Vzal do ruky vyceněnou hlavu s krátkýma ušima a zatočil s ní jako s nějakým zatraceným větrníkem. Byla to drzost, protože duchové mrtvých zabijáků odpradávna vyžadují uctivé zacházení. Já ale žádnou jeho uctivost necítil a vůbec mi to nevadilo stejně jako několika dětem, jejichž smích rychle ukončily mateřské pohlavky a rány do zad. Uctivost docházela stejně jako strach. Jako včerejšek, jako životní pochody motýla na čtvrt nehtu vzdáleného od rozevřené tlamy neomylného netopýra.

„Číhalo tam tohle,“ pokračoval a nepřestával točit mrtvou hlavou šelmy. „Číhalo a myslelo, že se pořádně nažere. A pak skok a běžely pod mou skálu obě na jedněch nohách. Prase padlo. A já,“ řekl hodně nahlas a rozhlédl se po svých lidech, „já jsem vzal oštěp od otce a svůj vlastní a…“ Znovu se zadíval na všechny ty oči probleskující ze šera, pořád ještě omámený tou velkou událostí. A pak, ve stejném okamžiku, kdy netopýr cvakl čelistmi a lesem se rozlehlo neslyšitelné lupnutí rozdrceného motýlího těla, skočil a zabodl oba oštěpy do hlíny. Zvíře hluboko v lese zahájilo nový sen a noční slunce by rádo zhaslo, ale to bylo to ještě těžší než se schovat za mraky. Oštěpy se po nárazu na okamžik zachvěly a v té prázdné chvíli, na vrcholu triumfu a uskutečněného snu vzešlého z mnoha těžkých chvil, se stalo něco obludně nepatřičného. Něco výsměšně zákeřného a zároveň docela přirozeného a očekávatelného.

Ten smutek a pocit marnosti cítím ještě teď. Na terase vysoko nad střechami okolních chalup s výjimkou několika katalogových zvráceností s kovaným zábradlím na balkonech. S láhví vína šest set za flašku, sklenkou od Mosera a sicilskými olivami v misce. Na nohách ty zatracené Nike s podrážkami naplněnými svatou vodou Jordánu a ve sluchátkách Schubertovou symfonií č. 8 h moll docela případně nazývanou Nedokončená. Nedotáhli jsme to, vítěz nad dvojitou kořistí, ani já.

Franz Schubert svou osmou možná nedopsal, protože pochyboval o tom, že ji vůbec někdo bude hrát a nakladatelé z jeho geniality nijak zvlášť nejásali, protože ji prostě neuměli rozpoznat. Podle jiné verze svou Nedokončenou uzavřel v opeře Rosamunda a svou symfonii prostě obětoval významnějšímu dílu. Já samozřejmě nejsem Schubert, tehdy ani dnes. Když ale čerstvě vylíhlý lovec vytáhl své oštěpy z hlíny a chystal se přejít mezi muže, nohy mu ztěžkly vědomím, že něco je špatně. Něco nevyšlo. Nepodařilo se dokončit, co začalo s takovou námahou, odvahou a štěstím a vyvrcholilo využitou příležitostí dokázat to, co nikdo před ním. Kolem ohně bylo ticho. Žádné výkřiky nadšení jako na začátku jeho tance a vyprávění.

„Ehr, chrr,“ ozval se někdo a v ohni bouchl duch dřeva.
„Eeee,“ dodalo si odvahy umouněné batole, jemuž bylo stejně všechno fuk.
„Šššplt,“ zašuměla křídla netopýra a současně s vysokofrekvenčním odříhnutím, jak se motýl posunul trávicí trubicí do žaludku k několika můrám a polétavému broukovi, který nedbal doporučení Ondřeje Sekory a včas si nenašel nějakou suchou jamku pod kamínkem.

To ticho vůbec neznělo dobře a když očima našel hlavního lovce, který mu první ukázal, jak správně naštípat hroty oštěpu a proužkem kůže ho přismolit k rozštíplé špici klacku, uhnul pohledem. Možná, že kdyby tuhle neslýchanou kořist a nikdy neviděný drzý výstup předvedl někdo jiný, mohlo by to projít. Syn některého z oblíbených, silných a chlapácky chlupatých lovců, jemuž všichni vděčí za nejednoho jelena, nejednu srnu, bezpočet zajíců, nejednoho dravce a nejeden příspěvek ke společnému dobití masité hory s chobotem, takový první lov a tak útočný a znevažující tanec by se mohl přijmout. Koneckonců, byl by jedním z nich.

On ale nebyl tak docela jeden z nich. Nikdy ani nebude a už dávno to není jen kvůli jeho dvoubarevným očím. I kdyby přinesl na jednom oštěpu navlečených deset zvířat, nikdo nemá důvod tvářit se, že teď už bude všechno jinak. Ticho pokračovalo a když si šel sednout mezi muže, jak se to po prvním lovu vždycky dělalo, ve vzduchu visely otázky. Tělesné pochody v motýlím těle ustoupily trávicím šťávám netopýra a zvíře v lese střihlo uchem z dalšího snu. Svět byl plný událostí, šťastných i těch druhých, a nepřehledná síť příčin a následků rozdělovala mezi své zákazníky život a smrt. Nad novým lovcem ve skvrnité kůži se ale ještě docela nerozhodlo. Přece jen splnil, co se od něj čekalo. Přinesl do tábora spousta masa a jednu vzácnou kožešinu… Je mladý a takových zvířat může přinést ještě hodně… Ale ta dvě zvířata, to ještě nikdo… A ten divný výstup, to ještě nikdo… Má každé oko jiné barvy, to ještě nikdo… Ale je mladý… Ale ta dvě zvířata… Vždycky se choval divně… Ale přinesl hodně masa… Já takovou kořist nikdy nepřinesu… Mířil na mě oštěpem a tvářil se divně… Ta dvě zvířata, to ještě nikdo…

V té napínavé do vzduchu zavěšené těžké chvíli se mohlo stát cokoli. Stačilo, aby se jeho učitel oštěpařské hrotologie plácl do kolen a řekl něco jako „Hmmchrr, jo…“ Ostatní by se přizpůsobili jako vždycky a jak obcházel oheň k mužům, ještě jednou to zkusil. Stáhl z těla strakatou kůži a zakrvavený a mastný a zpocený, pokrytý tukem, blátem a chlupy, jako nějaká čerstvě vylíhnutá příšera, přešel ke starému lovci. Naučil ho všechno, co mu dnes umožnilo zvítězit. Bylo to i jeho vítězství. Měl tu kůži dát otci, obvykle se to tak dělalo, kůži dostává otec jako ten, kdo připravuje na přechod do světa mužů. Jenže otec ho na přechod do světa mužů nepřevedl. Naopak chtěl, aby s ním zůstal v jeho světě dětí. Proto teď položil kůži před jediného člověka, který mu ukázal, kam zamířit, aby zvíře zhaslo hned, kudy vést řez, aby kůže neztratila cenu, jak od sebe rozeznat stopy různých tvorů, jak, čím a z čeho si vyštípat sekeru o hrotech oštěpů nemluvě. Položil kůži před jediného muže, který mu kdy ukázal, jak přežít a postarat se o sebe ve skutečném světě.

„Zabil by mě, ale dnes jsem já zabil jeho,“ vypravil ze sebe a složil mu k nohám zakrvácený, chlupatý a nepředstavitelně vzácný balík. Lovec se střídavě díval na kůži a na něj a už by byl něco řekl, možná něco, co by jeho život zachránilo pro něj i pro ostatní – kdyby se ze tmy neozval ženský hlas ostrý jako kamenná štěpina: „Nezabil. Nezabils ho. Já to všechno viděla.“ Což je jeden z hlavních důvodů, proč jsem Julii v posteli tolikrát držel pod krkem a bojoval s pokušením stisknout a nepustit.

Předchozí kapitola: Mužská věc 101: Podivný důvod ke strachu

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons: Thomas John Grant – Válečný tanec
Ikona: Unsplash (foto) a MV