Jsem odjakživa milovník psů, ultimátní. Na sociální sítě chodím i proto, abych sledovala dění v nejrůznějších psích útulcích a to napříč republikou i celosvětově. Příběhy týraných, vyhublých, psychicky zničených zvířat, která potká happy end v podobě domova u milujících, nejlépe bohatých lidí, mě odjakživa dojímají k slzám. Kde by mě napadlo, že i já nakonec přispěji k jednomu takovému šťastnému konci a hlavně, že se to nakonec obrátí proti mně?

Moje sestra nikdy nebyla milovník zvířat, dokonce ani psů. Alespoň se tak do svých 40 let profilovala. V podstatě to byl její „signature“ životní postoj. Pořídit si psa? Štítivě si u nás na návštěvě sedala na okraj gauče plného chlupů našeho Vincenta, stříkala kolem sebe parfém a zhnuseně prohlašovala, že pes překročí její práh jen přes její 160 cm vysokou mrtvolu oděnou ve značkovém outfitu.

„Káčo, a ty bys fakt nechtěla štěňátko? Podívej se tady na toho opuštěného voříška na instáči. Víš, jak by ti ladil k té kabelce Prada?“

„Dej pokoj. Všude chlupy, sliny, bobky, paraziti. Sbírat po něm hovínka do pytlíku? Vykašlat se na degustace, večeře, večírky a chodit domů venčit? Fakt ne, díky.“

Sestřin manžel byl v tomto ještě radikálnější. Spolu s odporem ke všemu výše jmenovanému se u něj přičítala ještě silná alergie na psí srst. U těch dvou to prostě vypadalo neprůstřelně – jakože u nich se mi žádného útulkového zoufalce upíchnout nepodaří.

Před dvěma lety jsem u nich vytušila slabší moment. Po 20 letech vztahu přece jen trochu nuda, nic moc společných zájmů, ne zrovna ukázkový životní styl, minimum pohybu…Občas se téma „pejsek“ přece jen vracelo na pořad dne. To byla moje chvíle. Na FB na mě zrovna v té době vyskočil obrázek černého psa s šedým vousem, s celkovým výzorem obstarožního Baskervilla. Sympaťák jako blázen, ale vzhledem k barvě, velikosti a věku, prototyp psa, kterého nikdo nechce. Přeposlala jsem obrázek i dojemný příběh a Káťa s manželem se na něj obratem jeli podívat. „Je teda trochu velkej, ale strašně hodnej a bude vděčnej…kdybys ho viděla, jak nadšeně s námi šel na procházku, chudák opuštěnej! Domluvila jsem se s paní, že si ho v pondělí večer vyzvedneme.“

V pondělí přes den získávalo rozhodnutí drobné trhliny: „My bychom pro něj jeli, ale Pepa zrovna večer nemá čas…“

Tuhle šanci jsem nesměla promarnit, takže jsem svému značně neochotnému manželovi poručila, že to pro svou nejoblíbenější švagrovou prostě udělá: v šest večer ji vyzvedneme v kanceláři a nedbaje toho, že je pozdě, tma, mlha, sychravo, pojedeme kamsi do Prdelkovic u Berouna vyzvednout pejska.

Je pravda, že Káťa upozorňovala, že pejsek je kapku větší, než se zdál na fotce, ale když se ze tmy vynořil třicetikilový Kerberos, byla jsem poněkud zaskočena i já. Moje sestra ovšem vypadala jako v transu, pevně odhodlaná toho bezdomovce zachránit. V životě jsem byla svědkem řady kuriózních okamžiků, ale ten, kdy se Kateřina, špičková pražská advokátka, v růžovém kostýmku Chanel na dvanácticentimetrových jehlách brodí bahnem zapadlé české vísky, aby si převzala obřího psa kriminálního vzezření, patří k mým nejoblíbenějším. Psa jsme vyložili v 3+1 v Kobylisích, kde na něj švagr Josef hleděl více než nejistě. Jako solný sloup pak zůstal čistotný Pepa s německými předky v momentě, kdy Hubert, jak se útulkáč jmenoval, vyrobil bez zaváhání uprostřed obýváku monumentální h…o.

„Tak s tím ještě bude práce, než ho převychováte. To máte o zábavu postaráno,“ odtušila jsem a vesele odkvačila domů za svým čistotným psíčkem.

U Kačenčiny historicky první návštěvy chovatelských potřeb jsem byla přítomna coby zkušený konzultant a dlouholetá majitelka psa. V této roli jsem totálně pohořela. Prodavačce se podařilo prodat mojí sestře polovinu VIP psího butiku – luxusním king size pelechem počínaje, přes extravagantní kožený obojek, dekorativní vodítko, designové misky na žrádlo a vodu, půl tuny špičkového krmiva a mlsků a konče antilopím parůžkem za 500 Kč, který je údajně „u pejsků mnohem oblíbenější než nějaká obyčejná hovězí kost“.

Jedna z nejlepších pražských restaurací v sousedství psího butiku se stala Hubertovým druhým domovem. O hovězí stejky a pečená holoubata se Kačenka se svým milovaným prdelínkem vždycky spravedlivě podělí. Já, ostatní hosté i obsluhující personál zůstáváme pokaždé v napjatém očekávání, zda ten halama Hubert bude zapíjet večeři šampaňským nebo burgundou. O tom, že doma snídá zásadně míchaná bio vejce na vidličku, se raději nebudu šířit. Teze, že útulkoví psi jsou jako popelnice a zhltnou vděčně vše, co se jim namane, platila v Hůbově případě pouze několik málo dnů. Vše, co se mu namane, by zbodnul rád, ale rozhodně si nepředstavuje nějaké nechutné žrádlo pro psy. Převeden na lanýže a stařené hovězí, začal tento velmi brzy obcházet misku s psími granulemi obloukem a dává jasně najevo, že by si dal spíš rizoto s pancettou, tataráček či telecí řízek. Stal se nadšeným návštěvníkem podniků vyšší cenové kategorie a nedávno obstál i v elegantním golfovém resortu, kde u oběda důstojně obešel většinu stolů v restauraci, svými třiceti kily něžně znehybnil vyhlédnutou oběť v židli a vzhledem k dobráckému výzoru maxipsa Fíka vyloudil téměř od každého, třeba i původně netečného golfisty, nějaké to chutné sousto…

Na procházky chodí Hubert (nepochopitelně nazývaný Mušelínek, Prdelínek či Pusinečka) čtyřikrát denně a od loňského března, kdy je švagr na home office, i víckrát. Pokud prší či je jinak nevlídno, je obalen do značkové pláštěnky. Několikrát do roka navštěvuje kadeřnici, která se jej snaží mytím, střihem a fénováním zbavit rozevlátého bezďáckého vzezření. Marně. Jeho pocuchaný vizuál je přesto tak originální, že jsem neustále svědkem permanentního okouzlení náhodných kolemjdoucích doma i v zahraničí, kteří se pídí po tom, co je Hubert za vzácnou rasu. Pokud se u toho nachází i můj čistokrevný border teriér s PP a předky importovanými z Holandska, zůstává absolutně v Hubertově stínu (což nás s manželem přivádí k šílenství).

Hubert je vášnivým cestovatelem – miluje jízdu autem a jakmile v jeho blízkosti kdokoliv otevře dveře či kufr od auta, bez váhání nastupuje do vozu. Vzhledem ke svým rozměrům si velmi oblíbil náš obstarožní kombík a již méně mu vyhovuje švagrův mercedes sedan. Proto se nyní horečně jedná o nákupu nového vozu, ideálně dodávky, aby měl Prdelinka maximální komfort při cestování. Na dovolenou nyní sestra s manželem jezdí primárně tam, kam lze dojet autem, aby se nemuseli od Hubínka odlučovat. Naposledy jsme z toho profitovali všichni, protože o  tak nádherném apartmánu, který jsme obývali v Rakousku, by se mi bez Huberta ani nesnilo. Naštěstí se nyní kritéria výběru dovolenkové destinace řídí podle čokla, takže rozlehlý, komfortní apartmán byl kompletně vybavený koberci s vysokým vlasem, polštáři a kožešinami vhodnými k povalování a samozřejmě disponoval i rozkošnou zatravněnou terasou. Právě zde, při pohledu na švagra klečícího na huňatém koberci a doprošujícího se psa, aby sežral aspoň trochu granulí (než půjdeme grilovat stejky),  jsem pochopila, že i jeho původně rezervovaný přístup se změnil v nehynoucí lásku k této němé tváři. Alergie nealergie.

Problematickými se ovšem staly cestovní destinace, kam je třeba letět. Například každoroční cesta Káti a Josefa do Říma, kterou tradičně oslavují svůj sňatek. Do Říma je to autem štreka a v těchto momentech bohužel já nastupuji jako dog keeper. Co to obnáší, abych dostála Hubertovu aktuálnímu životnímu standardu, je asi z výše uvedeného patrné. V těchto dnech jsem obzvlášť pod tlakem, protože vyčerpáni lockdownem, zvolili Kateřina s manželem exotickou destinaci v Pacifiku. Naše rodina získala tím pádem tu úžasnou možnost hlídat Huberta celé dva týdny a dohlížet, aby po dobu nepřítomnosti majitelů nestrádal. Takže nejen, že nejsem na Kostarice a místo toho trčím jako psí chůva v okrese Praha-západ, ale nadto 2x denně vařím vybraná jídla – psovi (manžel s dcerou i nadále fungují v režimu Co si kdo najde), 4x denně letím na procházku, dozírám na kvalitu Hůbovo stolice a sdílím ložnici se dvěma funícími psy (aby sirotek netrpěl odloučením a Vincent frustrací z toho, že upřednostňuji cizáka). Dvakrát denně reportuji do střední Ameriky, včetně doprovodných fotografií či videí.

Čili se jasně ukázalo, že kdo chce kam…, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly a že moje touha pomáhat chudákům pejskům z útulku se mi stala prokletím. Jdu si tudíž, jako obvykle v krizi, otevřít šampaňské. Zavřu se s ním nejspíš na záchod, abych si ho vypila bez nátlakového pohledu Hubertových – šedým zákalem rozkošně zamlžených – čokoládových očí…

Text: Klára V.

Foto: archiv K.V.