo v tom hodně radosti z vážných věcí i ze hry. A taky trochu únavy. Smutku z událostí, které se už nedají vrátit. Lidé jako já ale nejezdí na motorce, aby přetočili čas. Ani proto, aby si dokázali, že zvládnou projíždět alejí dvoustovkou. Ani z potřeby patřit do klanu vysokých kožených bot a pestrobarevných kulatých hlav.

Vyjel jsem z města a nechal stroj klouzat rychlostí, která jemu i mně připadla pohodlná, bezpečná a příjemná na pohled i pocit. Bunda, helma, kalhoty, ani rukavice už nebyly těžké. Jel jsem ve své dokonalé masce po letní vyhřáté asfaltce na ostří paradoxu. Uvnitř jsem byl já a venku svět. A každý metr asfaltu a každý panák spáleného benzínu a každý pohled lidí přes ploty zahrádek mi dával šanci a posvátné právo – uniknout.

Jenže teď, v prvním týdnu karantény, kdy svět zpomalil a ztichl a ve vzduchu visí nebezpečí, chápu, že jsem nikdy uniknout nemohl. Protože přítel, který mě tolik miluje, že si umínil mě zabít, ten starozákonní otec a ledabylý správce zlomených páteří, vrahoun a majitel bezedného kufru zkušeností je teď konečně spokojený.

„Vidíš? Celou dobu jsem to na tebe potichu řval, ale tys nechtěl poslouchat. Svět je kurva nebezpečný místo a bez vakcíny, bez respirátoru možná umřeš, ta tenká čárka statistik může patřit tobě, někdo to odsere, někdo si to vyžere, to si piš, musí, tak proč ne třeba…“

Dokáže mluvit dlouho a mně chvíli trvalo pochopit, proč ho nijak netíží strach, samota, ani smrtelné ohrožení, příroda zbavená idiotské romantiky, nedostatek přímých mezilidských kontaktů, dotírající chudoba a dokonce ani reálná vidina zániku. V takovém světě žije od chvíle, kdy jsem se narodil. A teď je ten svět konečně – všude.

Text a foto: Dalibor Demel