Ten pokoj nezmizel docela, jen se změnil. Vyprázdnil. Ještě před hodinou byl zarovnaný oblečením, knížkami a papíry padajícím ze skříní. Teď už ne. Holé stěny, místo koberce podlaha z prken, všechno ostatní bylo pryč. A na židli proti oknu (trávu už jsem vážně neměl pár let) seděl kluk. Tak pět, kudrny kolem uší mu prozařovalo zelenavé světlo z otevřeného okna. Otevřeného do světa, v němž výhled na budovu Finančního úřadu Prahy 5 a betonovou modlitebnu Adventistů sedmého dne nahradilo něco mnohem živějšího a pravděpodobně méně nebezpečného.

„Hele… Hm… Co tady děláš?“, váhavě jsem oslovil siluetu na pozadí divoké džungle s poletujícími motýly a stíny zvířat v houštinách. Dokonce jsem z velké dálky slyšel ptačí skřeky, hvízdání a jo, určitě, byly tam i cikády.
Neodpověděl, ani se neotočil.

Tohle rozhodně nebylo normální. Mým bytem už prošla řádka podivných bytostí, ale nikdo mě nikdy nezbavil zbytečných papírů a zároveň takhle nevyplašil. Několik podivných výjevů jsem přímo v tomhle pokoji už zažil. Například při výuce psychoterapeutické metody jménem individuální systemika se moje instruktorka náhle proměnila v křehkou postavu vyzařující zlaté světlo – stála u zdi, rukama svírala opěradlo židle a já jsem střídavě zavíral a otevíral oči, aniž by se na tom transcendentáním výjevu cokoli měnilo. Pak prostě tichým hlasem řekla, že už bude muset jít, zhasla a byla zase – obvyklá. Tím bych jen rád naznačil, že jsem neměl důvod v panice pobíhat pokojem s rukama nad hlavou jako Sponge Bob. I když –aby se změnila celá místnost, to jsem ještě nezažil.

„Hele…,“ sešel jsem ze schůdků z ložnice s nejasnou představou o halucinaci. A pak se na mě docela pomalu otočil. Velké smutné oči na vlnkách fialových kruhů, rozhodně nevypadal nijak zvlášť spokojeně.
„Co tady děláš?“ zopakoval jsem otázku. Zbytek mozku se rozvibroval na téma paranormální jevy, ale zároveň jsem hluboko v mysli věděl, že toho kluka odněkud znám. On byl na tom nejspíš podobně. Chvíli si mě prohlížel, jako by se marně snažil na něco vzpomenout a pak: „Nevím. A co tady děláš ty?“

Nečekal na odpověď a znovu se obrátil k oknu. Na parapet se právě chystal usednout křídlatý tvor, něco mezi motýlem a elfkou.
„Já tady normálně bydlím,“ řekl jsem schválně nahlas, abych zakryl znepokojení, udělal krok k němu, ale v tu chvíli jsem o něco zakopl a zavrávoral. Po několika vyrovnávacích krocích jsem se zachytil otevřeného okenního křídla, setrvačností ho přirazil k rámu a s nosem rozpláclým na skle pozoroval, jak ke stanici před hnízdem adventistů přijíždí s obvyklým úpěním a odfukováním autobus.

Samozřejmě. Žádné cikády, žádný kluk, jen hmotný i duševní chaos. Ještě že jsem nesrazil plastovou konev plnou vody a neposlal ji do otevřeného šuplíku se změtí lejster, napůl vybitými monočlánky a vůbec věcmi, které jsem nechtěl mít na očích, ale nedokázal se jich zbavit. Jsem doma, tady to znám. Obrátil jsem se a jasně, zakopl jsem o jednoručku, která se vykutálela z parkovacího místa pod jídelním stolem. Únava, stres a mozek si začne hrát na stvořitele čehokoli. Toho kluka jsem si jen představil. Možná živě, ale bydlím tu sám, aspoň většinou. Takhle jsem uvažoval, takhle hladoví odmítají potravu.

Při čištění zubů a pohledu do zrcadla jsem si všiml, že mám podobné kruhy pod očima jako on. Jen větší a fialovější. Lehl jsem si pod hvězdnaté okno s představou, že o tom všem budu přemýšlet a přiberu do úvah i možnost, že ze stresu začínám bláznit. Nicméně bůh spánku a zapomnění byl tentokrát milosrdný. Po předchozí probdělé noci mě vypnul i bez třezalky a když se v půl sedmé rozpípal budík, probudil jsem se jako obvykle s divokým bušením srdce do plně zařízeného bytu. Nic nebylo na svém místě, takže ano, všechno v pořádku. Po pár minutách srdce zpomalilo na snesitelnou rychlost a začaly ranní dostihy. A v jejich cílové rovince ke mně nečekaně a ze zálohy promluvil starý přítel, který to se mnou myslel dobře. Tak dobře, že si umínil mě zabít.

Text a foto: Dalibor Demel