Další den Magda zůstala v posteli a na dotazy matky, kdy vyleze z pelechu, vůbec nereagovala natož na nějaké pokusy navázat konverzaci o tom krasavci, který ji donesl včera večer domů. Poslala ji pryč i když jí v poledne přinesla oběd. Dopoledne jen tak ležela a koukala do stropu, každou chvíli ji přepadl nával pláče, odpoledne se snažila rozptýlit televizí, ale v každém filmu, seriálu, telenovele, zprávách, dokumentech, prostě v každém pořadu se objevil jeden a tentýž motiv – nešťastně zamilovaný člověk.
Neustále se ujišťovala v přesvědčení, že osud na ni zanevřel a že její život nemá žádný smysl. I kdyby Zdeněk pokračoval ve schůzkách – kam až mohl jejich vztah, dá-li se to tak nazvat, dojít? Žádný zdravý chlap si neuváže na krk mrzáka. Takové soužití se dá pochopit u lidí, kteří spolu byli zdraví a jednoho z nich postihlo neštěstí, které ho upoutalo na vozík. To chápe, že spolu třeba zůstanou – ale proč by měl Zdeněk být s ní, s Magdou? Není schopna se sama starat o domácnost, nemá přehled jako on, aby s ním vedla odborné debaty, není přitažlivá, aby se stala ozdobou společnosti, nemá zkrátka nic, ale vůbec NIC, co by mohla věnovat jako vklad do vzájemného soužití. Ať je to jak chce, bude lepší, když nebude. Včera večer se jí na okamžik zdálo, že se celý její život obrací k lepšímu, ale dnes tenhle pocit rozhodně nemá. Zkusila si představit, jaké to bude, až zestárne. Její máma se stane sama nemohoucí a obě skončí v ústavu – jedna pro přestárlé, druhá pro postižené. Nebo máma umře. V každém případě bude ústav konečná stanice. Každý ji na to ostatně připravoval. Byla to věc určitého štěstí, že mohla žít doma. Ale bylo to štěstí časem omezené. Nemohla doufat v nic jiného. Když si promítla budoucnost nejbližší, tak nebyla o nic veselejší. Ráno se vzbudí, přesune na vozík, když je příznivá konstelace okolností, tedy venku je hezky, teplo, neprší, máma dala nabít baterky a pan Peterka je doma, tak může na chvíli opustit byt. Může se podívat ven, do nepřátelského světa, kde ji každý okukuje, kde budí pozornost, o kterou nestojí, kde nemůže dělat nic jiného, než projíždět se po chodníku a modlit se, aby v něm nebyla nějaká díra nebo výkop, které se v Praze objevují a mizí v těch nejméně očekávaných situacích. A když ty příznivé okolnosti nenastanou, což je jev obvyklejší, musí být doma, číst si nebo koukat na televizi, nebo vyšívat, tedy dělat něco, co k smrti nenávidí. Den strávený doma vlastně nenávidí celý. Hmm, když to sečte a podtrhne, času, který nenávidí a který ji deptá a obtěžuje je v roce daleko víc než času, kdy se jí podaří zažít chvíle, jež by se s trochou shovívavosti daly nazvat příjemnými. Ale tomu se neříká život, to je živoření, přežívání, krácení času, který zbývá do smrti. Měla období, kdy byla rozhodnuta se vším skončit. Byly to časy, kdy se přesvědčila o tom, že po smrti existuje nový, lepší život, kdy trpící najdou spasení a všemohoucí jim nahradí vše, oč je připravil. Jak dlouho dokážete chodit kolem zavřených dvířek, za kterými tušíte ráj, když znáte způsob, jak je otevřít? Magda se pevně rozhodla. Nebude to prodlužovat. Už ne. Včerejším večerem pro ni vše skončilo. A když říká vše, myslí tím vše. Jenomže pro lidi upoutané na vozíku je i rozhodnutí zbavit se života poněkud obtížnější než pro zdravé. Tedy rozhodnout se je stejně obtížné, ale proveditelnost je horší minimálně o tu skutečnost, že zdraví mají výrazně více možností, jak to uskutečnit. Magda chtěla skončit bez rizika, že se něco nepovede. Proto vyloučila možnost podřezání a skoku, či spíše volného pádu z okna. Plyn nepřicházel v úvahu kvůli neustálé přítomnosti matky, pistoli nemá, oběsit se nedokáže, takže zbývalo jediné – prášky, nebo nějaký jed. S jedy neměla velké zkušenosti a jejich pořízení jí připadalo dost problematické. Volba padla na prášky.
V každém pořadu se objevoval nešťastně zamilovaný člověk.
Zdeněk strávil v Brně několik hodin jednáním s představiteli bytového družstva, kteří hledali někoho, kdo by jim dokázal vyprojektovat laciné domy. Jednání se táhlo, naděje na získání zakázky postupně mizela, aby se zase náhle vynořila z mlhy – to když Zdeněk zmínil bezbariérové byty a možnost získání dotací na jejich výstavbu. Uvědomil si, že tuhle myšlenku použil během posledních hodin už podruhé a že za to vděčí setkání s Magdou. Zachmuřil se. Když se s ní včera rozešel, spadl mu kámen ze srdce a byl stoprocentně přesvědčen, že jí už nikdy nezavolá. Teď si na ni vzpomněl a promítal si znovu včerejší večer. Přistihl se, že v duchu omlouvá její chování. Byla to chudák holka. Jak od ní může cokoli čekat, když žije v takové díře s ženskou, která od pohledu vypadá jako socka. Určitě nezná nic jiného než interiéry nemocnic, ústavů a sanatorií, kde se pohybují lidé s trochu jinou mentalitou než mají běžní občané. Vlastě cítil vůči ní vinu, ačkoliv nevěděl proč. Snad že ji zatáhl do světa, kam nepatřila. Ale copak ona nemá právo se v něm svobodně pohybovat? V jaké společnosti to žijeme? Na jednu stranu se všichni tváří, jak dokáží pečovat o nemohoucí, na straně druhé ta péče spočívá v tom, že je zavřou za vysokou zeď. Zkoušel si představit, jak by se dala řešit integrace postižených, aby s vzápětí položil otázku, proč vlastně? Proč by měli tito lidé žít normálně, když nijak nepřispívají k vytváření nějakých hodnot? Stát se nemůže hromadně starat o handicapované, ale musí si to vzít za své jednotlivci. Má se tedy ozvat Magdě? A uvázat si ji na krk? Tlustou, beznohou holku? Proč? V místnosti se rozhostilo ticho. Zdeňkovi chvíli trvalo, než si ho uvědomil. Zaostřil pohled na muže sedící kolem velkého stolu nad rozloženými lejstry. Všichni se dívali na něho. Doprčic, co se děje?
„Nemusíte stanovovat přesné datum, stačí, když řeknete rámcově, kdy to zvládnete – za týden, měsíc, rok…“ vyložil si mylně jeho mlčení jako přemýšlení inženýr Sváček, zástupce možného investora. Zdeněk přijal hru, pokýval hlavou, jakože tahle věta mu hodně usnadnila rozhodování a prohlásil, že do týdne bude schopen říci přesnější datum. „Musím si osahat terén,“ použil oblíbené rčení. Běh schůzky se od té chvíle prudce řítil ke konci. Zdeněk se podíval na hodinky. Bylo půl páté a v břiše mu kručelo. Vzpomněl si na restauraci, kam obvykle při služebních cestách do Brna zajížděl a kde dělali výtečné bifteky. Za hodinu už seděl u stolu a objednával si místní specialitu. Cítil podivnou únavu a nechuť do života. Původně myslel, že se ještě večer vrátí do Prahy, ale teď změnil názor. Půjčil si od vrchního telefonní seznam a zavolal do penzionu Belveder, který byl odtud jen několik desítek metrů. Měli volno. Vypnul mobil a odstřihl se tím od světa. Nikdo nevěděl, kde je a když se nevrátil do práce, jeho společník Kamil jen odhadoval, že asi zůstal v Brně. Možná si potřeboval trochu srovnat myšlenky.
Slavní sebevrazi
Úryvek z kapitoly z knihy Smrtelná touha. Předchozí část najdete zde.
Text: Jiří Roth
Ilustrace: Jiří Roth
Foto galerie: Creative Commons – volné dílo