Jakub Prchal je juniorský mistr světa v kulturistice a fitness trenér, naposledy se o něm psalo v souvislosti s proměnou Ivy Pazderkové, kterou jako trenér vedl. Co ho v jeho mladém věku už život naučil?

Pořád soutěžím sám se sebou. Neumím dělat věci napůl. Když se do něčeho pustím, chci v tom být za každou cenu nejlepší.
S kulturistikou jsem primárně nezačal proto, abych dobře vypadal, ale kvůli výkonu. Věnoval jsem se tehdy parkúru a zjistil, že potřebuju být silnější, abych zvládl všechny ty techniky, které se tam prováděly. Ani teď nedělám kulturistiku jen kvůli postavě. Prostě mě baví zvedat činky.
Jsem kluk z vesnice. Přirozeně mě bavilo něco tahat, testosteron ve mně byl už tehdy. Přestěhovali jsme se z Krnova na vesnici, do Holčovic, naši stavěli barák a mě bavilo pomáhat, vozit těžká kolečka s betonem, nosit těžké kýble, líbilo se mi překonávání váhy. Nakládal jsem kolečka kameny na maximum, a tím posiloval celé tělo, aniž jsem o kulturistice něco věděl.
Když jsem si jako třináctiletý čtrnáctiletý kluk na brigádách vydělal nějaké peníze – třeba jsem lidem štípal dřevo nebo natíral most –, vždycky jsem je chtěl utratit nějak účelně. Investovat je. A koupě činek byla dobrá investice.
Kulturistika mě naučila větší tvrdosti a upřímnosti k sobě samému. Přesně vím, na čem jsem.
Od prvního tréninku jsem věděl, že jsem tu správně. Když jste na správné vlně, poznáte to. Trénink je pro mě něco jako meditace, mám to rád  – odpočinu si od starostí, trénuju a odpočívám. Jsem v jiném světě – a je to můj svět.
Někdo začne cvičit, se svaly mu naroste sebevědomí a najednou je z něj frajírek a chová se jako debil. Já se tak choval dřív, než jsem začal cvičit, ale posilování mi pomohlo vyrovnat emoce. Cítím se vnitřně vyrovnaný. V pubertě jsem ani neměl výkyvy nálad, ani se moc nevymezoval. Nebylo to potřeba.  
Ve škole mě bavila fyzika a matematika, ale postupně jsem zjistil, že mě zajímají reálnější věci, se kterými jde pracovat. A kulturistika je taková biofyzika. Baví mě uvažovat, jak fungují stroje ve fitku, pod jakým úhlem co tlačíš, jaké jsou páky, jaká svalová vlákna zrovna zabírají. Přivedlo mě to k anatomii. Chci vědět, jak věci fungují.
Ne každý má dispozice k tomu, aby byl kulturista, ale každý může vypadat dobře.
Bolest a utrpení hrají svou roli. Musíte se překonávat. Netrénovaný člověk dojde na dvacet procent svého maxima, vezme si třeba na záda třicetikilovou činku, udělá deset dřepů a řekne, že už nemůže. Realita je taková, že jeho tělo by vydrželo čtyřicet opakování, a až pak by spadlo. Jenže hlava spustí bezpečnostní blok kvůli bolesti. A ten se musí překonat.
Hodnocení v klasické kulturistice je jednoduché, máme omezenou váhu. Na svou výšku můžu mít maximálně 86 kg. Hodnotí se objem, svalová symetrie, separace svalů, jak jsou zařezané, jak jsi vyrýsovaný, celkový dojem. Je to práce s vlastní symetrií.
Zpočátku se zlepšuješ rychle. Po dvou letech už to tak vidět není. Někteří začnou dopovat, protože chtějí víc, jiní zůstanou na místě, protože jim to takhle stačí, a jiní začnou přemýšlet nad tím, jak být lepší a nedopovat. Nemůžeš mít svalnatých 130 kg a nedopovat. Ale 90 mít můžeš. Já jsem vždycky věděl, že čistá cesta existuje, že můžu být úspěšný bez steroidů. Kdybych najednou nabral 20 či 30 kg svalů, bylo by to, jako dosáhnout bohatství zlodějnou a rabováním. Taková zkratka by mě netěšila.
Mozek chce hodně tuku a málo svalů, protože je to pro tělo bezpečnější stav. Čím víc svalů, tím vyšší bazální metabolismus a tím víc se musí jíst, aby tělo přežilo. Takže kulturistika je překonávání přirozenosti. Předstíráš nevhodné podmínky – pár samců mezi sebou válčí, a když nemáš svaly, ten druhý tě zabije.
Tělo je pro mě nástroj, který dělá, co mu řeknu. A je pořád ostřejší a silnější.
Díky dobře nastaveným myšlenkám dobře funguje tělo a díky dobře nastavenému tělu fungují myšlenky. Jedno podporuje druhé. Důležité je nenechat to sesypat obojí najednou.
Holkám se moje tělo vesměs líbí, jsou zvědavé, i když na některé je to už moc. Ale někdy se mi zdá, že koukají víc chlapi. Třeba na pláži – jdu se vykoupat a sto lidí se za mnou otočí. To není příjemné, nerad jsem pořád středem pozornosti.
Pro většinu lidí je kulturistika koníček. Než jsem se stal trenérem, víc jsem do ní vrážel, než získával. Jak rostly moje úspěchy, dostával jsem nabídky sponzorů , ale pořád to byly směšné částky. Být dnes mistrem republiky – to nikoho nezajímá. Maximálně dostaneš slevu v e-shopu. Výborné podmínky mám poslední čtyři roku díky spolupráci s Nutrendem, to jsem taky začal soutěžit mezinárodně. Většina kulturistů ale cvičí prostě proto, že to mají rádi.
Znám kulturisty, kteří by mohli být fakt dobří trenéři, ale neumějí se k lidem chovat, jsou to hulváti. Lidi si chtějí na tréninku dobře zacvičit, ale zároveň si promluvit i o jiných věcech. Mě trénování fakt baví a těší mě, když vidím pokroky – jak někdo vypadal před rokem a kde je teď.
Nesnáším předsudky a baví mě je bořit. Se vším se dá pracovat. Bude to takové, jaké to budeš chtít. A to platí ve sportu i v životě.
Postava není povrchnost. Částečně vyzařuje, kdo člověk je a jaký má k sobě postoj. Když je třeba holka tlustá, tak vím, že je i líná, že nemá žádnou sebedisciplínu.
Věřím, že myšlenky přitahují skutečnost. Čemu věříte až do poslední chvíle, to se taky stane. Možná ne za týden, ale stane se to.  

Text: Dalibor Demel, ilustrace: Jiří Roth