Večerní vzduch byl cítit bahnem z říčních mělčin a rychlost lodi mu chladila tvář vánkem. Za chvíli se setmí, lodě vplují na jezero – a pak nastane konec jednoho drobného civilizačního zárodku, který měl uprostřed monster všeho druhu ještě dost rozumu a smyslu pro realitu – než aby si připadal nesmrtelně.

Na následující hodiny si vzpomínám s podobnými pocity, jako když tehdy dávno ucítil bodavou bolest v hrudníku a pak mu oblohu zakryl balvan v rukách se špinavými nehty. Vzpomněl si už někdo, třeba sympatická pokladní v novobydžovkém Lidlu nebo ostřelovačka albánských ozbrojených sil na ženu s jemnou srstí na hrudníku? Rád bych svou tehdejší současnici našel. A zeptal se, jestli mu rukama svých goril rozdrtila lebku sama nebo se ten nápad vylíhl za jejich vlastními překotně ustupujícími čely.

Stejně mě štve, že se o náš vztah líp nepostarala. Kdybychom to tehdy v rámci předkulturních zvyklostí přece jen dali dohromady, možná bych měl srozumitelnější život. Takhle jsem si půl milionu let starou otázku schoval do nejspodnějšího patra mysli, do trezoru se kódovým zámkem s neznámými znaky zahrabaným v poslední smradlavé kobce bez dveří a oken, o níž nevědí ani pavouci, natož myši. Tak jo nebo ne?

Občas mě začíná napadat, že moje bývalá manželka a její nezávazné následovnice včetně ubohé Petry jsou jen oběťmi téhle nejistoty. A možná z ní pramení i ta nepohodlná nechuť k zabíjení lidí. Protože když útočná flotila vyplula na jezero, zamířila do rákosového pásu a posádky se ve tmě po kolena v bahně mlaskavě brodily na břeh, ta chvíle se nepříjemně přiblížila. Fakt nepříjemně.

Lodě sevřely stonky rákosu do bezpečné nehybnosti, ale šplouchání, čvachtání a šustění stonků odhrnovaných nezřetelnými postavami zněly jako šeptavé výhrůžky: Umřeššš, nepřežiješšš, padneššš. Což by po tom všem, co za poslední dny zvládl vyřešit, odvrátit a obhájit byla samozřejmě škoda. A ještě vůbec nejobtížnější šelest: Zabiješšš. To ta nová budoucnost na dosah a první noc s novou ženou.

Při namáhavém pochodu bahnem ho držela za předloktí, ale ne proto, aby ji vedl – spíš jako by do něj chtěla nalít sílu a smysl své vlastní cesty. Vlastně ho tlačila, běž, běž, ať máme ty sračky za sebou a můžeme konečně normálně žít. Aspoň pár dní než se zase něco stane, protože všechno se pořád mění. Nikdo nemá pod nohama pevnou zem, to jen tak vypadá. Ve skutečnosti se všichni potácejí na tenké skořápce, která může kdykoli prasknout. I když je led na jezeře silný a unesl by i balvan – jak tehdy v zimě zjistili Kořen a jeho matka, když je vytáhli na mráz a svlékli donaha. A mohlo se to stát i teď v noci, když všichni postupně vylézali na břeh jako zástup štíhlých, do půl těla zabahněných ozbrojených žab.

Zvláštní – vrátit se domů. Když tam tak stál a čekal, až se na pevnou zem vydrápou poslední tmavé siluety, myslel na všechno, co tu kdy zažil. Přesně na tomhle místě. Na otevřené planině cestou k táboru. U okraje lesa. Od časů, kdy ještě padal a občas lezl po čtyřech, po den, kdy ho vyhnali a pak ten další, kdy mu starý lovec ukázal, jak důležité jsou zvyklosti a nechal ho čekat na vynalézavou smrt. Teď jim smrt přinese zpátky a nebude ani tak složitá. Žádní mravenci nebo opalování ohněm. Normální rána do hlavy, oštěp do břicha, stará lovecká škola – nic civilizovaně kulturního, dodávám já, ze své mysli systematicky poškozované špatným vzděláním.

Jenže zrovna tady se stalo tolik bezvýznamných drobných událostí, že najednou nebylo jasné, čeho bylo víc – důvodů k vrácení smrti do místa, odkud vzešla? K velkému odpuštění navzdory všemu? Ne, spíš asi ne, nezlobte se. Na nějaké odpouštění a podobné výdobytky fantastické budoucnosti je ještě moc brzy. Svět to chce takhle a všichni ti štíhlí bojovní tvorové kolem něj – jsou teď svět.

Text: Dalibor Demel
Ikona: MV a Unsplash
Ilustrace: DD via Chat GPT

Předchozí kapitola:Mužská věc 164: Praktická ukázka smrtelnosti