Na niti zavěšení přátelé,

nečekejte ode mě žádnou univerzální radu.  Koneckonců velká rozhodnutí v lidském životě vznikají často pod vlivem instinktů a dalších záhadných dějů podvědomí a jen zřídkakdy jsou dílem vědomé vůle a zdravého rozumu. Boty, které padnou jednomu, druhého tlačí, takže univerzální návod, jak žít, neexistuje. Každý z vás si nese svůj vlastní život – vnější pevnou slupku – a iracionální podobu, které se nezbavíte. Mohu vám jen navrhnout, abyste neutíkali před svou duší. Lidé dělají všechno, i to nejabsurdnější, aby jí unikli, a vaše doba vybavená virtuální realitou, novými náboženskými směry a informačním zmatením všeho druhu v tom dosáhla mistrovské úrovně. Mnoho lidí se tak upne na cokoli zvnějšku, protože nevyjdou sami se sebou a protože jim chybí jakákoli víra, že by z jejich duše mohlo vzejít něco užitečného. Je to ovšem právě naopak, protože probudit se může jen ten, kdo se vytrvale dívá dovnitř, je připraven na překvapení a nepodléhá naivní představě, že je jediným pánem ve svém domě. Můžete si být jistí, že v každém z vás je ještě někdo, koho neznáte. A kdo se neustále mění. Já je jako pohyblivý rámeček na filmu. Budoucí osobnost není ještě viditelná, ale pohybujeme se dál a zanedlouho dospíváme k pohledu na budoucí bytost. Tyto možnosti přirozeně patří k temné straně já. Jste si dobře vědomi, čím jste byli, ale nevíte, co se z nás teprve stane. A ještě méně jste v kontaktu s tím, kým se staneme v okamžiku smrti. Já jsem měl příležitost dvakrát. Poprvé v únoru roku 1944 během těžkého infarktu. Stala se spousta fascinujících událostí včetně pohledu na Zemi z výšky přibližně 1500 km, ale to nejdůležitější se jako obvykle odehrálo uvnitř mě samotného. Měl jsem pocit, že všechno se odlupuje, vše, k čemu jsem směřoval, co jsem si přál nebo co jsem si myslel, celá ta fantasmagorie pozemské existence ze mě spadla nebo byla ze mě stržena – a bylo to nesmírně bolestivé. A přesto něco zůstalo, měl jsem pocit, jako bych si s sebou nesl vše, co jsem kdy prožil nebo udělal, vše, co se kolem mě kdy odehrálo. Bylo to se mnou a já jsem byl tím. Takříkajíc jsem z toho pozůstával. Pozůstával jsem ze své vlastní historie a cítil jsem s velkou jistotou: Tohle jsem já. Já jsem tento uzlík toho, co bylo vykonáno. Tenhle zážitek mi poskytl pocit nesmírné chudoby, ale zároveň velkého naplnění. Existoval jsem v objektivní podobě. Byl jsem tím, čím jsem byl předtím a co jsem prožil. Nejprve převládal pocit naprosté zkázy, pocit, že jsem byl obnažen nebo vypleněn, ale najednou na tom úplně přestalo záležet. Zdálo se mi, že všechno pominulo, a to, co zbylo, je dokonaná věc, která nemá žádný vztah k tomu, co bylo dříve. Už jsem nelitoval ničeho, co jsem snad odhodil nebo čeho jsem pozbyl. Naopak, měl jsem vše, čím jsem byl, a to bylo vše… Ve skutečnosti musely uplynout ještě další tři týdny, než jsem se dokázal doopravdy rozhodnout, že budu žít dál. Nemohl jsem jíst, protože všechno jídlo se mi hnusilo. Město a hory, které jsem viděl ze svého nemocničního lůžka, mi připadaly jako malovaná záclona s černými dírami nebo potrhaný kus novin se spoustou fotografií, které nemají žádný smysl. Hluboce zklamaný jsem si pomyslel, že se budu muset zase vrátit do krabicového systému. Měl jsem totiž dojem, že za obzorem vesmíru byl uměle vybudován trojrozměrný svět, v němž každý člověk sedí sám v malé krabici. A teď jsem musel znovu přesvědčovat sám sebe, že je to důležité! Život a celý svět se mi jevily jako vězení a nesmírně mě trápilo, že bych to měl znovu považovat za něco správného. Byl jsem tak rád, že jsem předtím ze sebe všechno setřásl, a teď jsem měl být –  stejně jako všichni ostatní – znovu v krabici zavěšen na nit. A strávil jsem na své niti skoro dalších dvacet let, i když má osamělá krabice už nikdy nebyla tak tísnivá a pevná. Nesnažte se tedy být dokonalí. Buďte úplní. Přijde den, kdy se ve vás obojí spojí.

Carl Gustav Jung

Carl Gustav Jung

1875–1961

Jen málo osobností historie proniklo do zákonitostí a temnot lidské psýché tak komplexně jako syn protestantského faráře ze švýcarského Kesswilu. Psycholog a psychoterapeut, zakladatel analytické psychologie vytvořil kromě jiného protiváhu k analýze Sigmunda Freuda, svého učitele, přítele a nakonec kolegy. Zjednodušeně řečeno, Jungův přínos spočívá v pochopení psychiky na pozadí snů, umění, mytologie, filozofie a náboženství. Ve svých výzkumech se zaměřil na neosobní vrstvu lidské duše, kterou nazval kolektivním nevědomím, a hledal metodiku, jak nevědomí oslovovat, jak se s ním vypořádávat. Učil se je personifikovat, aby je bylo možné vyvést z bezbřehosti nevědomí a zvědomit je, a tohle zkoumání života ho přimělo rezignovat na akademické funkce. Po sérii apokalyptických snů a vizí rezignoval na přednášky na univerzitě a v roce 1914 se vzdal funkce prezidenta Mezinárodní psychoanalytické společnosti. Pracoval na teoretických studiích, založil úzký kroužek Psychologického klubu, věnoval se soukromé terapeutické praxi, a hlavně zdokonalil svoji techniku, jak promlouvat s nevědomím. Kromě toho pracoval na koncepci psychologických typů, zavedl pojmy extrovert a introvert podle zaměření libida, studoval myšlení přírodních národů a všechno, co zjistil, přenášel do své psychoterapeutické a psychiatrické praxe. Přes kritiku a obviňování z ezoterismu a z opačného tábora z přílišného zatemňování boha se jeho analytická psychologie stala geniální univerzální metodou platnou pro jakoukoli lidskou povahu. „Teď už znám pravdu, ale její malý kousek zůstává nezaplněný,“ prohlásil, když umíral doopravdy a vzpamatoval se z prvního kolapsu. „Až ho poznám, budu již mrtvý.“ O pár dní později, 6. června poznal i tu chybějící část a v noci bylo slyšet hromobití. Další hrom se ozval během jeho pohřbu. Jedna z Jungových dcer k tomu poznamenala: „Otec burácí.“

 

Text: Dalibor Demel, Ilustrace: Jiří Roth