Některé úkony si ale většina lidských i zvířecích bytostí zopakuje ráda. Navzdory jejich jednoduchosti i očekávatelnému vyvrcholení. Čímž chci říct, že po chvilce zadumání pohodil hlavou, spolykal propečenou rybku a s testosteronem nabuzeným vítěznou ránou začal prsty soustředěně zkoumat hladkou kůži na vnitřní straně stehna své nové ženy – viď Julie, že to tak nějak bylo?

A pak, podobně jako pejsek a kočička v té hezké pohádce, kterou budu číst Petřinu synáčkovi, vzali se za tlapičky a odešli z dosahu plamenů. Dostatečně daleko, aby je staříci ani nikdo jiný nerušil svým chrchláním a šmírováním a dost blízko, aby jim tu jednoduchou hru s očekávatelným vyvrcholením nepřekazila nějaká lesní obluda. Taková krásná rocková noc na planetě Zemi. Když tak pomalu čeřil říční hladinu pádlem, cítil se jako hvězda, poprvé v životě. Měl všechno. Své místo, ženu, jídlo, záměr a na rozdíl od předvčerejška mnohem nadějnější budoucnost.  

V lodi se s ním plavila jeho nová žena, pan vedoucí s dvoubarevnýma očima – taky se svou novou ženou, což byla shodou okolností bývalá žena nové hvězdy lidských druhů. Od chvíle, kdy si ji vousáč odvedl do lesa nijak nedávala najevo, že by spolu měli něco společného. Novým okolnostem se dokonale přizpůsobila stejně jako on a nevzpomínám si, že by ve vydlabaném kmeni tenhle dvojitý trojúhelník vyvolával bůhvíjaké napětí, což by se o lodi osazeném Julií a Petrou určitě říct nedalo. Jeli vlastně na lov, no ne? Jen místo prasat budou zapichovat oštěpy do lidí. Jde jen o překvapení a převahu – a obojí mají.

Takhle uvažoval o událostech nastávající noci. A mám pocit, že mu hlavou stejně jako mně problikly rozmlžené obrazy skutečných prasat, mrtvých mužů zavěšených na dlouhých větvích, čekání na vrcholku vysokého stromu, ženy s ochmýřeným hrudníkem a balvan v cizích rukách nad jeho obzorem. Na zaostření takové vzpomínky nebo představy nebo co to vlastně je by ale potřeboval klid horského rána a zpomalenou mysl spolu s motorkou zaraženou v příkopu. V takové pohodě ani situaci přece jen nebyl a navíc musel ještě sledovat oba břehy, jestli se tam nepotlouká někdo z jeho lidí – a k tomu boky vyvažovat úzkou loď, protože poslední, co potřebovali, bylo, aby se s megašplouchnutím práskli a ztratili čas, důstojnost a nejspíš i to nejdůležitější: zbraně.

Protože tu noc se už se žádným vyjednáváním nepočítalo. Žádná slova, žádné nabídky. Poslední pokus selhal, když jim přinesl svou trofej a skončil svázaný na hranici stínu. A přesto – jak řeka temněla a blížila se jezerní hladina, vesloval pomaleji. Zvolnily i ostatní lodě, všichni se řídili podle něj, včetně tří veslařů na jeho vlastní vydlabané palubě. Všemu velel a všichni to museli uznat, aspoň teď. Takže… Už to začíná? Jsou blízko? Dál se půjde pěšky? Ohlédl se přímo do otazníků v očích své nové ženy. A trochu stranou, za snědým ramenem, do pohledu té druhé – a v něm žádné otazníky nebyly. Věděla, na co myslí. Po dvou dnech blahobytu se slast z nadcházejícího masakru proměňovala v povinnost. V nebezpečnou povinnost, která může jejich znovunalezený život poslat na dno světa.

„Musíme,“ řekla a sama zabrala pádlem tak silně, že loď změnila směr. Nová žena se zamračila, vousáč u zadního pádla cosi vykřikl, stalo se několik drobných nepodstatných událostí. Otočil se, minul překvapenou tvář své nové ženy a zabral na druhé straně lodi, aby vyrovnal směr. Ty dva dny ani žádné příští nejsou zadarmo. Bude muset dát něco a někoho na výměnu a všichni to věděli.

Večerní vzduch byl cítit bahnem z říčních mělčin a rychlost lodi mu chladila tvář vánkem. Za chvíli se setmí, lodě vplují na jezero – a pak nastane konec jednoho drobného civilizačního zárodku, který měl uprostřed monster všeho druhu ještě dost rozumu a smyslu pro realitu – než aby si připadal nesmrtelně.

Předchozí kapitola: Mužská věc 163: Ztvrdlé prsty na hladké kůži

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: DD via Chat GPT
Ikona: Jiří Roth a Dalibor Demel