Problém pana K.

„Před dvaadvaceti lety jsem se přistěhoval do manželčina domu. Dost jsem na něm makal, všechno kolem platil, vychoval syna z jejího prvního manželství i naši společnou dceru. Pořád jsem se trochu cejtil jako nájemník, ale myslel jsem, že tím, jak se o ten barák budu starat, se to nějak setře. Před časem jsem se zmínil, že bych si na barák chtěl namontovat webový kamery. A manželka na to: „Ty máš nějakej barák?“ Myslela to napůl v legraci, ale mně se to po těch letech, kdy jsem to doma zveleboval, docela dotklo. Takže se teď se v tom baráku i vztahu cejtím nějak blbě. Ale zároveň to je můj domov. Fakt nevím.“

Naše otázka: Co může muž ve vztahu čekat, když bydlí v domě nebo bytě své partnerky?

Psychokomentáře

Klinická psycholožka a psychoterapeutka Mgr. Denisa Schücková: 

Otázka je sama o sobě zajímavá: Neptáte se, co může očekávat člověk – žena nebo muž, který se nastěhuje do domova někoho jiného. Ptáte se, co může očekávat muž v domě ženy. 

Domov je symbolem bezpečí a známého zázemí a otázka tak míří do nejcitlivějších míst. Oba, muž i žena, se v situaci přistěhování mohou cítit nejistí, zranitelní, závislí. Pro muže se ale přistěhování potenciálně dotýká i „chlapské sebehodnoty“: „Jsem dost dobrý partner, když nezajistím domov? Jsem dospělý muž?“ Pro muže proto taková situace může navíc zpochybňovat i jeho sebeúctu.  A nejspíš nebude připraven sám sebe chránit a situaci čelit – v naší kultuře je totiž muž tradičně tím, kdo má rodině poskytnout materiální zabezpečení. Muž je proto pod tlakem – byť někdy neuvědomovaným –  tohoto očekávání. I přes postupující změny v postavení žen a mužů (mladší páry někdy bývají otevřené méně tradičním uspořádáním) nemůžeme pominout, že tradiční vymezení ženských a mužských rolí je v nás hluboko uloženo. Naši rodiče a prarodiče nejspíš žili v uspořádání muže „živitele“ a ženy „pečovatelky“ a my jsme v jejich rodinách vyrůstali a tento model od narození do sebe všemi smysly nasávali. Uspořádání, kdy muž žije v domě ženy, jde proti těmto tradičním hodnotám a „jistotám“ a může útočit na naše vžité představy – mimo jiné na tu o dost dobrém muži. 

Žádný muž do vztahu ale nepřináší „jen“ případné hmotné zabezpečení – ale celou řadu dalších věcí a hodnot – v souladu s jeho osobností a charakterem.  (A abych věci zkomplikovala nebo možná zjednodušila :), snadno se stane, že muž přinese veškeré hmotné zabezpečení, ale neví, že to pro spokojený vztah a bezpečný domov zdaleka nestačí.) Pokud muž společný domov nevybuduje, ale je si vědom toho, co důležitého do vztahu a do domova vnáší (a proč si ho tedy tato žena vybrala) a partnerka si ho za to váží, mohou se oba cítit komfortně – také v závislosti na hodnotovém žebříčku obou partnerů.  

Pro pocit společného domova a spokojenosti obou je důležité, aby si muž v domě ženy našel své místo a vybudoval si ho tam – jak ve fyzickém prostoru domova (mít někde svůj pokoj nebo aspoň pracovní stůl, své věci, knihy, obrazy a další osobní předměty), tak ve fungování v rámci psychického prostoru vztahu (tedy např. i otázky kolem placení a peněz, kdo se o co stará, jak se o věcech rozhoduje, nastavení pravidel s dětmi, pokud v domácnosti nějaké bydlí – kde je čas a prostor pro děti, pro rodinu a kde pro partnerský život atd.). 

Bezpečí a společný domov by mohly být ohroženy, kdyby se muž snažil domovu ženy pasivně přizpůsobit a obával se do něj jakkoli zasáhnout: Kdysi se jeden můj klient, nastěhoval k partnerce a jejím dvěma dětem;  necítil se ale dlouho bezpečně a doma, trpěl úzkostmi (potlačoval vlastní emoce a potřeby) – nic mu tam nepatřilo, i obrázky na zdech pověsila kdysi ona se svým bývalým mužem.  Pak ale koupil sekačku a dal ji do garáže. Začal se starat o zahradu. Postupně se pro něj začalo vše měnit, když mu v domě něco patřilo, o něco se staral, vymezil si postupně i své hranice s partnerčinými dětmi – dům se začal stávat jeho domovem, v němž mohl svobodně dýchat a stát pevně po boku své partnerky. Prostor může patřit ženě, ale sdílet ho chtějí oba. Je třeba se připravit na to, že každé nastěhování do něčího již zařízeného a fungujícího domova může být zpočátku pro oba partnery a případné děti i zátěží. U každého páru bude situace jiná v závislosti na mnoha proměnných – mj. i na tom, jak spolu dokážou komunikovat, vcítit se a naladit se na sebe. Otevřená komunikace a uvědomění a respektování vlastních potřeb i potřeb partnera mohou pomoct oběma, aby si v domě vybudovali společný domov. 

Pokud jde o příběh pana K.: Máme k dispozici příliš málo informací o osobnostech a vztahu obou partnerů. Ačkoliv chápu, že a proč se ho manželčin komentář dotkl, není jasné, proč jeho žena takto reagovala. Možností je mnoho. Můžeme se například domnívat, že manželka se na svého muže z nějakého důvodu zlobí. Možná se ve vztahu cítí nejistá nebo si s manželem nepřipadá být v širokém slova smyslu dostatečně „doma“? Takových nepříjemných pocitů – odmítnutí, křivdy, znejistění, zpochybnění místa ve vztahu nebo v rodině – se zbavuje tím, že je vyvolává v něm (třeba nevědomě a pomocí obranného mechanismu, kterému říkáme projektivní identifikace). Když o věcech nejde mluvit anebo je partner neslyší, stává se projektivní identifikace náhradním komunikačním prostředkem: nechat druhého zažít, jak se cítím sám. Pokud pan K. chce situaci ve vztahu se svojí ženou lépe porozumět, doporučila bych mu návštěvu terapeuta anebo oběma manželům, pokud by společně chtěli na vztahu pracovat, návštěvu (nejlépe analytického) párového terapeuta.

 

Psycholog a psychoterapeut Mgr. Karel Malimánek:

To je velmi obtížná otázka a dá se říct, že žádná obecná odpověď neexistuje. Pokud se vyjádřím, jak to ,,muži“ v takové situaci mají, budu vlastně hovořit o sobě a výpověď rozšířím na celou mužskou populaci, což je pro mě profesionálně nepřijatelné. V individuální terapii bych takto popsaný problém bral jako výchozí pozici k dalšímu zkoumání. Pro každého muže bude tato situace znamenat něco jiného – každý má jinou zkušenost a bude ji zpracovávat svým osobním a jedinečným způsobem. Klíčové jsou naše pocity a fantazie, které jsou vždy vysoce individuální. 

Z příspěvku lze s velkou mírou opatrnosti vyčíst, že muže zranila a znejistila poznámka manželky o tom, že vlastně žádný dům nevlastní. V tomto bodě bych se dál klienta doptával na to, jak se vlastně ve vztahu má, jak bezpečný pro něj vztah je, jak jejich manželství vypadá, jak se vyvíjelo? Velmi často se setkávám s tím, že klient v počátku terapie přijde s problémem, který považuje za zásadní, a skončíme u vztahu samotného. Samotný ,,problém“ je pomyslným projekčním plátnem, na kterém můžeme pozorovat vzájemnou partnerskou dynamiku v akci – jak to ti dva vlastně spolu hrají? 

Domnívám se (a své hypotézy bych si dále ověřoval), že podobně jako je muž nejistý ohledně svého postavení v manželčině domě, je nejistý i ve vztahu. Přes jeho velkou snahu a práci v domě i mimo něj je jen ,,nájemníkem“ ve vztahu, bez možnosti nárokovat si odměnu v podobě jistoty ,,majitele“. Tuto výsadu má žena, je tedy v dominantním postavení vůči muži, které mu také potvrzuje, byť v žertu, poznámkou o tom, že on vlastně žádný dům nevlastní.

 Jak v terapii postupujeme dál, často dojdeme k objevení něčeho, co v psychoanalýze označujeme jako nevědomé vztahové přesvědčení. Jde o ucelený systém fantazií, očekávání a přesvědčení o vztazích, kterých si často nejsme vědomi, přesto do velké míry určují, jak se budeme ve vztazích chovat – stojí také za naším výběrem partnera. Může se tedy ukázat, že tento muž opakovaně v manželství zažívá situaci, kdy ve vztahu hodně pracuje, snaží se, stará, opravuje, aniž by dosáhl kýžené jistoty a potvrzení své hodnoty u ženy. Může tak setrvávat další roky v nepříjemné pozici, kdy jeho snažení stále nevede k cíli, stále zůstává jen ,,nájemníkem“. 

Jeden klient se mi svěřil, že jeho přání mít dítě partnerka podmínila mnoha požadavky: musí zhubnout, zbavit se emoční lability, získat lepší pozici v práci atd. Klient tak zůstával mnoho let v pozici, kdy se partnerce snažil dokázat, že TEĎ už je dost hodnotný, ale k tomu nikdy nedošlo – stále v něčem selhával. Až v terapii jsme došli k závěru, že v jeho vztahovém přesvědčení je muž (on) ten nehodnotný, který se musí velmi snažit, aby ženu přesvědčil, a teprve potom si může žádat něco pro sebe. Když tento okamžik nepřicházel, vykládal si to tak, že stále ještě nedělá dost a dokonale neplní její představy. Postupně byl schopný přijmout fakt, že nejen on, ale i žena a jejich vztah má problémy, které předtím hledal u sebe, přesvědčil manželku a společně vyhledali pomoc párového terapeuta.

Připravili: Jiří Roth, Denisa Schücková, Karel Malimánek