„Myslíš, že teď už je to celý Titanic?“
Jiří pokrčil rameny. Když si skvělou, ale křehkou značku mezi sebou přehazují gigantické podnikatelské struktury, vždycky kolem toho bublá spousta zneklidňujících představ. A kolega teď pokrčil rameny a zkrabatil bradu. K důkladnějšímu představení druhého hrdiny příběhu se ještě dostanu – spojuje nás přátelství stojící na mnoha nohách různých tvarů a sklony k vytváření výstředních situací. Teď tedy pokrčil rameny, zkrabatil bradu a vzdychl, načež okna kanclu ztmavla… ne, drama a symboly stranou, bylo to jen normální stmívání.

Místo pozdravu jsem řekl něco vzteklého a za půl hodiny za sebou zamykal dveře ve studentském bytečku, hniloba a spol., musím to po té ženě znovu zopakovat. Na optimismus není čas. Když vás napadne přišroubovat zrcadlo hned proti vchodovým dveřím, denně vám to připomene. Touhle dobou jsem už měl sedět na vrcholu hory životní moudrosti jako čínský mudrc, žehnat všemu kolem a mít poněkud širší perspektivu než kuchyň o velikosti dvou a půl čtverečního metru.

Od světa mě oddělilo dvojí cvaknutí zámku. Připadalo mi to málo, ale pro dnešní noc bude muset stačit i chatrná jistota. Kam se poděla moje téměř orientální odpoutanost od problémů? Odolal jsem pokušení jít do ložnice, vytáhnout tašku se svou starou uniformou buddhistického mnicha a pokusit se o zázrak. V dávných dobách mi říkali ctihodný Kittivudhó a požíval jsem gigantické úcty náležející k mnišskému stavu a dokonce i rozumné porce sympatií k mé vlastní osobě. Jak říkám, bylo to dávno. A v Thajsku, daleko od lidí, kteří mě znají. Lezl jsem na horu duševního míru ze špatné strany? Všechno to vypadalo tak nadějně. Dokonce mi nevadila ani vlastní svatba – přestože všechny podobné obřady, kterých jsem se od dětství zúčastnil jako host, skončily katastrofou.

Hodil jsem bundu na věšák, který částečně nahrazuje skříň, takže spadla. Mohl jsem ji překročit, ale zaujatě jsem zelenou péřovku zvedl a pečlivě a s trochu agrese připevnil na věšák znovu – přesně v duchu mého nového směru: Není vhodné se od problémů odpoutávat, ale naopak. Kdybych se teď šel pomazlit s okrovým rouchem nebo si ho svatokrádežně oblékl, přestože mám vlasy a obočí, mohlo by to zafungovat. A to znamenalo nebezpečí. Riskoval bych odpoutání v době, kdy jsem se s porcí hysterie, zoufalství a nutnosti rozhodl pro opačný směr. No, rozhodl… Začalo to málem jako experiment, ale jakmile si jednou pustíte trable, fantazie, průsery, extáze všeho druhu – prostě osobní život – k tělu, vcucne vás to a všechno je najednou doopravdy.

Jako teď. Jestli jste z práce někdy přišli domů s totálně vymletou hlavou, ten pocit znáte: Pro dnešek už toho bylo dost. Schopnost jakéhokoli bonusu k úkonům nutným k přežití na nule. Takže jsem sebou hodil na gauč, na hraní s mnišským rouchem zapomněl, zavřel oči a nějakou dobu pozoroval kruhy a mžitky. Byly doby a stále jsou místa, kde takhle lidé prožijou roky. Mají dost síly i slušnou sbírku zkušeností, ale jednak je od nich nikdo nechce a pak jsou už příliš zblblí pracovním kolotočem než aby si je uvědomovali – natož aby je uměli vyslovit. Přesto jsem si našel chvilku pro sebe, protože někdo to dělat musí.

O krizi středního věku jsem už samozřejmě slyšel i četl. Jenže když jsem to tentokrát psal do googlu, bylo to s jiným pocitem, než před pár lety, kdy mi padla čtyřicítka. „Hele, na tebe už to přišlo, že jo?“ zeptala se mě má tehdejší žena, když jsem na sebe poprvé v životě hodil běžecké trenky a přihlásil se do závodu Severní běh a pak do zápasu v boxu. Poslední dva z pětadvaceti kiláků jsem sice došel a v ringu dostal nakládačku, ale musel jsem si něco dokázat a taky dokázal. Tehdy jsem si o krizi středního věku taky něco přečetl. Jako smutnou kuriozitu o jiných mužích, kterým se nejspíš už nepostaví, začnou nosit basebalky kšiltem dozadu, nechají si potetovat hrudník, na středněvěká kolena si pořídí motorku a obohatí svůj slovník o výrazy lol generace. Teď, sice bez tetování, ale zato rozčarovaný, rozhozený, neukotvený v čemkoli vyjma chronického pocitu, že jednou skončím v papírové krabici pod mostem, jsem slova krize středního věku do vyhledávacího rámečku vpisoval jako heslo k odpálení bomby.

A taky to bouchlo. Zabýval jsem se samozřejmě i odbornou stránkou věci, ale redaktorky ženských webů v tom měly celkem jasno. Muž, který podlehne krizi středního věku, je víceméně trouba. Blbec, který během životního pádu do nicoty (nebo do vesmíru) minul víc záchranných kruhů než vlasů, které měl kdy na hlavě, a teď nemá ani vlasy ani kruhy a stal se smutnou parodií na chlapa. Všechny ty ukazatele typu „najednou začne pečovat o svůj vzhled“ nebo „obklopuje se výrazně mladšími lidmi“ a ještě „únava a nuda plus bilancování“ a samozřejmě „hypochondrie“, protože ubývají síly a každý píchnutí kdekoli se mění v rakovinu… Plus samozřejmě „románek s mladou milenkou“ a následný rozpad rodiny. A pochopitelně „nejistota ohledně budoucnosti“, protože to hezký už máte za sebou. O nic přívětivější nebyla ani odborná charakteristika termínu „starší dospělost“ neboli doba mezi pětačtyřicítkou a šedesátkou. Kromě obligátního klesání hladiny testosteronu se tam vyskytují slovní spojení jako „úbytek výkonnosti některých orgánů“, „pocity opuštěnosti a zklamání“ nebo „postupné uzavírání profesní kariéry“. A dokonce, to mohlo člověka v mé situaci zvlášť potěšit, tam psali o záchraně v podobě vnoučků a nové role prarodiče. Mladšímu synovi bylo šest, staršímu táhlo na čtrnáct.

No tak fajn. Pověnoval jsem se tedy sám sobě a pak jako vyklepanej otrok s budoucností ve vnoučcích zaklapl komp a vydal se do koupelny. Na prahu obýváku mi ale nohy vrostly do podlahy. Zavřel jsem oči, a znovu je otevřel. Žádná změna. Obývací pokoj mého bytu, určeného (jak už bylo dvakrát řečeno) k shnití zaživa – někam zmizel.