Devět let od smrti Václava Havla si připomeňme, co ho život naučil.

Můj dědeček z otcovy strany vystudoval architekturu, půjčil si kdesi peníze, vydláždil kdesi úspěšně náměstí, a stal se tak stavebním podnikatelem. Postavil potom leccos, různé hezké secesní domy v Praze, a především Palác Lucernu, první železobetonový dům v Praze.

V dětství jsem se těšil rozmanitým výhodám a výsadám: pocházel jsem z bohaté, a tudíž vlivné rodiny, zaměstnávající i služebnictvo. To vytvářelo mezi mnou a mým bezprostředním okolím pochopitelnou sociální přehradu, kterou já kupodivu velice přesně cítil a velice těžce nesl, chápaje ji jednoznačně jako svůj handicap: styděl jsem se za své výsady, prosil o jejich zrušení, toužil po rovnosti s ostatními.

V pubertě jsem absolvoval i já období protirodičovské revolty: i když jsem se nikdy nezapletl duchovně s komunismem, přesto jsem byl svého času jaksi bojovně „antiburžoazní“ a svým rodičům (naštěstí jen blbými řečmi) jsem asi – a zrovna v té pro ně nejhorší době – dost ubližoval.

Politikou, politologií či ekonomií jsem se nikdy systematicky nezabýval, vyhraněný politický názor jsem nikdy neměl, a tím méně ho veřejně manifestoval.

Ohromné internacionalizované a integrované soukromokapitalistické firmy se povážlivě připodobňují socialistickým státům; s industrializací, centralizací, specializací, monopolizací a posléze automatizací a komputerizací se pochopitelně neustále prohlubují prvky zneosobnění a znesmyslnění práce a paralelně s tím i celkové životní manipulace člověka systémem.

A tak jsem v roce 1951 ukončil základní školu a šel do zaměstnání; dostat se v mém postavení na gymnázium bylo absolutně nemožné. Byl jsem přidělen do učení na tesaře, ale rodiče z toho měli strach: mám závratě a oni se celkem oprávněně báli, že spadnu ze střechy. Různými protekcemi mi sehnali místo laboranta, čehož jsem po létech trošku litoval: kdybych se byl vyučil tesařem, aspoň bych něco konkrétního uměl; laborantství je pro normálního občana přece jen nepříliš použitelná dovednost, je-li to vůbec dovednost.

Když jsem se stal laborantem, nedalo mi to a napsal jsem populární brožurku o stavbě atomů a sestrojil do té doby neexistující prostorový model periodické soustavy prvků.

Svět oficiální literatury mi byl cizí, nezajímal mne, posmíval jsem se mu a stokrát důležitější než někde publikovat bylo pro mne účastnit se dění, jehož symbolem byl Kolářův stůl ve Slavii.

Nejsem vůbec typ buřiče, revolucionáře nebo odbojného bohéma (termín Jindřicha Chalupeckého); prostě jen logika věcí vždy znovu jaksi zařídí, že se v takovém postavení chtě nechtě musím octnout.

Kdo se bere příliš vážně, ten se vždycky vystavuje nebezpečí, že bude k smíchu. Kdo se dokáže trvale vysmívat sám sobě, směšnost neriskuje. 

Mezi různé projevy obsedantní neurózy, kterými se můj stav po návratu z vězení vyznačoval (či vyznačuje), patří i jeden, který zná snad každý disident: strach o rukopis. Dokud text, do něhož se nějak vložil nebo na němž mu záleží, není někde v bezpečí nebo rozptýlen mezi lidmi ve více kopiích, žije člověk v trvalém napětí a nejistotě, přičemž s léty si na neustálé ohrožení rukopisu kupodivu nezvyká, ale právě naopak: jeho strach přerůstá ve skutečně chorobnou obsesi.

Až od roku 1977, kdy jsem byl poprvé ve vězení, mi jaksi neurčitě strašilo v hlavě faustovské téma, létalo tak říkajíc kolem mne. Tehdejší vězení, i když poměrně krátké, jsem totiž nesl z různých důvodů velmi těžce. Nevěděl jsem, co se děje venku, jen jsem v novinách sledoval zběsilou štvanici proti Chartě. Byl jsem klamán svými vyšetřovateli, a dokonce i svým obhájcem. Zmítal jsem se v podivných, trochu psychotických stavech a pocitech. Měl jsem dojem, že jsem jako jeden z iniciátorů Charty mnoha lidem ublížil a uvrhl je do strašlivého neštěstí. Přebíral jsem na sebe nepatřičnou odpovědnost, jako kdyby ti ostatní nevěděli, co dělají, jako kdybych já za to všechno mohl.

O stáří sním jako o době odpočinku, kdy už nebude ode mne nic očekáváno, a na smrti mi vadí hlavně to, že mi zřejmě znemožní, abych viděl, jak to tady všechno pokračuje a dopadá. 

Každý, kdo se neidentifikuje s vládní ideologií, ví dobře, jak opatrně si musí počínat, chce-li se „jasně a přesně“ deklarovat a přitom nebýt smeten.

Přiznám se, že občas mám dokonce chuť zvolat: Já nechci hrát buditelskou roli, chci dělat jen to, co má dělat každý spisovatel, totiž říkat pravdu! Nebo: Naději nemůžete čekat pořád jen od nějakých jejích profesionálních dodavatelů, ale musíte ji najít především každý sám v sobě! Nebo: Riskujte něco sami, já přece nejsem vaším vykupitelem!

Chcete-li obětovat naší společné svobodě život, můžete to udělat. Chci-li ho obětovat já, můžu to udělat. Ani vy, ani já ale nemáme právo k tomu kohokoliv dalšího nutit, respektive se ho na nic neptat a jeho život obětovat. 

Společnost je velmi záhadné zvíře o mnoha tvářích a skrytých potencích a je velmi neprozíravé uvěřit vždy jen té tváři, kterou právě nastavuje, a domnívat se, že to je ta jediná a pravá. Nikdo nevíme, jaké všechny možnosti v duši obyvatelstva dřímají a čím nás za toho či onoho souběhu různých viditelných i neviditelných dějů může veřejnost překvapit.

Vytrvat neústupně a bez ohledu na následky na něčem skromnějším, ale reálném je tisíckrát cennější než si uklidnit svědomí vypálením nějakého velkohubého návrhu, který nenávratně zapadne v okamžiku, kdy byl vysloven, a tudíž pro zítřek už nikoho k ničemu nezavazuje.

Cizinci se leckdy diví, jaké zkoušky jsme tu ochotni podstupovat, a zároveň se diví, co je nám vlastně pořád k smíchu.

Lepší než žít beze cti je nežít vůbec. Abych nebyl špatně pochopen: To není nárok na druhé, ale privátní zjištění jednoho člověka, vyvozené z jeho praktické zkušenosti a praktické pro jeho budoucnost tím, že mu v mezních situacích významně usnadní rozhodování o sobě samém.

V prádelně na Borech jsem pracoval na kalandru, což je cosi mezi mandlem a žehlicím strojem, mé koncepty se skrývaly v horách špinavého a miliony stop po nenarozených dětech nesoucího prádla; o polední pauze jsem je redigoval, nucen se přitom obratně skrývat před donašeči (hlavně před obludnou figurou jistého O. J.), pro které by to bylo skvělou příležitostí k „bonzu“.

Jak už to u mnohých smrtelníků bývá, i můj život byl provázen různými citovými vztahy a na mém nebeském kontě je rozhodně víc než jen jeden hřích.

Nalezl jsem kdysi v Olze přesně to, co jsem potřeboval: mentální odpověď na mou mentální roztřesenost, střízlivého korektora mých potrhlých nápadů, soukromou oporu mých veřejných dobrodružství. 

Myslím si, že lidem v totalitních státech neuškodí občas nenápadně naznačit, že by mohli také něco proti domácí totalitě dělat, a ne z ní pouze utíkat. 

Intelektuál má vždy znovu zneklidňovat, má svědčit o mizerii světa, provokovat svou nezávislostí, bouřit se proti všem skrytým i otevřeným tlakům a manipulacím, být hlavním zpochybňovačem systémů, mocí a jejich zaříkadel, svědkem jejich prolhanosti.

Své nebo naše češství jako nějaký palčivý nebo akutní problém necítím a zdá se mi, že závisí-li na něčem náš národní osud, pak především na tom, jak dostojíme svým úkolům lidským.

Naději, o níž dost často přemýšlím, chápu především, původně a hlavně jako stav ducha, nikoli stav světa. Naději v sobě prostě máme nebo nemáme, je rozměrem naší duše a není ve své podstatě závislá na nějakých pozorováních světa či odhadech situace.

Tak moc diskriminován jsem se zase necítil; nemyslím, že jsem někdy trpěl nějakým pocitem ukřivděnosti; své diskriminace jsem bral celkem sportovně jako kus osudu a zkušenost, které lze využít, anebo – později – jako následek své volby. 

Vždycky jsem tvrdil, že kde je vše dovoleno, nic nepřekvapí. Drama předpokládá řád. Byť třeba jen proto, aby mělo – porušujíc ho – čím překvapovat.

Řekl bych, že úkolem divadla, jak já je chápu a jak se je pokouším dělat, není někomu usnadňovat život předváděním kladných hrdinů, do nichž by mohl směle vložit veškerou svou naději, a propouštět ho z divadla s bezstarostným pocitem, že ti hrdinové udělají něco za něj.  

Zvolil jsem si dost neklidný život a sám pořád někde zneklidňuji – a přitom po ničem netoužím víc než po klidu. Neobyčejně miluji harmonii, pohodu, obecnou shodu, mír a přátelsky chápavé dorozumění všech se všemi, napětí, konflikty, nedorozumění, nejasnosti a zmatky nesu velmi těžce – a přitom mé postavení ve světě vždycky bylo hluboce kontroverzní: Jsem v celoživotní konfrontaci s mocí, různými institucemi a organizacemi, mám pověst věčného rebela a protestanta, kterému není nic svaté, a i mé hry jsou všechno jiné než obraz míru a pohody.

V Pokoušení říká Fistula: Konkrétní rady nedávám a za nikoho nic nezařizuji. Nanejvýš občas stimuluji. Tu repliku bych mohl vydávat za své krédo.

Text a kresba: Jiří Roth