Už dva roky po sobě se nejel zřejmě nejznámější a nejobtížnější závod motocyklů na přírodních tratích na světě – TT Isle of Man. Jedním ze závodníků na motocyklu, kteří nás v posledních letech reprezentovali, byl Kamil Holán. Pro časopis Drž stopu o závodu vyprávěl:
Man je neuvěřitelnej. To říkají všichni, i fanoušci, jak je to tam jiný. Tam stojíš na místě, nic nevidíš, slyšíš řvát vytočenou motorku, zvuk na těch hupácích ještě kolísá, a teď se na tebe vyřítí strašnou rychlostí, seš metr od cesty, motorka prohučí, skočí někam za zeď a ty furt slyšíš, jak ji drží, jak ji točí a řítí se dál a dál. To nikde jinde není.

Počkej, ty to říkáš z pohledu diváka, ale ty jsi přece na tý motorce…
Mně tam klekla na jednom úseku Cronk-y-Voddy, to je v první třetině, motorka, tak jsem ji odstavil a sedl jsem si na mez s nohama těsně nad zemí. To je vtipný, pokud máš nohy těsně nad asfaltem, tak je to v pořádku, ale nesmíš se dotknout nohama silnice, to je špatný. Seděl jsem na mezi a ti jezdci si asi ve dvě stě padesáti najížděli k tomu břehu, kde jsem byl, takže jsem to nevydržel a šel jsem si sednout jinam. To nikde nezažiješ. 

Čím to je?
To je více než stoletá tradice. Pro nás je to nepochopitelné. Každý, kdo na tom ostrově žije, se narodil, když se závody už jezdily. S nimi se počítá a domácí podpora je tam obrovská. Je to jejich pýcha. Průšvih je, že lidi se na nich zabíjejí a oni to musejí řešit, ale podle mě ta jejich vůle a právě ta tradice působí, že se ty závody nezmění. Sedmdesátiletý babky chodí dělat traťový maršály a samy hodnotí jezdce: Ten jede jako Bruce Anstey (dvanáctinásobný vítěz IOMTT). To je neuvěřitelný. Když se jede TT, tak se počet obyvatel ostrova zdvojnásobí. Tam přijede devadesát tisíc lidí. Tím, jak je to čtrnáct dní, tak se ti změní úplně svět – nevnímáš nic jinýho než TT. Je to asi i díky jejich izolaci, je to ostrov oddělený od dalšího ostrova, je samostatný, mají na všechno svoje pravidla, svůj svět.

Když jsem tam byl, sledoval jsem, jak pečlivě před závodem zametají silnici.
Je to šedesát kilometrů, to nikdy nikdo nemůže pořádně uklidit. Traťoví komisaři mají trať  rozdělenou na úseky, komunikují spolu na oddělených frekvencích a zodpovídají se vedení závodu. Když jsem tam byl poprvý, tak nás vzali do autobusu, že nám ukážou stopu. V Ramsey, pod horama, je zatáčka u školy, kde je zastávka autobusu. Tam nám říkali: Tuhle část taky můžete využít, ale bacha, stavějí tu autobusy a z těch kape olej. Nebo je tam jedna část těsně před cílem, tý se říká Governors Bridge, to je taková smyčka, která už je držená jenom kvůli závodům. Podle toho to taky vypadá, tam když jdeš před závodem, tak je tam listí, mech, protože tam auta normálně nejezdí. Oni to trochu vymetou, ale to je všechno. U nás by tam asi nikoho závodit nepustili. Nebo silnice, která klesá k Ramsey, tu nechávají, jak je – tak hrbolatou, že když jedeš v autě nebo na motorce v civilu, tak máš pocit, že to není možný projet.

Mě zaujalo, že hodně diváků tam přijede na motorce a ve dnech, kdy se nezávodí, si projíždějí tu trať.
To projíždění je čím dál tím těžší. Je tam velkej provoz, a i když horský úsek je jednosměrný, tak tam jsou nehody – na Manu není omezená rychlost a každý chce závodit. Když jsem měl v roce 2018 ten svůj nejhorší pád, tak jsem tam ležel v nemocnici mezi potlučenými motorkáři, ale všichni to byli turisti. Já byl jediný závodník. Jednou jsem si to projížděl jen tak v civilu a dojel jsem policajta, který jel dvě stě a v zatáčce mi ukazoval, ať jedu. To je šílený. Když se stane nehoda, tak se celý úsek zavře, takže ani ti turisti se tam pak nedostanou.

Čím je TT pro tebe tak atraktivní?
Pro mě je to atraktivní právě tím, že je to strašně těžký. Je to druhý nejrychlejší závod – rychlejší je jen Ulster Grand Prix, ale ten se jezdí jinak. Prostě je to nejextrémnější závod na planetě. Tím, jak je dlouhý, jaký je profil trati, a hlavně ta rychlost. Doba, kterou trávíš ve vysokých rychlostech, je nepopsatelně dlouhá. Každý, kdo má motorku, to někdy vytáhne na maximum, ale jede tak jen pár vteřin. Tady musíš jet na maximálku dlouho, musíš s motorkou manévrovat a pro organismus je to taková zátěž, že mozek neví, co s tím má dělat. Na takovou rychlost nejsme stavěný, na to nejsme vyvinutý. Mozek tak přepne do režimu, že jsi jako v rauši. Úplně se ti zastaví pojem o čase, zmizí okolní svět a jsi ve velký euforii. Tu si ale neuvědomuješ, protože se musíš soustředit, abys dojel, ale je to velmi intenzivní zážitek, který se ti rozvine až po dojetí. A máš to navěky. Když o tom teď mluvíme, tak to cítím a úplně tam jsem. To je nepopsatelný. 

Jak vnímáš neustálou hrozbu smrti?
Ta hraje velkou roli. Když do toho jdeš, cítíš velké nebezpečí. Ale výčitky, jestli dělám dobře, že tam jedu, mám mnohem dřív. Jakmile jsi tam, máš jiný režim a pracovní stresy, který tě nenechají myslet na otázky života a smrti. Cítíš to, samozřejmě, je to znát i na respektu mezi samotnými jezdci. Potkáváme se před startem s jak k sobě blízkými, tak s hvězdami, což jsou ale normální kluci – hvězdy z nich dělají média –, a z toho je znát, že to není sranda a že jde do tuhýho. Na trati se pak už jen snažíš zvládat rychlost. Víš, že jsi připravenej udělat všechno pro to, aby se nic nestalo, ale stává se. Bohužel. 

Myslím, že vnímání smrti máte trochu jiný než normální smrtelníci.
Je jiný a cítím to na sobě, že mě to poznamenalo. Několik známých se zabilo – nejen tam. Je to hrozný, krutý, když vidíš, že se někomu otočil život vzhůru nohama, ale my jsme se dostali k něčemu, o čem jsme snili, je to náš život a bez toho bychom to nebyli my. Mohl bych být kancelářská krysa, chodit do práce, platit hypotéku, ale nebudu to už já. Poznal jsem tohle, začal jsem to dělat, je to můj život, patří to ke mně a já jsem si to vybral, nikdo mě k tomu nenutil. Když se u toho člověk zabije, je to samozřejmě strašný, ale byl v tu chvíli šťastnej. A to je to, co chybí spoustě lidí – životní štěstí nebo se o něj vůbec pokusit.  Stanovit si ho a jít za ním. My jsme si ho stanovili, vybrali a ještě se k tomu dostali. Takže jsme na vrcholu štěstí a víme, že se to může zvrtnout. Když se někdo zabije, bude chybět ostatním, ale dosáhl něčeho, při čem byl šťastný. Já vím, že je to sobecký, ale na druhý straně, když vezmeš tuhle pandemii – jsme v hrozným sociálním bahnu, musíme být doma, lidi mají strach, nevíš, co máš dělat, tak co je to za život? Pak si říkáš – neměl jsem nic odkládat, měl jsem to udělat. A my jsme to udělali. Ano, smrt je hrozná. Poznal jsem to, když se mi zabil kámoš Jochem z Holandska (Jochem van den Hoek, zabil se na litrové Hondě v roce 2017) a já jsem jel kolem, když tam ležel. Z toho se musíš nějak oklepat. 

To si asi vůbec nedokážu představit.
Ta extrémnost závodu je taková, že ti to vymete z hlavy. Když jedeš, myslíš hlavně na to, aby se něco nestalo tobě. 

Co říkáš na snahy podobné závody zakázat?
Kdyby to těm lidem někdo zakázal, tak už v životě nebudou šťastní. Lidi, kteří něco podobného nikdy nepoznali, to nepochopí. A těch je bohužel většina. Proto je i většinový názor veřejnosti, že se to musí zakázat. Všechno, co je nebezpečný, se musí zakázat.
Všechny závody na přírodních tratích jsou nebezpečný. V Hořicích jsou oběti, v Těrlicku, v Radvanicích… Tomu se nedá bohužel zabránit, což je blbý, ale právě to nebezpečí dělá zážitky tak intenzivní. Ve filmu Rivalové se objevilo, že Čím blíž seš smrti, tím víc cítíš život. To je velká pravda – čím víc jdeš na tenkej led, tím intenzivnější jsou ty pocity. Kluci, kteří to zažili nebo ochutnali, to pochopí. To jsou nepřenositelný pocity a musíš to zažít. Navíc je to návykový.

Text: Jiří Roth; Foto: archiv Kamila Holána