Jedenáct obrazů z podivuhodné společné cesty mužů, kteří se nikdy nesetkali, a přesto jeden druhému nasvítil osud z toho nejnepravděpodobnějšího úhlu. Dámy a pánové, přivítejte znalce umění a kurátora Giuseppe Franzoniho a Vlastimila Košvance – malíře, jejž historie nakonec nestihla pohřbít. 

1. Podej mi ruku, Stevie

„Víš, kdo to je?“
Giuseppe mi na displeji telefonu ukázal fotku. Jeho o půl století mladší verze a smějící se černoch v tmavých brýlích. 
„Nevím. Nebo, počkej… Není to ten, jak se jmenoval, ten nevidomý zpěvák…“
„Jo. Stevie Wonder. A víš, proč se směje?“
„Nemám ponětí.“
Giuseppe se podíval někam proti proudu času: „Vzal jsem ho za ruku a řekl mu – Stevie, teď uvidíš světlo.“
A pak jsme se zasmáli, jako by to byl jen poněkud výstřední a pro někoho možná drsný vtip.
Jenže drsného na něm nebylo vůbec nic. A vlastně – nebyl to ani vtip.

2. Barevné odbíjení zvonů

Dlažební kostky Paříže. Možná rozpálené sluncem, možná pokryté dešťovým zrcadlem. Chodci s černými, dozadu sčesaným vlasy na tom nezáleží. Paříž přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století vibruje a je cítit jinak, než když ulicemi Montmartru a později Montparnassu křižovali proroci avantgardy. S uměleckým lunaparkem v hlavě nicméně ozvěnu Belle Époque s impresionistickým vlněním pořád ještě můžete zaslechnout. A samozřejmě i odbojný pochod avantgardy. Pořád ještě nedozněly debaty tvůrců kubismu Pabla Picassa a Georgese Braquea, Henri Matissovi se pod štětcem rodí styl později známý jako fauvismus, Marc Chagall míchá ruskou tradici s modernou. Bohémský malíř Montparnassu Amedeo Modigliani popíjí absint, Constantin Brânçusi hledá nové tvary pro své sochy – a celou tu meziválečnou revoluci tvorby pozoruje král „ztracené generace“ Ernest Hemingway. 

Chodec taky není místní, ale jako člověk s umělecky vyladěnou duší nemůže dozvuky minulosti přeslechnout ani v hlučných devadesátkách. Na letopočtu nezáleží, vést rozhovory napříč časem už dávno zvykl. Koneckonců – tři roky navštěvoval lekce dějin umění u Miny Menori, nejvýznamnější světové expertky na Caravaggia – známého pouličního výtržníka, zabijáka a hráče se světlem a tmou raného baroka. 

Giuseppe Franzoni, italský znalec umění, sběratel a kurátor. Znovu v Paříži, znovu na stoletých dlažebních kostkách a znovu na jedné z procházek, během nichž se může stát cokoli, uvnitř i vně. A právě teď se blíží událost, která dá jeho životu na příští tři desítky let nový směr. Zastavil se před výlohou starožitnictví, sběratelský zvyk, instinkt, co kdyby… A na všechny nevyslovené otázky odpověděl obraz zavěšený přímo ve výloze. Dvě polooblečené ženy, syté barvy, zvláštní světlo, modravé stíny a hlavně „faktor x“, který pařížskou procházku poslal na docela novou stezku.

„Ty barvy… V tu chvíli jsem slyšel zvuky zvonů,“ zamyslel se Giuseppe na hranici noci v lobby staroslavného mariánskolázeňského hotelu s trochu paradoxním názvem Nové lázně. V křesílkách kolem posedávali hosté dnešní slavnosti. Odpoledne jsme pokřtili Giuseppeho velkolepou, trojjazyčnou, čtyřsetstránkovou monografii autora „obrazu z výlohy“. Nazval ji  Il pittore sepolto dalla storia, Malíř pohřbený historií. Prolnula se do oficiálního světa před váženým publikem z vyšších kruhů, což ostatně odpovídalo jedné umělecké i lidské tváři muže, jehož tajemství a osobnost si Giuseppe před třemi desítkami let předsevzal vypátrat, očistit a představit světu. 

Dnes se to tedy stalo, za účasti českých a italských společenských špiček, spoluautorů profesora Mina Colosia a veronského malíře Charlieho – a v doprovodu jazzové kapely. Odpoledne se zhouplo do večera, hosté u okolních stolů už mluvili o lecčems, intenzivní nálada pomalu usínala. Muže naproti mně ale energie neopouštěla – ani schopnost naladit se na zrychlený tep pařížského odpoledne před více než třemi dekádami. 

„Okamžitě jsem věděl, že člověk, který bych schopen namalovat takové dílo, byl génius. Opravdu, jeho barvy byly jako zvuky zvonů a já v sobě jasně cítil sílu toho obrazu. Otevřel se mi nový vesmír – a Košvanec byl jeho hvězda.“  

Tehdy, v pařížském starožitnictví se tedy Giuseppeho životní příběh poprvé protnul s dědictvím osudu Vlastimila Košvance. Kdysi slavného, úspěšného, později zatracovaného, odsuzovaného a odsouzeného malíře, s nímž si dějiny zahrály hořkou hru. Průsečík dvou životů, okamžik, kdy začal Giuseppeho rozhovor s umělcem, který byl v době jejich poněkud transcendentního setkání třicet let po smrti. K pařížským ozvěnám dobrodruhů malby se tak spolu se zvony v Giuseppeho mysli přidaly kroky autora dvou ženských postav zalitých podivuhodným světlem. Další maestro. Další hlas, další vzpomínky. Další kus historie a další zvuk odposlechnutý z pařížských dlažebních kostek. 

Samozřejmě, malíř, jehož obraz přiměl Giuseppe Franzoniho, aby se zastavil a pak nasměroval svou badatelskou vášeň do Čech, se tu procházel ve stejné době jako tvůrci nových výtvarných jazyků. Několikanásobný vítěz ceny o nejlepší ročníkovou práci na pražské Akademii výtvarných umění a stipendista elitní Hlávkovy nadace Paříž nemohl minout. Na počátku 20. století osobně a díky siločarám historie ani tehdy na přelomu 80. a 90 let skrze dílo, které tolik okouzlilo Giuseppe Franzoniho. Vešel tedy do obchodu, prohodil pár slov se starožitníkem, prozkoumal obraz a…

3. Zrození osobní mytologie

Takhle nějak by mohla začínat legenda o setkání Giuseppe Franzoniho a Vlastimila Košvance – mistra malby mnoha stylů, zakázkových portrétů pražské smetánky i karikatur a politické satiry. A řekněme se na rovinu, že kulisy tohoto setkání mají všechny důležité přísady pro její vznik: Neznámý autor ve výloze pařížského starožitnictví, okamžitě rozpoznaná kvalita a záhada zapomenutého jména, jíž se právě dostalo účinkování v jedné ze scén á la „šťastné náhody pro připravené“. 

Tahle počínající mytologie o znovuobjevení Vlastimila Košvance pro svět galerií, sbírek i dějin umění má ale něco víc než legendární opar: téměř polovinu života Giuseppe Franzoniho. Pětatřicet let věnovaných zkoumání života a uměleckého labyrintu výrazného a stále poněkud záhadného malíře. Jeho vzestup začal už na Akademii v ateliéru autora opony Národního divadla Vojtěcha Hynaise, vrcholil mezi dvěma válkami, překotně zmatněl po osvobození a ještě více po komunistickém puči v roce 1948, zřítil se do propasti věznice a psychiatrické léčebny a nenápadně zhasl v pražském bytě v roce 1961. 

Jenže, jak víme nejen z legend, ale i z fakty vyztužené odborné literatury, některým umělcům se tvorbou podaří zastavit čas. A vrcholy umělecké stezky Vlastimila Košvance neoněměly ani třicet let po jeho smrti. Musely jen ztichnout a čekat na svůj okamžik. A ten nastal ve chvíli, kdy Giuseppe Franzoni, sám několik let ředitel prestižního milánského starožitnictví Capitolium tehdy v Paříži během vteřiny pochopil, že záhadný obraz nepatří mezi hodiny, talíře, svícny a žánrové obrázky – ale do galerií a do knih. Nakonec se o obojí postaral. A tahle legenda opravdu stojí za vyprávění, stejně jako život umělce, jehož do dočasného zapomnění odsunula scéna jako z absurdního divadla, vězení, psychiatrie, politika a taky – nálada kunsthistorie. 

4. Sedm těžkých kabátů

Když Vlastimil Košvanec stál v roce 1947 před soudem a čelil obvinění z kolaborace, byly jeho budoucímu obhájci Giuseppe Franzonimu tři roky. A skutek, který někdejšího dobrodruha meziválečné malby a portrétistu elit přivedl na lavici obžalovaných se stal dva roky před jeho narozením. Šlo o – sedm kabátů a dvojznačný protektorátní žert, který se po válce změnil ve skluzavku do osobního pekla. 

Na přelomu let 1942 a 1943 se německá 6. armáda dostala u Stalingradu do obklíčení a protože Hitler původně předpokládal rychlé vítězství ještě před zimou, vojáci neměli pořádné zimní uniformy. Teploty se propadly hluboko pod nulu což vedlo k omrzlinám a poruchám zbraní i motorů. A taky k propagandistickému problému, takže bylo nutné ukázat, že obyvatelé Říše včetně Protektorátu Čechy a Morava německý Wehrmacht opravdu podporují. Dokonce tak, že umrzajícím vojákům pošlou na frontu své vlastní kabáty, svetry, spodní prádlo, šály, čepice, cokoli na zahřátí. Veřejně, před očima všech, ideálně na náměstích. Winterhilfe, zimní pomoc. Dobrovolné to samozřejmě nebylo. Darovat něco z svého, protektorátní nouzí už tak dost řídkého šatníku znamenalo nepsanou povinnost. Na propagandistické divadlo dohlížel kromě aparátu státního ministra pro Protektorát Čechy a Morava K. H. Frank i Český svaz pro spolupráci s Němci i různí přičinliví občané se svými vlastními zájmy. Účast se kontrolovala, každý dostal potvrzení s razítkem a v jedné z pražských sběren na holešovických jatkách se vršilo oblečení, z něhož se nakonec k vojákům u Stalingradu kvůli špatné logistice dostal jen zlomek. 

Jak se s touhle fraškou vypořádá Vlastimil Košvanec? Portrétista českých elit včetně Edvarda Beneše a jeho ženy? Malíř, jehož obraz měl viset v každé společensky významné české rodině? Muž, jehož politické karikatury nabíjely zbraně vtipu v populárních a politicky superkritických časopisech? Umělec, který sice nepatřil k aktivnímu odboji, ale už vůbec ne k podporovatelům nacismu – a snažil se prostě složitou dobu okupace a všeobecného ponížení nějak přežít se štětci, barvami a plátny? S uměním, nadsázkou a roky tříbeným smyslem pro politickou satiru? 

Legenda říká, že na jednom z pražských náměstí předvedl ironický divadelní skeč v jehož závěru poslal do otevřené a fakticky zbytečné jámy Winterhilfe sedm kabátů. Jako by říkal: „Fajn, pošleme vám všechno, co nám doma visí na ramínkách, klidně i luxusní kožichy, ale v tom mrazivém pekle u Stalingradu vám už nepomůže nic.” 

Co přesně šlo Vlastimilu Košvancovi hlavou v tomhle uzlovém bodě života samozřejmě nevíme. Šlo o akt ve stylu „nažraných vlků státu a celé koze svědomí“? O ozvláštněnou formalitu, jíž se zúčastňovaly celé zástupy, stejně jako jiných, méně zjevných událostí čpících hanbou? Herci protektorátních filmů v čele s Košvancovým přítelem a modelem, králem komiků Vlastou Burianem, by mohli vyprávět. Výstup s nádechem absurdního divadla si nicméně získal své publikum a zůstal v paměti. A po osvobození si někdo se samozvaných strážců svědomí vzpomněl. A zdůraznil polovinu příběhu – že totiž slavný a bohatý portrétista prominentů věnoval nacistům lapeným v ledové noční můře hned sedm kabátů. Následovalo vyšetřování, vyloučení ze Svazu výtvarných umělců a potupný soud. Ve chvíli, kdy stál před přísnými muži práva, život a umělecký odkaz jednoho z nejpozoruhodnějších umělců meziválečné doby explodoval. 

Giuseppe Franzoni zatím v poválečné Itálii poslouchal docela jiné výbuchy. A ve třech letech samozřejmě nemohl tušit, že časem vyhodí do vzduchu i otcovskou představu o pokračování rodinné tradice.  

5. Giuseppe, lamač kamene

„Moje rodina byla spojená s těžbou a zpracováním mramoru a všichni předpokládali, že budu pokračovat. Dynamitové patrony, mramorové bloky, prach… Naše rodinná firma se jmenovala G. A. M. Marmi , jako Giuseppe, Achille a Mario. Pracoval jsem v lomu skoro tři roky jako starověký římský otrok, abych vypořádal smlouvy a pak jim v šestadvaceti řekl buongiorno a zmizel do světa,“ usmíval se Giuseppe nad časy, kdy nechal vybuchnout slibnou kamenickou kariéru. 

Pochází ze světa řemesel, kde se věci dějí proměňováním surové hmoty v cosi ušlechtilejšího, ale v jisté fázi života to neklidnějším povahám prostě nestačí. Stejně jako Košvancovi, synu věhlasného karlínského rukavičkáře Bedřicha Košvance a jeho ženy Heleny, původně švadleny. 

Rok 1887, poklidný život bez starostí o peníze, rodina se dvěma dětmi a zatím posledním přírůstkem jménem Vlastimil. A luxusní dílna navštěvovaná významnou klientelou. Jak budoucí kritik buržoazie a nerovných příležitostí vnímal návštěvy pražských elit a otcovu obchodnickou diplomacii zůstane skryté za lesem otazníků, ale možná se už tam se rodil jeho vztah k vnuceným autoritám: „Jsem proti aristokracii, proti papeži,“ zapsal si o desítky let později, „Jsem obhájce Židů, odpůrce papeže, komunista a politický renegát. Věřím v komunismus, avšak ne zcela, nenávidím buržoazii, nechci se klanět Němcům, Rusům, buržoustům a důstojníkům.“ 

Můžeme v tom slyšet, co chceme, včetně stížnosti umělce, který – stejně jako mnozí jiní geniální mistři – vděčil za bohatství a slávu i společenským vrstvám narozeným s se stříbrnou lžičkou v puse. Splavné dětství určené jasným malířským talentem, ale i smrtí otce, plachtilo korytem měšťanské kultury i užitečných známostí s vlivnými figurami monarchie. Právě po otcově smrti Vlastimila podpořil pražský průmyslník Antonín Pick, takže mohl relativně v klidu vystudovat reálné císařské gymnázium, zapsat se na univerzitní studium matematiky a fyziky, napsat práce pojednávající o teoriích Alberta Einsteina – a po dvou letech vědy sám sobě i světu přiznat, že jeho budoucnost leží ve světě představ a barev. 

Na pražské Akademii výtvarných umění se v ateliérech autora opony Národního divadla Vojtěcha Hynaise a významného chorvatského figuralisty Vlada Bukovace okamžitě zařadil mezi hvězdy – každý rok získával cenu pro nejlepšího studenta a život sliboval velké věci. 

Byla tu Evropa. Byla tu Paříž. Holandsko. Rakousko. Cesty do Albánie, Černé Hory. Pro vítěze celostátní soutěže a posléze úspěšného stipendistu Hlávkovy nadace známé štědrou podporou nejtalentovanějších umělců a vědců své doby se svět otevíral jako divoká kytice z expresionistického zátiší. A nejen svět – i vějíř Košvancova výtvarného projevu mezi realismem, impresionismem, postimpresionismem a symbolismem. 

Krátká epizoda z místa učitele výtvarné výchovy v Kolíně ve školním roce 1916/17 Košvance na jeho umělecké ranveji příliš nezdržela. Další cesty na Balkán, restaurování ikon, maleb ve venkovských kostelících, místní noviny píšou o „slavném českém malíři, který zavítal do…“ 

Není to nádhera? Dobrodružné cesty, návraty a úspěch v tradiční komerční větvi mnoha malířů. Svůj první portrét už měl dávno za sebou, dokázal skvěle balancovat na ostří důstojné tradice a oduševnělé interpretace modelů, takže se brzy stal dvorním malířem pražské vyšší společnosti. Zároveň pod různými pseudonymy publikoval svižné karikatury všemožných mužů moci. Napsal a ilustroval veršovanou dětskou knížku Dělnickým dětem, maloval dělníky v lomech, vesničany při sklizni, práci v mnoha podobách. A zároveň obrazy inspirované řeckou idylou polooblečných žen, v nichž těla a příroda splývá v jedno. Giuseppe Franzoni v nich jednou uslyší zvony a spojí je s panismem italského básníka Gabriela d’Annunzia, ale teď, mezi válkami, cena času a umu Vlastimila Košvance roste. Kdo chce mít doma na zdi sama sebe nebo manželku od Košvance, kdo chce použít jeho talent pro vlastní prestiž, musí zaplatit. 

„Nechci se klanět buržoustům…“ je to snad ozvěna portrétní služby? Jako akademicky školený malíř uměl zachytit podobu dokonale, ale dokázal ji na průsečíku techniky naturalismu a psychologického vhledu uvolnit a proniknout pod povrch zdání. K charakteru, možná prchavým úzkostem a jemným poryvům osobnosti. Portréty Šlechtična nebo Intelektuál, nemluvě o Haně Benešové nejsou jen podobizny – nenápadně klesají do jezera nevědomí, z nějž koneckonců pramení všechny zjevné výrazy tváře. Možná proto se stal tak oblíbeným malířem elit – a sám pro sebe našel způsob, jak se neklanět. Jeho ženské postavy se šťastnými výrazy bohyň radosti jsou ovšem stejně oblíbené a žádané. Vinobraní. Koupající se. Léto. Vzpomínka na Francii V přírodě… Názvy obrazů jako jména malých zemí na planetě Ráj. Nádhera, život právě teď, žádné násilí, žádné poklony, jen – harmonie ducha i těla ochucená starořeckou legendou. Komu z nás se na dně mysli nestýská po ztraceném ráji čisté existence? A kdo by se nechtěl aspoň někdy zasnít doma, před obrazem zavěšeným na zdí, za níž řeřavějí malá i větší pekla všedního dne?

6. Mapa ostrova pokladů

„Za jeden obraz by sis tehdy v Praze koupil dům,“ pokračoval Giuseppe a rozsvěcoval na obrazovce telefonu jeden obraz za druhým. Košvancovi se podařilo spojit uměleckou kvalitu s komerčním úspěchem. Atelier na Královských Vinohradech. Ošlehaný majitel a kapitán kyne životu z můstku své velkolepé jachty na vlnách brněnské přehrady. Malíř, intelektuál, muž s politickým rozhledem přesahujícím pražské salony. Anarchista, nemilosrdný kritik všech, malíř ztracených rájů z Panovy říše, portrétista státních úředníků a kapitánů průmyslu. Malíř schopný vyjádřit se jakýmkoli výtvarným jazykem: Je tahle baletka od Degase nebo Košvance? A zatímco mistr výtvarných převleků se svou druhou ženou Sidonií, také talentovanou malířkou, prožívá svá nejšťastnější období se slávou rockové hvězdy, Giuseppe Franzoni se v jiném čase právě vydal do světa showbyznysu. Nezvykle vysoký Ital s atletickou postavou a natlakovaný charismatem se stal obchodním zástupcem původně americké RCA, nadnárodní nahrávací společnosti a dvě desítky let lídra svého oboru. Mezi hvězdy velikosti Stevieho Wondera muesel Giuseppe zapadnout skvěle.

„A tohle je fotka se Smokey Robinsonem a tady jsme s Patem Methenym. A tohohle poznáš? Jo, Jermaine Jackson, brácha Michaela. Tady s Erosem Ramazzotim, tohle je Gianni Morandi a tohle…” 
Jedna fotka s hrdiny nabitých stadionů, MTV i jazzových klubů střídá druhou, Giuseppeho kariéra v nahrávacím lunaparku trvala tři desítky let. Cesty, jachty, večírky, přehlídka inspirace vtělená do velkých jmen světového showbyznysu. A zároveň se něco chystá, protože Giuseppe Franzoni má sám duši mysl umělce. Pozoruje svět skrze imaginaci, fantazii a cit pro nenápadné vzkazy lidí, kteří své vnitřní běsy i slasti kódují do uměleckého jazyka. Mluví jím, aniž by potřeboval slovník.  Sám hraje na klavír, zkoumá projevy tvorby všeho druhu a stejně jako třicet let pomáhal na svět nahrávkám světových hvězd, prolnul se do tvorby vyjádřené tvary a barvami. Studium výtvarného umění u zmíněné Miny Menori. Vášeň pro obrazy a sochy se kromě rolí přímého hybatele uměleckého provozu na čas propsala do postu ředitele Capitolia, pověstného obchodu se starožitnostmi v Miláně. A zatímco Vlastimil Košvanec stojí před soudem a poslouchá existenčně i společensky likvidační rozsudek, Giuseppe Franzoni se zastavil před výlohou pařížského starožitníka. A při pohledu na obraz zapomenutého malíře, za doprovodu zvonů uslyšel hlas odněkud ze dna mysli. Kdyby mohl Vlastimil Košvanec namalovat Giuseppeho portrét, docela jistě by ho zachytil, ale takovou chvíli nezapomenete ani po pětatřiceti letech. 

„Vešel jsem dovnitř, prozkoumal obraz a na zadní straně plátna našel kartuši, lístek, mapu. Bylo v ní všechno: Košvanec, Praha, adresa ateliéru, výstavy, vzdělání… Bylo to neuvěřitelné – prostě mi ukázal cestu. Vzal mě na misi. Celý život jsem věděl jsem, že na mě nějaká čeká, ale až Košvanec ji naplnil.“ 

Rozhlédl jsem se kolem, hosté slavnostního křtu Giuseppeho knihy a slavnostní večeře byli vytrvalí a já jim rozuměl – nikdo na konec dnešního dne nespěchal. Návrat malíře do psané historie, do encyklopedie lidstva, oslavy monografie s mnoha symbolickými významy, o nichž během křtu mluvil Hynek Kmoníček, diplomat a někdejší koncertní kytarista.

Jenže… zdálo se mi, že Giuseppe Franzoni ten večer nijak zvlášť nepropadal pocitu „vyvrcholení pětatřicetileté práce“ v podobě velkolepé monografie, jediného soustředěného pramene o životě a díle Vlastimila Košvance. Samozřejmě – byly tu slavnostní projevy diplomatů a státních úředníků, což události dodalo lesk a společenský význam hodný tak významenéhi návratu. Jenže… Dosažení kunsthistoriského milníku přesahovalo do sféry hluboké intimity. Do Giuseppeho vztahu s jeho vlastním vnitřním obrazem malíře, jehož se mu podařilo obhájit. 

Soud z roku 1947 ani pozdější opovržení některých akademiků neměly šanci, své rozsudky psali na už doutnající papír, který dnešním dnem dohořel a nahradila ho luxusně vytisknutá a vypravená kniha odolná nejen proti času. A než mohla vzniknout, rojily se události, o nichž se mnohem lépe fantazíruje než píše. Příběh setkání Giuseppe Franzoniho a Vlastimila Košvance v bezčasí tvorby si nicméně zaslouží i tenhle nenápadný pokus. Protože stejně jako Giuseppeho fascinoval příběh malíře pohřbeného historií,, podobnou přitažlivost vyzařuje i práce na jeho vzkříšení – prolnutá s polovinou lidského života.

7. Dvojí spravedlnost

Muži a ženy, kteří si v životě místo poklidné řeky relativních jistot zvolí nevyzpytatelné proudy umělecké tvorby často vzbuzovali zvláštní pozornost světa – a občas ke svému talentu dostali i porci štěstí. Pablo Picasso, Paul Cézanne, André Derrain, Paul Gauguin a mnozí další měli svého Ambroise Vollarda, který kdysi neznámým začínajícím tvůrcům věřil. Kupoval jejich díla, organizoval výstavy a pomohl jim vstoupit do kánonu dějin výtvarného umění. Podobně německý obchodník s obrazy, vydavatel a spisovatel Daniel-Henry Kahnweiler pomohl nástupu kubismu, když o svých umělcích psal teoretické studie a zastupoval je v uměleckém provozu. Kariéra Henriho Rousseaua a Séraphina Louise by zřejmě vypadala jinak bez právníka, historika umění a obchodníka s obrazy Wilhelma Uhdeho, obhájce „naivního malířství“. Propagátor pop-artu, minimalismu a konceptuálního umění, Američan italsko-uherského původu Leo Castelli podporoval Jaspera Johnse, Roberta Rauschenberga či Andyho Warhola a pomohl americkému výtvarnému umění ke světovému uznání. Podobně zasloužilých objevitelů, podporovatelů a architektů celých stylů bychom v historii nejen výtvarného umění vystopovali celou armádu. 

I Vlastimil Košvanec měl tedy štěstí na svého Giuseppe Franzoniho a Giuseppe Franzoni našel svého Vlastimila Košvance. Malíř oslnivých barev a virtuoz různých stylů sice nebyl začínající umělec lačný podpory a uznání, ale v tom transcendentním pařížském oparu začalo cosi jako přátelství napříč dimenzemi. 

Brzy ale nastal čas k téhle reverii přidat  telefonní sluchátku a kufr. Ve vnějším světě tedy Giuseppe koupil obraz a začal pátrat po dalších. Zamířil do Prahy, aby prozkoumal terén a získal kontakty, ale uvnitř se přece jen tepala další linka příběhu. Motor, palivo, jeden z důvodů velkého Proč. 

„Sám jsem uvnitř cítil  to Košvancovo utrpení, ale samozřejmě jsem o tom nemohl mluvit. Takové utrpení se nedá ukázat a lidi by si mysleli, že jsem se zbláznil,“ pokrčil rameny Giuseppe a zadíval se stranou, nejspíš do časů, kdy se s Košvancem setkal na bolestivé hranici. 

„Někde v sobě jsem to utrpení cítil. Nezacházelo se s ním spravedlivě, pomlouvali ho, mysleli si, že je kdovíjak špatný, opovrhovali jím. A když jsem tohle postupně zjistil, řekl jsem: Ne! Musel jsem mu dát slovo a postarat se o jeho rehabilitaci. Vlastně… Ještě o něco silnějšího – o spravedlnost. Chtěl jsem, aby se Vlastimilu Košvancovi dostalo spravedlnosti.“
„A co se s tím utrpením během let stalo?“
Giuseppe se zamyslel a pak popsal pouto tak silné, že vydrželo pětatřicet let.
„Cítil jsem ho a nebylo jen Košvancovo. Bylo i moje vlastní. I já jsem ve svém vlastním životě tehdy cítil určité nepochopení a nedocenění. A když jsem pak na zadní straně obrazu objevil ten papír a nechal si ho z češtiny přeložit v tlumočnické škole v Brescii, bral jsem to tak, jako by mi Košvanec posílal vzkaz a ukázal cestu. A já po ní okamžitě vyrazil.“

8. Tajemný Ital v Praze

Začátek devadesátých let. Velké světové změny, konec totality v polovině Evropy, ve vzduchu spousta nadějí a nových příležitostí. A v tehdejším Československu probuzeném z totalitních mrákot vibrovala líheň pro dobrodružství všeho druhu, občas obydlená pozoruhodnými postavičkami. A do téhle prachárny s přijíždí se zapálenou cigaretou Giuseppe Franzoni, aby Vlastimilu Košvancovi zajistil posmrtnou spravedlnost, světu představil zapomenutého génia a sám rozjel svou životní misi. Jeden obraz měl, ale – kde jsou další? Kam se může cizinec, prozatím bez známostí, obrátit a ptát se po malíři, o němž raději nikdo nechce nic vědět? Instituce.

„V Národní knihovně jsem narazil na kurátorku Markétu Vinglerovou – mluví skvěle italsky a pomohla mi pátráním. Právě tam byly kresby a karikatury, všechno mimo malbu. Pak jsem oslovil teoretika umění Michaela Zachaře, ten mě seznámil s historikem umění profesorem Neumannem… Najednou se mi začaly otevírat další a další dveře. Přišel jsem někam zjistit jednu věc a našel odpovědi na jiné dvě. V oddělení designu Národní galerie jsem objevil další karikatury, třicet kreseb v Národním muzeu, v Muzeu dělnického hnutí dvacet karikatur…“ 

Tajemný charismatický Ital v porevoluční Praze pátrá po záhadném malíři odstředěném dějinami. Mohl se snad tenhle mýtus rašit  v příhodnější době? V časech, kdy na hladinu přítomnosti vyskakovaly nejrůznější skryté události jako splávky ohlašující zapomenuté a zakázané úlovky historie? 

Dveře k dalším lidem ochotným pomoct se otevíraly s rychlostí padajícího domina, ale samozřejmě – ne vždycky to bylo snadné. U části akademické obce nebyl Košvanec právě populární. Kromě skvrny obvinění z kolaborace možná i proto, že tradiční česká výtvarná kritika oceňovala spíš hledače absolutně nových cest, zatímco Košvancova síla a genialita ležela (kromě technické virtuozity) v experimentech s prací s barvami a světlem a propojováním a reinterpretací už existujících stylů. Nicméně i když pátrání nebylo snadné, občas bylo aspoň zábavné – a je docela možné, že vzezření a povaha takového pana Žežulky, postavy z polosvěta lokálních romských králů by zaujaly i filmového vizionáře Federica Felliniho. Žežulka se nijak nepodobal zasmušilým kníratým mužům z Košvancova plátna Cikáni. Byl to spíš vykuk, kšeftaman, pouliční magnát a ovládal síť romských znalců polosvěta půd, bazarů, pozůstalostí, zastaváren a možností jak získat další kontakty. A tenhle znalec postranních uliček dostal jasné zadání, samozřejmě za domluvený obolus: Hledejte Košvancovy obrazy a já je koupím.

„Tehdy měl něco přes padesát a byl to neuvěřitelný komediant,“ zhodnotil ho Giuseppe. „Jednou mi řekl, že má skvělý kontakt v Bratislavě, tak jsme se sbalili a v zimě ve sněhu jeli tři sta kilometrů na Slovensko. Přivedl mě do bytu profesora medicíny a tam zdi visel – Košvanec. Jenže náš hostitel řekl, že ho neprodá ani za sto tisíc korun, v době, kdy se měsíčně braly tři, čtyři tisíce, protože, jak pořád opakoval, byl to fantastický, vynikající malíř, bla, bla bla… Obraz jsem tehdy nezískal, ale bylo to poprvé, kdy jsem Čechoslováka slyšel mluvit o Košvancovi s uznáním. A časem jsem přestal shánět obrazy přes prostředníky a zaměřil se na aukce.“ 

Ne, tady nešlo o obchod. O vykoupení obrazů neznámého mistra, vyšroubování cen a prodej tomu, kdo dá víc. Byl to začátek promyšlené strategie, jak Vlastimila Košvance vrátit na světovou výtvarnou scénu. 

„Nikdy mi nešlo o peníze,“ pokračoval Giuseppe. „Nikdy v životě. Peníze jsou užitečné na zaplacení účtů, na benzín do auta, ale já je nikdy nehromadil, nikdy jsem si nedělal bůhvíjaké úspory. Všechno šlo do života tady a teď. Peníze mě nezajímají, a v tom je moje síla. Zajímá mě respekt, spravedlnost, síla slova – když se o něčem mluví správně, přesně, tak jak si ta věc nebo člověk zaslouží. “

Třicetiletá praxe v hudebním marketingu a PR se teď hodila: Podle Giuseppeho vytvořil Košvanec přes 3000 maleb a aby se mohl vrátit na scénu v hlavní roli, Giuseppe musel alespoň část jeho díla rozptýleného po Evropě přivolat na jedno místo. Ne k sobě domů nebo do skladu, ale do muzea. Do instituce, která poskytne dílu formální základnu a zafunguje jako partner pro další organizace, protože obdiv a vědomí kvality ke vzkříšení malířského díla nestačí. A jelikož žádné Muzeum Vlastimila Košvance neexistovalo… 

„…založil jsem ho,“ poznamenal lakonicky Giuseppe, jako by mluvil o návštěvě kina, „ve svém městě, poblíž Brescie. A to byl začátek skutečného znovuzrození Vlastimila Košvance.“

9. Zádumčivý Stalin a jiné šlehy

Museo Martinengo Villagana. Formální a institucionální epicentrum další exploze – tentokrát už zahalené ne v mračnu mramorového prachu, ale barevné, půvabné, ostré, satirické, virtuozní, angažované, zádumčivé, radostné i znásilněné… Exploze, kterou si Giuseppe sám vybral jako své životní poslání a dodnes ji řídí a zároveň vstřebává. Sbírka přívlastků pro Košvancovo dílo by neměla konce, stejně jako Giuseppeho odhodlání pokračovat v misi. A brzy se ukázalo, že malíř radostných žen a portrétista státních úředníků má ještě další vášeň. A že, řečeno s trochou nadsázky, těm, které dopoledne portrétoval, večer nemilosrdně zkřivil rysy v dílech určených pro jiné publikum. Žahavé karikatury v satirickém týdeníku Kopřivy vydávané socialisty a drsná satira v časopisu Sršatec pro voliče komunistické strany.

„Pro Sršatec a pak Kopřivy kreslil myslím více než dvacet let – každé číslo obsahovalo kolem stovky satir a karikatur různých autorů a pak tu byly noviny Sobota, kam přispíval přes deset let,” vypočítal Giuseppe – a nalistovat v jeho knize kapitolu o Košvancově politicky nabroušené tvorbě vážně stojí za to:
„Kdybych tak uměl plánovat pětiletku, jako umím dělat procesy,“ přečtete si pod kresbou zasmušilého Stalina a titulem Trampoty ruského diktátora z roku 1931 – a znovu se přesvědčíte, že v Rusku se od těch dob nic moc nezměnilo. Košvanec politiku vnímal do hloubky, viděl za rohy parlamentů i úřednických sídel, dokázal najít zkratky a smysl v nepřehledných stranických guláších slitých do koaličních kotlů, ne ne, život nebyl jen přírodní idyla panismu. Život nebyl jen Dionýsos a luxusní vína dovážená jižních zemí – tady se trpělo, umíralo, kradlo, podvádělo, lhalo a zabíjelo. Malíř pražských madon a ženských těl osychajících pod antickým sluncem věděl, jak se žije u dna, v kalu povinností, diktatuře nevyhnutelnosti. Dělníci, nádeníci, zoufalci. Soucit s většinou nenarozenou do péče guvernantky, ale do plíny po starší sestře, co umřela na záškrt. Kluk z Karlína, čtvrti továren, dělníků a židovských dílen chápal, jak se bojuje o trochu masa, chleba a důstojnosti. Viděl toho dost a nezapomněl ani na kapitánském můstku své jachty. „Nechci se klanět…“

Komu ještě? Je ten výčet kompletní? Končíme u důstojníků? Nebo nikomu? Nejspíš nikomu. Schizofrenicky rozpolcený obyvatel protilehlých koutů světa opravdu nemůže ohýbat záda před nikým. Obě sféry sešíval malbou, barvou, štětcem, perem, tužkou, jen tak mohl udržet svou příliš inteligentní a vnímavou mysl pohromadě. A tahle terapie musela trvat s pravidelnosti psychoanalytických sessí.
„Měl jsem v ruce spoustu výtisků těch časopisů a všude byl Košvanec,“ vyprávěl Giuseppe, sám kamenický syn, „musel toho nakreslit stohy, týden co týden.“ Sociálně demokratické Kopřivy, radikálně levicový týdeník Sršatec tehdy řízený básníkem Jaroslavem Seifertem, pozdějším laureátem Nobelovy ceny za literaturu. Malíř zapomenutých rájů se s nabroušeným perem s nikým nemazlil a jeho kresby osídlily mocné zkorumpované figury ze všech stran politického spektra. Ale nejen to.

„Satiricky tepal do buržoazie, aristokratů, ale i do dělníků a prostitutek, kterých se zase jinde zastával, bez rozdílu útočil na Rakousko-Uhersko a církev, na biskupy, generály, politiky všech směrů, “ podotkl Giuseppe a otevřel přede mnou imaginární knihovnu. Další Košvancovu tvář hodnou pozornosti – ilustraci. Haškova sbírka povídek Tři muži se žralokem, Hugovi Bídníci, další kolekce povídek Ivana Suka Holčičky pod lucernou, román Hrdina z davu (Jimmie Higgins) od Uptona Sinclaira, nejznámější román Victora Magueritta Prostitutka – různé výtvarné styly a technika, stejný vhled do sociálního moře, v němž ale přece jen stranil bezbranným, znevýhodněným „bídníků“ ze všech koutů světa.

A s každou Giuseppeho průzkumnou expedicí do světa jménem Košvanec se objevovaly další překvapivé země – ve vídeňské knihovně našel jeho filmový plakát, na Pennsylvánské státní univerzitě Košvancovy články o kubismu a mimetismu v novinách Sobota, tamtéž vyšlo i v roce 1937 jeho odborná studie o fotografii. Aby mohl Giuseppe Franzoni malíře znovuobjevit pro kulturní mapu světa, musel znovu namalovat jeho lidský i umělecký portrét a věnovat pozornost každému detailu, každému stínu a světelnému záblesku. A navrhnout publiku jejich význam a smysl.
Další na řadě byly tedy interpretační texty, třeba Giuseppeho rozsáhlá studie o panismu Gabriela D’Annunzia v Košvancově tvorbě, kterou napsal spolu se univerzitním profesorem, znalcem umění a spisovatelem Sergiem Bonzim. „…jeho pojetí malby je třeba vždy chápat jako krásu, harmonii a joie de vivre, domnívám se však, že po studiu matematiky a fyziky, během něhož se zabýval teorií elektromagnetického pole Jamese Clerka Maxwella, získala jeho barvitá síla na intenzitě, protože dokázal využít světlo jako výraz životadárné a sálavé energie, která se šíří elektrickými a magnetickými poli…“
Massimo Tarassi, ředitel Medicejského muzea ve Florencii později psal o D’Annunziově panismu jako předzvěsti nového výtvarného stylu… Těžkotonážní vlak naložený interpretacemi a úvahami z nejrůznějších úhlů se rozjel a zrychloval.

Nad Košvancem se tak díky Giuseppeho vytrvalé snaze mohli zamýšlet evropští kritici i vědci a publikovat své texty jako příspěvek k pomalé rehabilitaci díla, které čekalo na své diváky i další vykladače. A samozřejmě výstavy, bez nich by to nešlo.
Ze základny v Museo Martinengo Villagana, kde postupně našlo své místo sedmdesát Košvancových obrazů, tryskaly úspěšné výstavní výpady do Museo Medici ve Florencii, galerie Českého centra v Miláně, savonské Fortezzy del Priamar a první velké pražské expozice Mistrovská díla Vlastimila Košvance v roce 2015. A když se vrátíme ke čtveřici velkých architektů výtvarného života 20. století, můžeme jejich společný akord zaslechnout i ve zvonech uvnitř mysli Giuseppe Franzoniho. Podobně jako Vollard díla nakupuje a soustřeďuje do jedné sbírky. S Uhdem se protíná v narativu o zapomenutém a částečně nepochopeném autorovi. Kahnweilerovsky píše interpretační texty (jako ten zmíněný o panismu v Košvancových malbách) a vytváří rámec, jak dílo číst. A konečně snaha o vytvoření tržní i institucionální hodnoty zní podobně jako struna Lea Castelliho, i když ten pracoval s živými umělci, jejichž kariéru bylo potřeba teprve vybudovat. Jenže je tenhle rozdíl v soukromém i veřejném rozhovoru mezi mezi dvěma muži, kdy jeden mluví štětcem a perem a druhý činy ve světě opravdu tak důležitý? Nebuduje snad Giuseppe Franzoni pro Košvance cosi jako „kariéru druhého břehu“?

V každém případě by si to zasloužil, protože ta jeho dostala brutální zásah. Opustili jsme ho v roce 1947 u retribučního soudu, u něhož tehdy tolik chyběl Giuseppe Franzoni nebo kdokoli, kdo by mohl prokázat, že Košvancova „kolaborace“ nijak nepřesahovala životní styl průměrného občana protektorátu. Šlo opravdu jen o ty kabáty? Byla v tom závist a vyřizování starých účtů s malířem ze světa pražské smetánky? Ozval se někdo potrefený satirou nebo fanoušek stalinských masakrů? Měla jeho jachta příliš velký výtlak? Detaily ještě pořád čekají zahrabané v archivech. Na posledních čtrnáct let života se  život Vlastimila Košvance z teras a salonů pražských činžáků přesunul do hluboko do suterénu a jeho legenda získala pár dalších feliniovských záběrů. I když se Sladkým životem už neměl společného prakticky nic. Nebo vlastně…

10. Na druhý břeh

Ke kulatým šedesátinám dostal Vlastimil Košvanec od svého státu podivný dárkový koš. Pokutu 40 tisíc korun, což by dnes odpovídalo přibližně pěti, šesti milionům, vyloučení ze Ústředního svazu československých výtvarných umělců – a poukaz do vězeňské cely. Nevíme přesně na jak dlouho, ale z jeho vlastní poněkud záhadné psané poznámky tom, že za sedm kabátů šel dobrovolně do vězení vyplývá, že díky prominutí zbytku trestu strávil za mřížemi osm měsíců – ale možná i déle. Mezitím se přes Československo převalil únorový komunistický puč, přehoupl se další rok a některé prameny (třeba právě Giuseppeho kniha) uvádějí, že když v září 1949 zemřela Košvancova manželka Sida, byl stále ještě ve vězení. Smrt celoživotní souputnice a nadané malířky na čas jeho psyché rozleptalo možná ještě víc než rozsudek a společenský pád. 

„Krásu a něhu tvé duše dosvědčily tvé skutky a dosvědčuje tvé dílo, které jsi zanechala,“ četl jí nad hrobem při pohřbu. „Snad tě ve skrytu duše někdy zabolelo, že v krátké době, ve které ti bylo dopřáno uplatnit tvé velké malířské nadání, nemohla’s vyjevit vše, čím tvé bohaté nitro překypovalo. Nikoli! Těch 300 obrazů, které’s namalovala, bude věčným svědectvím o tvém nádherném smyslu pro barvu a barevnou harmonii, o tvém vrozeném talentu, který se nedá nahradit žádným školením…“ 

Dlouhý, láskyplný dopis zdrceného, ale ne zlomeného muže. Sidina smrt Košvance krutě vykolejila a deprese spolu psychickým kolapsem ho na čas poslaly do psychiatrické léčebny. Nicméně někdy v té době mu soud zbytek trestu prominul. Spokojil se s tím, že někdejšího člena elitního spolku tvůrců a intelektuálů Umělecká beseda mezi jehož zakladateli najdete Bedřicha Smetanu či Josefa Mánese, odstředil na okraj společnosti. Jenže – život tepe i na periferiích. Když se podíváte na Košvancův autoportrét z roku 1957, na zralého muže s donquijotskou bradkou před čekajícím plátnem, na chlapa se stále ještě atletickou figurou, se vzpřímenými zády, v červeném triku, na dlouhou svalnatou rukou zaťatou v pěst a v pozadí s citací svého vlastního protiválečného plakátu s letopočtem 1919 – je vám jasné, že tenhle člověk neumírá. Žije, rve se s novou realitou a nezdá se, že by mu ubývaly síly.

Panovy nymfy na rozkvetlém pažitu jen nahradily ženy koupající se na budoucím staveništi, veslaři pod libeňským mostem (obojí 1950), náklaďáky při stavbě spartakiádního stadionu a pak samotné spartakiádní cvičenky s kužely (obojí 1955). Ale pořád to byl Košvanec: Zlatavé nebe nad bizarními jeřáby a nákladními auty, anatomická přesnost obnažených těl, rafinovaná práce s barvami zrcadlenými vodní hladinou pod libeňským mostem, kropenaté, perspektivou zhuštěné hnízdo lidských těl na plátně Davy diváků pod hlavní tribunou… 

Klišé o tom, že maloval, protože „musel“, platilo dvojnásobně: ze své penze živil ještě svou neteř a švagrovou, vdovu po zemřelém bratrovi. Tvořil a prodával mimo oficiální trh, pro sběratele a známé, kteří přežili válku a chtěli a mohli podpořit malíře, v jehož vinohradském ateliéru kdysi leštili kliky pánové v cylindrech a ženy zahalené v kožešinách. Ženy, samozřejmě… 

Pád Vlastimila Košvance na společenské dno a jeho procitnutí ve světě chaosu, instinktu a svobody mimo měšťanský řád, kde věci běží „comme il faut“. Ostatně nedaleko libeňského mostu, v ulici Na hrázi v té době Bohumil Hrabal poskytl bydlení Vladimíru Boudníkovi a jeho asociativnímu explosionalismu, uznaného dřív psychiatry než uměleckými kritiky. Hranice bídy. Kysele čpící průjezdy a figurky podobné mistru Žežulkovi, který Giuseppemu dodával zaručené tipy. A je jisté, že kdyby se Žežulka narodil o něco dřív, znal by ji. Košvancovu poslední ženskou múzu. Záhadnou romskou milenku, která ho vzala za ruku, podobně jako Giuseppe Stevieho Wondera – a ukázala mu světlo. Nevíme o ní prakticky nic. Můžeme si jen představovat, jak se polonahá procházela jeho ateliérem, brala do ruky štětce, čichala k barvám nechala si vyprávět o starých a nových časech a něčemu se smála. A nakonec možná jeho pád z oficiálního světa proměnila v průchod do divočiny nepřehledného kvasu bez pravidel dodávaných konvencemi – a ničím nezkrocené vášně. V její společnosti se už Vlastimil Košvanec nemusel klanět vůbec nikomu, protože život mimo bonton,  ve sférách nahé skutečnosti, nic takového nezná. 

Nebyla by to nádherná felliniovská scéna? Rozcuchaná krásná cikánka s divokýma očima čte z dlaně stárnoucího muže budoucnost. A pak jeho prsty proplete se svými a s pestrobarevným šátkem vlajícím u pasu odvádí Vlastimila Košvance po Libeňském mostě ověšeném jeho plátny na druhý břeh. 

Dřevěná prkna pod jejich nohama klapou a duní a řeka pableskuje ohňostrojem barev. Oba břehy se s každým krokem vzdalují, až docela zmizí a vysoko nad hladinou uprostřed oranžovějícího nebe zůstanou jen dvě siluety. Není docela jasné, jestli jdou nebo tančí a než se setmí, rozplynou se v barvách obrazů. A čekají tam tři desítky let – než Giuseppe Franzoni před výlohou pařížského starožitnictví uslyší zvony.

11. Bratři

Blíží se půlnoc. Hosté pomalu odcházejí, servírky už chtějí spát, u vedlejšího stolu se s italskými hosty pomalu loučí Nirvana Franzoni, Giuseppeho manželka. Žena od divadla s temperamentem skrytým těsně pod hladinou. Má svůj faktor X, stejně jako Giuseppe a podobný smysl pro hlas zvonů. Oba by se s Vlastimilem Košvancem a jeho cikánskou milenkou mohli uprostřed mostu setkat a prohodit pár slov. Giuseppe a Vlastimil by byli stejně staří, tak trochu jako bratři.

„Už mi někdo řekl, že jsem mu podobný a dokonce mě omylem párkrát oslovili Vlastimile,“ usmál se Giuseppe. Když srovnáte Košvancovu atletickou figuru a pronikavě odhodlaný pohled na autoportrétu z roku 1921 a nastavíte zrcadlo Giuseppemu osobnímu albu, cosi jako rodinnou podobnost nepřehlédnete. 

A srovnávat můžeme dál: Giuseppe nalistoval na mobilu slavný obraz francouzského barokního malíře Nicolase Poussina Tanec na hudbu času a vedle jeho Košvancovu interpretaci. „Vidíš? U Poussina je to jasná alegorie. Tohle je Štěstěna, čas…ale Košvanec se soustředil na tanec a v jeho verzi den končí, protože čas plyne a…“

Giuseppe přemítal o Poussinově esoterismu, o svých plánech s dvojicemi obrazů na stejný motiv, vždycky jeden od mistra své epochy a vedle Košvancovu malířskou intepretaci a… „to hlavní se ale neodehrává tady, ale v Americe,“ naznačil, kam míří jeho mise. Nevrátit pozapomenutého malíře jen do Česka a Evropy, ale do světa.

 A v celém tom lesku budoucnosti se chvíli před půlnocí vynořil záblesk z pražského bytu v ulici Na Vypichu 11, poblíž letohrádku Hvězda, před pětašedesáti lety. 

Když v něm Vlastimil Košvanec v listopadu roku 1961 umíral, neměl jediný zub, kulhal a na jedno oko téměř neviděl. Zapomenutý, v lecčems nepochopený a rozhodně bez naděje na státní pohřeb. A přesto to dokázal stejně jako Giuseppe a neznámá romská nymfa: vzít někoho za ruku a ukázat mu světlo. Stačilo včas se zastavit před jistou výlohou a podívat se skrze ni tím správným způsobem.

„A co tě vlastně Košvanec za těch pětatřicet let naučil?“ zeptal jsem se Giuseppeho, v baru jsme už zůstali skoro sami.
„Co mě naučil?“ 
Chvíli uvažoval – a odpověděl docela vážně, odněkud z hrany melancholie: „Že všechno v životě je relativní.“ 
A pak se nahlas rozesmál, jako by rozhoupal tisíc barevných zvonů – a už nikdy je nechtěl zastavit.

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Vlastimil Košvanec, copyright Giuseppe Franzoni; seznam předělových olejomaleb 1 – 11:

1. Špeluňka, olej na plátně, 70 x 100 cm, 1937
2. Vinobraní, olej na plátně, 70 x 100 cm, 1935
3. Vinobraní, olej na lepence, 75 x 105 cm, ca 1920
4. Ve starobylém parku, olej na plátně, 110 x 160 cm, 1929
5. V přírodě, olej na plátně, 71 x 101 cm, ca 1920
6. Žlutý deštník, olej na lepence, 100,5 x 71 cm, ca 1920
7. Tanečnice, olej na dřevě, 80 x 64 cm, ca 1925
8. Vzpomínka na Itálii, olej na plátně, 96 x 71 cm, ca 1920
9. Bakchanálie, olej na plátně, 80 x 160 cm, 1930
10. Autoportrét, olej na plátně, 145 x 115 cm, 1957
11. Baltské moře, olej na plátně, 70 x 100 cm, 1957

Foto: Giuseppe Franzoni