V plamenech viděl své lidi jako rozmazanou šmouhu, ale s každým dalším krokem si vybavoval všechny ty ústrky a nastavené nohy, viděl před sebou všechny dohromady a každého zvlášť a cítil, jak jeho síla a moc rostou.

„A pak prasata, hodně prasat!“ zastavil se a obešel oheň s oběma oštěpy namířenými na kruh tváří a těl natlačených kolem ohně. Nějaké dítě se zasmálo, výhonek, který nestihl vyrůst natolik, aby se s tímhle vítězem zapletl obvyklým úskočným způsobem a měl teď důvod ke strachu. Ostatní mlčeli, zmatení a fascinovaní zároveň, protože ten divný kluk prolnutý do nového lovce se při svém pochodu kolem ohně s namířeným oštěpem každému podíval do očí. Noční sluce odplulo o další nehet. Každý si užil svůj okamžik – špice oštěpu a v pozadí oči, v šeru nebylo zřejmé, že každé má jinou barvu, ale leskly se obě stejně.  

„Hodně prasat,“ zopakoval, „ze skály jsem je viděl všechny. Takhle:“
Motýl střihl tykadly a chystal se vzletět, protože řídké hejno nervových buněk mu neumělo poskytnout představu netopýra. Neviditelné zvíře zafunělo, smrt nejspíš někam poodešla nebo se stáhla do dalšího snu, takže jen noční slunce mohlo v plné soustředěnosti ocenit, jak rychle a elegantně se lovec přesunul k poraženému kmenu, na němž u ohně seděli ti mladší. Skvrnitá silueta s lidskýma nohama se prokmitla odlesky plamenů a jeden z těch zmetků z rokliny s heknutím přepadl na záda, stačilo šťouchnout. Velká lidská krysa plná vražedné odvahy (když byli na blízku další) uvolnila místo pro představu skály. A bylo ho dost, protože jak krysa padala na hřbet a chtěla se zachytit, vzala s sebou i pár krajních sousedů, a protože jim se taky nechtělo spadnout jen tak, strhli se sebou další a než se tohle pravěké domino zastavilo, bylo na kládě na šest kroků prostoru a vítěz dne ve své kůži dravce vyskočil nahoru, v ruce dva oštěpy připravené bodnout.

„Hmmhuu,“ zahučelo obecenstvo v nejistotě, jestli tohle už nepřekročilo nějakou mez, protože vítěz má o svém lovu vyprávět a předvádět ho tancem a nikdo si nepamatuje, že by do svého vystoupení měl vtahovat diváky. Několik hlav se otočilo k hlavnímu lovci, ale ten mlčel a jestli chtěl něco říct, neměl šanci, protože vítěz teď žil ve vlastním rytmu a žádné svolení nepotřeboval.

„Takhle ze skály jsem je viděl všechny. Hodně prasat. Běžely k řece.“
Motýl to riskl a vzletěl mezi můry uvyklé tmě a kluk, který se před pár hodinami podle všech známých pravidel změnil v muže, stál pevně na skále a v duchu se znovu díval na svou kořist skrytou v lidských tělech. Možná tak docela nechápal, kde s v něm bere ta sebejistota a síla, ale já ji cítím ještě dnes, stejně jako tu první noc – pocházela z úspěchu a vzteku.
„Číhal jsem na to největší a nejsilnější zvíře,“ pokračoval a naznačoval, že se s oběma oštěpy připravenými k hodu rozhlíží a vybírá si ten nejtlustější hřbet. Přeháněl, protože ve skutečnosti šlo hlavně o to, který divočák poběží přímo pod jeho skálou, ale takový příběh drobným vylepšením rozhodně nemůže utrpět. V náhlé inspiraci seskočil z klády, obcházel kruh těl olizovaných světlem z plamenů a každému se znovu na okamžik zadíval do očí.

A možná právě v téhle chvíli se jeho příběh zlomil k obludnému konci s popáleným a pomočeným tělem. Přestože v těch krátkých pohledech nebyla žádná nenávist, jen vztek, jen vyvolání starého pitomého života, který měl dneškem skončit. Všichni mlčeli. Tvor s lidským hlasem a skvrnitým kožichem se chová divně. Takhle tanec a vyprávění o lovu nevypadají a opožděný motýl ze všech sil kmital křídly a mířil do koruny stromu, kde by mohl v klidu usnout na spodní straně listu, což samozřejmě nemohlo ujít nejbližšímu netopýrovi, jemuž bylo celkem fuk, že mu echolokace nezobrazila obvyklou siluetu můry, ale něčeho nepatrně odlišného. Noční oko by se možná rádo schovalo za mraky, ale zrovna tu žádné nebyly, takže se muselo dívat až do konce – zatímco zmatené zvíře konečně usnulo a svět pro něj milosrdně zmizel.

Vítěz obešel oheň a vyhoupl se zpátky na kládu: „Jenže jsem nebyl sám, kdo čekal na prasata.“

Vzal do ruky vyceněnou hlavu s krátkýma ušima a zatočil s ní jako s nějakým zatraceným větrníkem. Byla to drzost, protože duchové mrtvých zabijáků odpradávna vyžadují uctivé zacházení. Já ale žádnou jeho uctivost necítil a vůbec mi to nevadilo, stejně jako několika dětem, jejichž smích rychle ukončily mateřské pohlavky a rány do zad. Uctivost došla stejně jako strach. Jako včerejšek, jako životní pochody motýla na čtvrt nehtu vzdáleného od rozevřené tlamy neomylného netopýra.

„Číhalo tam tohle,“ pokračoval a nepřestával točit mrtvou hlavou šelmy. „Číhalo a myslelo, že se pořádně nažere. Jenže ne. Dneska ne. Dneska bylo všechno – jinak.“

Předchozí kapitola: Mužská věc 100: Podivná přání divokých žen

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons: Vladimir Plotnikov – V lázni (1897)
Ikona: MV a Unsplash