Všichni si byli vědomi důležitosti té situace. Takhle veřejně ještě Mistr nikdy nevystoupil, natož aby byl ochoten hovořit o sobě. Do tohoto dne byl jeho život zahalen tajemstvím. Všichni věděli, že existuje, žije někde v ústraní a svým životem naplňuje své učení. Knih s jeho zásadami šťastného života se prodalo po celém světě několik miliard. A teď tu sedí před nimi. S pohledem upřeným kamsi do neurčita, bez jakékoli známky vnitřního pohnutí na jeho tváři.

Moderátor se lehce potil. U publika byl zřejmě ten nejoblíbenější (a pro televizní producenty ten nejdražší) a jeho vtipné a satirické šlehy si lidé opisovali do památníčků. Před tímhle Mistrem měl ale bůhvíproč sucho v ústech a uvnitř se třásl jako ratlík ponechaný omylem na sychravém lednovém větru za polárním kruhem. V ruce žmoulal papírek s otázkami a děsil se chvíle, kdy položí první z nich.

Mistr seděl na vysoké židli, nohy volně spuštěné k zemi, špičkami se dotýkal podlahy. Ruce měl složené v klíně, záda rovná, jako když spolkne pravítko. Měl malou pleš ochmýřenou zbytky krátkých vlasů, hladce oholenou tvář, na levé straně s vystupujícím mateřským znaménkem. Na první pohled zaujala souměrnost jeho obličeje. Když vezmete portrét kohokoli z nás, vertikálně ho rozstřihnete a přiložíte k sobě levé a pravé poloviny, dostaneme  obvykle dvě rozdílné tváře. U Mistra by to byla pokaždé tvář jedna – s tím nepatrným rozdílem, že jedna by byla bez znaménka a druhá by měla znaménka dvě.

V sále to hlučelo. Vstupenky byly prodány za rekordní ceny. První tři řady byly určené pro VIP osobnosti a pro lidi, kteří vytopili cenu za vstupenku v hodnotě limuzíny nejvyšší třídy bez mrknutí oka. Nejlevnější byly lístky na balkon – pořídili byste za ně ztěží garsonku – a člověk už musel mít dalekohled nebo kukátko, aby si mohl Mistra prohlédnout zblízka. 

Moderátor si jedním gestem zjednal klid, krátce představil toho, koho všichni moc dobře znali a jehož knihy byly ve všech knihovnách světa. Pak položil první otázku: „Jaké jsou vaše ranní rituály?“

Mistr se nepatrně zavrtěl a pak velmi tiše (a to měl v klopě zapíchnutý poměrně silný mikroport) a velmi pomalu začal hovořit. Bavlněné kovově šedé triko s vyšším límečkem obepínalo hubené tělo s malým bříškem a lněný oblek barvy melty naší babičky (dávala si do něho mléko a lámala ztvrdlé škvarkové placky) s lehce nedbalými záhyby dokresloval posvátnost svého nositele. „Mám ráno jako každý. Vstávám s východem slunce, jdu ke svému oltáři, provedu modlitby odvracející negativní vlivy a potom provedu tanec k uvítání nového dne. Když mám čerstvou krev, potřu se s ní…“ Mistr pomalými pohyby rukou znázorňuje, kde se potírá – na čele, tvářích, bradě, pak od krku po žaludek, načež obkreslí klíční kosti a končí někde v půli bicepsů. „…, když nemám krev, potřu se rudou šmolkou dovezenou z Amazonie. Ale raději se potírám krví, šmolka jde špatně smýt. Po tanci se vykoupu v ledové vodě v potoce a na souši nahý provedu soustavu svých cviků k uvolnění energetických drah svého těla.“ Při slovech nahý provedu se většina dámského publika vzrušeně zavrtěla. „Potom jdu znova do potoka a po této druhé koupeli se zahalím do svého plátěného pláště a jdu na snídani. Mám připravené tři šálky – v prvním je výtažek z čerstvého ječmene, ve druhém jablečný ocet ředěný s vodou a ve třetím studený odvar ze lněných semínek. To mi stačí, abych mohl zahájit svůj dopolední program.“ V sále to zašumělo. Málokdo z přítomných měl zřejmě odvahu snídat takový hnus. Hlavně muži si při představě chybějící do zlatova opečené slaniny nervózně zamnuli ohryzek (ve svém krku). 

Přítomnost Mistra ve městě vzbudila světovou senzaci, byť proběhla v utajení a zástupci médií na ní chyběli. Informovali o tom všechny světové deníky a společenské časopisy vedly stále dokola rozhovory s moderátorem, který odpovídal na ty nejpitomnější otázky týkající se Mistra.

Ve čtvrtek na fotbale se podsaditý muž s ježourem na hlavě zahleděl před sebe na tribunu a šťouchl do svého parťáka: „Hele, neni to támhle ten slavnej Mistr?“ Hubeňour s cigárem přilepeným v hubě zamžoural krátce před sebe a znalecky odvětil: „Blbneš? Ten by určitě šel na fotbal. Ten někde cvičí ty svoje prostocviky.“ A rozesmál se chraplavým smíchem, který přešel do kuřáckého hrdlání a kuckání, dokud ze sebe nevypravil zelený chrchel a podrážkou ho nerozšudlal po betonové podlaze. Ježour to uznal a věnoval se dál bídnému výkonu svého oblíbeného týmu na trávě.

Během následujících několika týdnů přinášela nejprve bulvární, posléze i seriózní média důkazy o výskytu Mistra ve světě obyčejných lidí. Někdo hlásil, že se ládoval speciálním menu v KFC, jiný, že byl v biografu na Hvězdných válkách a další přísahali, že ho načapali v železářství, kde si kupoval obrovské množství spojovacího materiálu. 

Toho zásadního rána vstával Mistr mimořádně nevrlý a poněkud později než v obvyklých deset hodin. Zamyšleně chroupal slaninu a vedle hrnku s kávou stála i sklenka s jeho oblíbenou whisky. Do místnosti vešla zvadlá cuchta, jeho celoživotní družka a jinak zdatná obchodnice. Nesla si hrnek s kávou, talířek s dortíky a načatou krabičku cigaret  se zapalovačem. Žuchla do proutěného křesla vedle Mistra, zakousla se do rakvičky se šlehačkou, žvýkající nasadila do rtů cigaretu, zapálila si ji a sladkou chuť v puse promísila s nikotinovým dýmem. „Klesaj nám prodeje,“ oznámila Mistrovi.
„A ty se divíš? Všude mě sledujou. Už jim nejsem vzácnej.“ 
„Ale ten vejvar z toho večera za to stál,“ odporovala cuchta. 
Mistr před ní mlčky hodil umaštěný papír s načmáranými čísly.
„Co to je?“ hodila na to oko s hubou od šlehačky, na níž ulpívaly šupinky popela.
„To je bilance tvého vejvaru z toho večera a ztráty zaviněné poklesem prodeje našich knih. Ty ztráty jsou dvojnásobné.“ Druhou větu pronesl dost vztekle a mateřské znamínko mu přitom zrudlo.
„To nikdo nemohl vědět,“ vypískla po chvilce překvapení.
Mistr jen mávnul rukou a pohroužil se do mlčení doprovázeného usrkáváním whisky.
Cuchta se zamyšleně dívala na papír s čísly a pak si jen tak pro sebe zamumlala: „To by mě zajímalo proč.“
Mistr jí rád odpověděl: „Protože seš píča.“

 

Text: Jiří Roth, Foto: David Brooke Martin/unsplash.com a Shiva Smyth/pexels.com