Kolik věcí člověk nasyslí za celý svůj život zjistí on sám při stěhování nebo potomci po jeho smrti. Já to naštěstí zjistil už při stěhování, takže mám šanci svým potomkům ušetřit práci. Mám šanci, ale nevím, jestli ji opravdu ušetřím. Spoustu věcí jsem zařadil do kategorie nevyhoditelných, ačkoli mi reálně už k ničemu nejsou. Další jsem zase velice rád zlikvidoval. Například Rudé právo z března roku 1953, kdy tento svět definitivně opustily dvě bolševická monstra – Stalin a Gottwald.

Zasmušilý výraz politika, který je zřejmě pod parou a něco ho děsně svědí.

Fotka přes celou stranu a srdceryvné fráze zoufalství nad úmrtním Největšího soudruha ever.
A hned dvakrát. Nejdříve kovaní komouši páchali sebevraždy nad smrtí Stalina, o týden později si plačky rvaly vlasy, že nás opustil soudruh Gottwald. Chtěl jsem, aby si moje děti a vnuci mohly přečíst, jaká atmosféra tehdy panovala, jak byly masy zmanipulované pětiletou politickou masírkou a především strachem, protože hned zkraje padesátých let Strana všem ukázala, že si nikdo nemůže být jistý svým životem. Ani generální tajemník strany – že, pane Slánský? Nejbližší spolupracovník Klémy, který ochotně plnil jeho přání
a Kléma pak v klidu podepsal Rudlovi šibenici. 

Chtěl jsem, aby moje děti a vnuci měly možnost ponořit se do dobových tiskovin a pochopit, co je komunismus zač. Jenomže je to nezajímá. Je to pro ně čas natolik vzdálený, že ani nemají chuť se k němu vracet. Současní politici jim předkládají tolik aktuálních témat k řešení, že na nějakou historii každý z vysoka kašle. Takže se dějiny začínají – jako už tolikrát – zase opakovat. Možná že i to je jakýsi přírodní cyklus vtisknutý vesmírem do genomu lidstva, že každá generace si musí prožít nějaký společensko-politický stres. No nezávidím svým potomkům nástup nové levice, která vymýšlí akceptovatelné prapory, pod nimiž by mohla schovat svou úchylnou ideologii. 

Takže jsem bral zažloutlé stránky tisku, z nichž na mě shlížela retušovaná tvář pokročilého syfilitika, muchlal je, dával do kamen, podpaloval s nimi celou zimu a představoval si, jak je v době jejich žití podobným způsobem odklízím ze světa, aby už nemohli páchat další hrůzy. A pokaždé jsem měl takový uspokojivý pocit, jako když Tarantino natočí film, kde se fiktivně pomstí skutečným vrahům. Vlastně to byl očistný rituál, kdy jsem se zbavil duševního i fyzického svinstva. Bohužel jsem tím nedokázal spálit rostoucí aktivity současných komunistů. To budou muset udělat až mí potomci.

Text: Jiří Roth
Foto: wikimedia common
Ikona: Mužská věc