Zíral jsem na ni se šourkem svrasklým trémou se zklamáním, pocity viny, stupidity a nespravedlnosti k ženě, která dodržela všechna pravidla a stejně to nestačilo. Připadal jsem si jako když jsem k dvanáctým narozeninám málem dostal auto na vysílačku, červeného Datsuna Z z tuzexového katalogu. Sněním o jeho dlouhé oblé kapotě strávil větší počet nocí než fantazírováním o Petřině figuře za 2500 Kč na hodinu. A rozhodně jsem o tom autě blouznil několik týdnů hodně nahlas a s nekonečným opakováním.

„Tak jsme se s tátou rozhodli, že ti to autíčko dáme,“ vzdala to před narozeninami máma, „ale rádi bychom, abys si ho šel sám koupit a ujasnil si, že ho opravdu chceš.“
Zajela se mnou k Tuzexu, dala mi bony a nechala mě vejít dovnitř. Vonělo to tam elektronikou a když jsem prodavači předvedl, že na Datsuna Z prachy mám a ukázal na matčinu siluetu před výlohou, vytáhl krabici a vyndal z ní rudý stroj s kulatýma očima a štíhlou zádí. Vím naprosto jistě, že jsem tehdy polkl.

„A co to dělá?“ zeptal jsem si přiškrceným hlasem.
„Všechno,“ řekl prodavač a to byla chyba. Protože když půlmetrový model položil na zem, zapnul na něm jakési tlačítko a nechal ho rozjet, bylo po vášni. Neumělo to jezdit pomalu. Trhaně s odpudivým bzučivým zvukem zmateně cukal dozadu a dopředu a korunu hanby tomu nasadilo žluté tlačítko na ovladači.

„Má to i klakson,“ chlubil se prodavač, zmáčkl čudlík a ozvalo se pípnutí elektronického kuřete. Tenhle bakelitový ubožák neměl s dravým Datsunem Z sjíždějícím serpentiny k moři poblíž Saint Tropéz nic společného.
„Tak nashledanou. Já si to asi nevemu.“

Vyšel jsem před obchod s prázdnýma rukama, dočasně ztraceným smyslem života a až domů jsme s mou chápající matkou mlčeli.
Podobně to dopadlo s vyhraným turnajem v bohnickém oddíle stolního tenisu, jedním manželstvím a taky s chvílí, kdy se poté, co ohnivé oko zmizelo za světem, přiblížil na dohled táborového ohně. Tma ještě netrvala dlouho a plameny ozařovaly poslední chvíle rozpohybovaných postav.

Táborem přebíhaly děti, někdo na ně pokřikoval. Od dřeva hozeného do ohně odlétly jiskry. Muž opaloval klacek na kraji ohniště, vánek roznášel vůni syrových i pečených ryb, od sušáků ryb přicházely dvě ženy a něčemu smály. Hledal mezi siluetami otcovu drobnou postavu. Takhle večer do hliněných jam nechodil a jestli ano, měl poslední chvíle k návratu než se probudí zvířata, co zabíjejí ve tmě. Nikde ho neviděl, ale to nic neznamenalo. Otec u společného ohně trávil jen nejnutnější čas. Obvykle rozdělal vlastní malý u svého stanu a mezi prsty mačkal hlínu.

Tam do stínu vidět nebylo a blíž nemohl, dokud nepadne tma. Z šera od jezera se vynořili dva kluci s rybami na tyčích a nedočkavě je vrazili přímo do ohně. Měli kliku a hlad a podařilo se jim nakrmit vlastním uměním lovu, věděl přesně jak jim je. Za chvilku ryby začnou vonět a oni slintat a zkoušet, jestli už…

Taková letní pohoda z oblasti grilovací kultury. Byl konečně tady, v zádech tlupu cizinců připravených vzít si, co jim nabídl. Pozoroval svou mnohohlavou kořist jako pavouk síť přeplněnou mouchami, které ještě netušily, že jsou v pasti. Stačilo počkat, až tma ještě zhoustne, všichni zalezou do stanů – a hvízdnout. A v tu chvíli si uvědomil, že si přeje, aby stmívání trvalo ještě dlouho. Nebo aby tma nikdy nenastala.

Aby tu mohl jen tak ležet, pohrávat si se svou převahou, ale nic neudělat. Jako v Tuzexu: dlouho živená touha ve styku s realitou náhle opadla. Teď, když stačilo hvízdnout. Kam zmizela ta lačnost po krvi a spravedlivá nenávist? Jako by sám sebe podvedl nebo ho oblafli duchové pomsty, které ani neznal, a celé se to začínalo podobat nepříjemné povinnosti. Kam se poděla radost ze zabíjení? Z odplaty? Po tom všem? Stane se z vrcholu a možná i závěru jeho života odpudivá práce, jako když musel škrábat tuk ze smradlavých kůží?

Předchozí kapitola: Mužská věc 155: Neovladatelná vášeň se zablácenými koleny

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Pixabay, generováno AI
Ikona: MV a Unsplash