Znovu jsem prošel byt a hledal jakékoli stopy po jejím dospělém životě. Nejspíš měla někde schované album, ale mezi mnou a otevíráním cizích zásuvek a skříní ležela nepřekročitelná hranice. Spokojil jsem se s tím nejzjevnějším. Fantastickou nocí z níž jsem právě probudil. A taky s neurčitou hrůzou bezmocného stvoření na dně mé mysli. Skoro zapomenutým tenkým hláskem na hranici nicoty. Ozval se už když mě Julie přišla upozornit na mokrý strop a pak zanikl ve zvucích sexu. Teď se připomněl a zněla v něm varovná intonace, byl z Julie bez sebe strachy a dožadoval se pozornosti. Jenže kdo by chtěl po takové slasti poslouchat názory neviditelných batolat? Navíc je to blbost, nic takového neexistuje, Julie je perfektní píchačka a moje životní láska. Jasně jsem slyšel ty řeky a lesy a vůbec. Dostanu ji, zničím, ušukám k smrti a její nehty a vlasy a zuby rozemelu na prášek, přidám do chleba a budeme navždycky spolu. A samozřejmě jí budu kupovat květiny a dám si záležet, aby na nich zůstávala ranní rosa.

Stál jsem před oknem do naší ulice a pozoroval všechny ty něžné drobnosti na parapetu. Malé sladké věcičky. Takhle by to chtěla. Celý ten nádherný, útulný a prázdný byt mluvil o tom, že by ráda běhala s vlky a zároveň ladila svou ženskou strunu na domácí koprovku a možná i dítě s voňavým bříškem. Soška fénické bohyně úrody. Takhle by to chtěla. Jenže něco bylo jinak. Všechny ty vázičky, kytky a talířky omývané oplodňovací růžovou vůní rozestřenou všude po bytě byly nakonec jen ozdobou a možná nadějí. Juliin skutečný svět ležel jinde: na dně nejspodnější zásuvky její designové komody. Mezi kusem traverzy a těžkými rezavými řetězy.

A taky mezi kameny, ostrými, hladkými, porostlými mechem a lišejníkem. Kameny s pachem i vůní a dlouhou pamětí. Měl jsem si víc věřit. Zbytečně jsem se zdržoval nicotnostmi a moderní verzí našeho příběhu a dostatečně pečlivě jsem neprozkoumal siluety vlčích hřbetů a postav nakreslených na stěnu jeskyně. No jistě, jen obrazy z knih, nečetl jsem snad lovce mamutů a neměl chuť na syrová játra? Odpoledne jsem dorazil scénář o masožravkách a napsal Julii. Ano, ano, ráda přijde a přišla a přinesla víno, sýry a pár deka luxusních uzenin stejně jako Míša, až to chvíli vypadalo jako by se jen v orloji vystřídaly figury. Jenomže Julie s mou podkrovní věží vůbec nebyla spokojená.

„Docela hezkej byteček,“ lhala a rozhlížela se přes sklenici vína. „Má potenciál. Jak dlouho tady chceš bejt?“
„Nevím,“ vyslovil jsem to zároveň pojmenoval svůj nejčastější stav mysli.
„Nevíš, jo?“
„Jsem tu chvíli, tak…“
Zamyšleně šplouchala vínem a připomněla mi, že jsem se nastěhoval před půl rokem.
„Chceš to koupit?“
„To ještě nevím,“ odpověděl jsem s jistou rozhodností, jako bych o tom kdy uvažoval.
„Aha, a na čem to záleží?“
„Na penězích,“ řekl jsem a Julie se začala smát a ten smích se mi moc nelíbil, protože jsem si připadal trochu jako blbec. Jenže – nacházeli jsme v začátcích vztahu a Julie se rozhodla považovat mě prozatím za víceméně roztomilého exota, což mi taky hned řekla a pak večer nabral obvyklý vývoj zakončený mými obavami, že sousedi na patře kvůli jejímu řevu zavolají policajty. Jenže když ráno odešla, neslyšel jsem v hlavě její prostěradlové kvílení, ale ten smích.

Smích jako jehla, která pod celým tím souzněním (jehož banální dočasnou krásou se tu hodlám zaměstnat jen velmi zběžně), nabodla něco zapomenutého, krvavého a nezahojeného. Ještě kousek a ta bestie mě nebrala vážně, tohle mi prokmitlo hlavou, ale hned zmizelo pod růžovou polevou zvědavosti, zájmu a citu.

Text: Dalibor Demel

Foto: Eric Prouzet a Miguel Gonzalez na Unsplash