K baru dorazilo pár dalších známých. Koktejly, řeči, rychlé porovnání novinek a za chvíli jsem si všiml, že Petra a Richard zmizeli.
Bylo mi, jako bych se v provoněném letním ránu procházel po louce a ze zadní kapsy mě do zadku hřála baterie z elektronického klíče k vratům mé haciendy.  

Taková rána moc dobře znám. Trvalo miliony let, než jsem si je dokázal vychutnat. Všechno bylo zase v pořádku. Hodil jsem do sebe zbytek nealkoholického mojita, pomalu vystoupal po schodech na ulici a vydal se k autu. Večírek právě začínal.

„K řece,“ ukázal na hladinu probleskující mezi stromy, „musíme k vodě“.
Ženinu otázku nechal vsáknout do hlíny rozhrábnuté jejími koleny. Možná zítřek uvidí, možná ne. Žádnou odpověď nezná, nezáleží to na něm. Jestli je cizinci pošlou na dno světa až potom, co je navedou k táboru na břehu jezera, bude to dobrá cesta. Řekl jí to.

Souhlasila, natáhla ruku, jako by ho chtěla pohladit po tváři, ale uprostřed pohybu ji spustila. Byl rád. Matka umřela, žádnou jinou mít nebude ani nepotřebuje. Ani žít tolik nepotřebuje. Jen tak dlouho, dokud nepřivede cizince k táboru jeho lidí a nechá je udělat, na co sám nestačí. A když se to nepovede, tak prostě ne.

Záviděl jsem mu jeho schopnost přijímat fakta a netrpět v síti přání upletené z duševní pryskyřice věčné nespokojenosti a fantazie. Když jsem nahodil motor a vydal se na stokilometrovou cestu domů, v duchu jsem Richardovi děkoval. Bylo povzbuzující vrátit se do starých srozumitelných časů. Před zaparkováním na berounském sídlišti na dostřel od Petřiny matky. I od těch mnohem starších, kdy ty dva dělilo od řeky jen pár kroků a společně se chystali pohnout nepatrnými dějinami, které nikdo nikdy nezaznamenal.

„Co ale uděláš, až se objeví?“ zeptala se, chtěla vědět aspoň něco.
Zamyslel se, chvilku si prohlížel svůj oštěp a myslel na otce. Jestli přišli na to, že mu rozvázal pouta a jestli ho za to zabili. Na to, jak mu sám klečel na prsou a zvedal pěst. Jestli ho ještě uvidí než se to stane.
Hodil oštěp na zem.

„Tohle,“ řekl. „Až se objeví, udělám tohle.“
Přikývla, s cizinci nemá smysl bojovat, ale pořád jsou tu zvířata.
Zvedl oštěp a vykročil. Teď to začíná a končí a všechna tajemství brzy zmizí. Šli docela volně, nekrčili se, z korun stromů pokřikovali ptáci a občas se některý z nich odvážil k letu.

Břeh kryla neporušená plocha trávy, žádné stopy, jen teď jejich.
Obrátili se proti proudu i všem bezpečnostním zvyklostem a nohama tiskli stébla k zemi. Nechávali za sebou slehlou stezku, otlačovali chodidla do mokrého písku v mělčinách, kdy řeka zatáčela, do trávy a bahna, spadaného jehličí i kamenitého dna potoků vtékajících do řeky.

Slunce se sunulo oblohou a svítilo na všechno, na cizince, živé i mrtvé. Svítilo na ženu za jeho zády a matčinu mrtvolu v táboře, na otcův hliněný svět, na všechno, co se už brzy spojí, jako když se ze šňůry seberou usušené ryby a za skřele svážou do voňavých střapců.
A pak zmizelo a nechalo místo sebe stín.

„Dál to nejde,“ řekla žena, zatímco Petra si v kdesi v temném koutě poblíž záchodů klubu Nowhere nechávala v rámci přípravy na konkurs mačkat prsa. Ve chvílích, kdy kapota mého Range polykala asfalt dálnice D11 to pro mě znamenalo povzbuzující představu. Richarde, Ritchie, až budeš zase potřebovat prachy na svou pubertální hudbu, zavolej, jsem dlužník a jednou za tebe nechám odsloužit rapovou zádušní mši.

Richard pravděpodobně zemře na selhání některého vnitřního orgánu, vzhledem k chlastu a koksu nejspíš ledvin nebo jater. Na soukromé klinice, osaměle a nejspíš s pocitem nespravedlnosti. Obojího zůstane dvojice na říčním břehu ušetřena. Docela by mě zajímalo, jestli tam ty skály ještě stojí. Dál to prostě nešlo, pokračování na protějším břehu, lesem a plochou zemí. Zastavil se odhadoval sílu proudu. Řeka se ve skalnatém ohybu valila stlačená svou vlastní silou, hladinu zdobila sbírka vírů. Podal ženě ruku a jako první došlápl na dno. Písek je lepší než bahno, ale nejhorší jsou hladké kameny, na nich proud neustojí nikdo.

Stačily dva kroky a hladina stoupla do poloviny stehen, pak k pasu a břichu. Ke dnu je kotvily čtyři nohy a dvě spojené ruce, oštěp držel nad hlavou, aby ho mu ho duch řeky nevytrhl a neposlal po proudu.
Ohlédl se na ženu. Hladina jí přetínala tělo na prsou, se zaťatými rty nohama ohledávala dno a postupovala za ním nejkratšími a nejbezpečnějšími kroky. Všimla si, že se na ni dívá a usmála se. Jako by si jen tak spolu vyrazili na lov a to nejhorší, co se může stát, je, že je proud spláchne, trochu si zaplavou a budou to mít domů o něco dál.

Blížili se k prostředku řeky. Stiskl jí ruku pevněji a chvilku si tu představu podržel v mysli, teď se spojili i očima a to bylo ještě pevnější.
Pořád se usmívala s přimhouřenýma očima – a pak v jediném překotném okamžiku šlehla očima proti proudu a s výkřikem uklouzla. Hlava jí zmizela pod vodou, ale on její ruku nepustil, místo dlaně ji chytil za zápěstí a nechal ji bezpečně vlát mezi dnem a hladinou. Nic nebezpečného, jen taková drobná šplouchavá nehoda, skoro pro zasmání. Jenže když vynořila hlavu, s rozšířenýma očima zalévanýma vodou se znovu podívala proti proudu řeky. Počkal, až se nohama zase pevně zapře a pomalu otočil hlavu.

Říční zákruta ztmavla postavami ve vydlabaných kmenech.
Pomalu pádlovaly a za nimi další a další. Jako kdyby si ochočily les a donutily kmeny naskákat do řeky. Cizinci, poprvé vidí živé cizince. Pluli proti slunci, pořád ještě byli dost daleko. Ještě si jich nevšimli. Kdyby chtěl, mohli by se ponořit do řeky, nechat se odnést ke břehu a zmizet v porostu.

„Tak jsou tady,“ řekla a pevně mu stiskla ruku.
„Jo,“ vydechl s pohledem na rostoucí figury v nízkých loďkách. Už rozeznával tváře mužů a žen, snědší a užší než jeho. Vlasy spletené stejně jako napůl sežraná postava v lese.

Prohlížel si ta štíhlá tmavá těla a jakmile si byl jistý, že ho ti v první řadě lodí uvidí a uslyší, dál už čekat nemohl. Pevně rozkročil, nadechl – a zařval tak silně, že mu skály vrátily ozvěnu. A než mohla doznít v tichu, odhodil oštěp do proudu a prázdnou rukou zamával nad hlavou. Jediná naděje pro něj a jeho ženu. A pro všechny za jeho zády smrt.

Předchozí kapitola: Mužská věc 148: Parádní večírek s osobní masérkou

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons, Paul Albert Laurens: Koupající se ženy, 1937
Ikona: MV a Unsplash