Ráno jsem svou zdrobnělou kopii odvedl do školky a věnoval se závisti. Z místa, kde jsem se duševně i fyzicky nacházel, to bylo snadné. Před školku přijížděly luxusní káry, vystupovali z nich spokojení a úspěšní lidé přibližně o 15 let mladší než já, odpoutávali z autosedaček své načesané a čistě oblečené děti z úplných rodin a vodili je nahoru do třídy. Já sice odevzdal čistého a v rámci možností učesaného syna, ale tím podobnosti končily.

Vrátil jsem se do bytečku určenému ke shnití zaživa, myslel na expřítelkyni, kterou jsem už rok neviděl, i na tu současnou, na všechny vztahy, které jsem s robotickou pravidelností podělával podle totožného scénáře. Na bývalou manželku, k níž to mám duševně i geograficky tak blízko, že to pravidelně ničí moje nové vztahy, myslel jsem na mámu, která před rokem umřela po pěti letech na kolečkovým křesle, na svou občasnou bolest břicha a reflux a snažil se v tom s dětskou naivitou najít smysl. Vývoj. Pořádek. Skrytou harmonii. Bylo to tady, stejně jako uprostřed přeminulé a na začátku včerejší noci. Všechno bylo blbě. Jenže nešlo jen tak se válet, pohrávat si s chandrou. Hlavně proto, že tohle už nebyl splín ani blues, ani nostalgické přemítání nad smyslem života, ale skutečnost.

Nerad bych ovšem vytvářel dojem, že si stěžuju. V jistém smyslu jsem byl až extaticky šťastný, protože jsem se kdysi, v místě, kam moje paměť dosáhne posledním článkem prstu, pevně rozhodl. Myslím, že to bylo někde na Smíchově, možná náplavka nebo dětské hřiště, ale možná taky hřbitov v Bludově, obci poblíž radioaktivního Šumperka, která se nejvíc blížila pojmu „domov“ – ačkoli jsem ji souvisle obýval jen o prázdninách a pak pár měsíců, kdy jsem tam doprovodil matku, která ulehčovala umírání mé babičce. Žil jsem tam šťastně jako jedenáctiletý bezděčný čekatel na babiččinu smrt, nikde jinde jsem se už doma necítil a už vůbec ne v Praze. Z důvodů, které jsem měl pochopit o mnoho desetiletí později, kdy už bylo na nápravu většiny přešlapů pozdě, jsem Prahu upřímně nenáviděl a možná i tohle utvářelo mou velkou vnitřní přísahu.

Řekněme, že to bylo na obou místech zároveň, kde jsem se rozhodl, že můj život bude složitý a nepohodlný, ale v žádném případě ne konvenční. Žádné krásné domy, spokojeně slintající retrívři a šťastné partnerky, které ve mně objeví velké tajemství lásky a budou ho (samozřejmě spolu se mnou) zbytek života ošetřovat. Což se mi podařilo víc, než jsem si tehdy uměl představit. Svůj byt určený k hnilobnému duševnímu i tělesnému procesu, jak prorokovala ta žena, jsem svým ponurým i veselým způsobem miloval a tahle láska trvá dodnes, a pak že nejsem schopen dlouhých harmonických vztahů. Tohle jsem si znovu ujasnil, i když náladu mi to zrovna nespravilo.

Co je ale nálada proti dětskému rozhodnutí, proti odbočce v samotných kořenech. Vyndal jsem ze skříně pytlík ovesných vloček, uvařil si kaši a nasypal do ní jeřáb, který jiná bývalá partnerka sama obrala a vyprala. Přitom se na tmavé kuličky usmívala a pak je zmrazila, takže jsem měl i po letech odloučení výsadu hodit do vloček čerstvé ovoce jako by bylo šťavnaté a čerstvé i naše spojení. Hibernace, vzpomínky, staronové souvislosti. Vůbec nebylo špatné být takhle napadrť.

Text a foto: Dalibor Demel