Muži se v pohledu na prostitutky dělí na dvě skupiny: Jedni tvrdí, že nebudou platit za něco, co mohou mít zadarmo, druzí oceňují snadnost výběru a dostupnost žen, na které by si jinak netroufli. A já? Já miluju celé to dráždivé prostředí bordelů – i s jeho pasáky a předraženým pitím na baru.

 

Hedvika a její improvizační schopnosti na WC

Tohle byla zřejmě jediná dívka toho druhu, se kterou jsem se potkal jinde než v podniku k tomu určeném. Bylo to den před Silvestrem a já popíjel ve svém oblíbeném baru. Přišla tam s nějakým klukem, který si jí vůbec nevšímal, a poměrně brzy se se mnou dala do hovoru. Studentka vysoké školy, původem z Českých Budějovic. Ke svému vedlejšáku se sebevědomě hlásila a hned mi nabídla svoje služby. Výlet domů k rodičům ji bude něco stát, tak proč si na něj nepřivydělat.

Nechápal jsem, co by mi mohla v přeplněném baru nabízet, ale vzala mě za ruku a odtáhla na WC. Zasmál jsem se jejím improvizačním schopnostem a nabídl jí pětikilo, když už mi nebude nic nabízet. Souhlasila a vrátila se se mnou k barovému pultu. Vyprávěla, jak po ní kluci jeli a snažili se ji dostat do postele. Má sex ráda, ale uvědomila si, že by si z toho mohla udělat živnost. Po dvou třech zkušenostech si sestavila ceník a pustila ho mezi studenty. Když někdo po ní zatoužil, prostě si ji koupil a bylo to. Nevydělávala tolik jako profesionálky na plný úvazek, ale na slušnou životní úroveň to stačilo. 

Hedvika mluvila o svém koníčku s neskutečným zápalem, který vyvrcholil tím, že mě začala zvát na panáky. To bylo fajn, protože to pětikilo za nic jsem si propil zpátky. A její telefonní číslo jsem pro jistotu hned druhý den smazal.

Zaznamenal: Jiří Roth
Obraz: Michelangelo Buonarroti – Erythrejská Sibyla
Foto náhled: Nick Fewings na Unsplash