Pozor, dnes přichází můj coming out: v posledních několika letech jsem se přistihla, že si občas položím otázku, nač vlastně žena mého příjemně pokročilého věku v 21. století potřebuje muže. Nejsem žádná modrá punčocha a jsem odjakživa hodně empatická, citlivá a všeobecně milující lidi. I přesto mě tato nepěkná myšlenka čas od času přepadne.
Naposledy včera večer: „Potřebuju tvoji pomoc!“ volám na manžela. M se vcelku ochotně zvedá ze svého budoáru a se vstřícným výrazem přichází do kuchyně. Vzhledem k tomu, že ho v posledních letech volám na pomoc pouze v případě, že mi nejde otevřít láhev šampaňského, mrzí mě, že zklamu jeho očekávání.
„Nevím, co se stalo, ale neodtéká myčka,“ ukazuji M deset čísel špinavé stojaté vody ve spotřebiči.
Rozčarování v M výrazu je jasně čitelné a odpověď předvídatelná: „Co jste s tím zase udělali?“ (Jak jsem již psala v jednom ze svých předchozích příspěvků, v kritických situacích mě M zásadně oslovuje v plurálu, neboť si není jistý, zda jsem prohřešek spáchala sama nebo jsem si na pomoc při páchání zlovolné činnosti zavolala dceru či psa. A taky se mě trochu bojí…)
„Nevím, prostě to neodteklo, asi bude ucpanej filtr. Ty dva v odtoku jsem vyčistila, ale nepomohlo to, takže to vypadá na filtr v hadici.“
M se se zoufalým povzdechem skládá ke skříňce s odpadem, chvíli útrpně vzdychajíc čučí do skříňky a nastává rovněž předvídatelná variace na kapitolu Jak strýc Podger věšel obraz z mého oblíbeného románu Tři muži ve člunu (o psu nemluvě).
„Podej mi hadr, baterku a nějaký kleště. Tyhle ne, ty menší! Nic tam nevidím a musím to povolit… A proč je v tý skříňce zase takovej bordel? Vždyť jsem to tady nedávno uklízel?“
Mlčky přináším instalatérské vybavení a v duchu proklínám svoji matku, která mi před 15 lety tvrdila, že není nad uspořádané majetkové i rodinné vztahy a že bych si měla M konečně vzít.
„Posviť mi tam. Pořádně!… Nevim teda, jestli se tam dostanu, ta hadice je tam zešikma, není tam žádný místo. Nejde to povolit… Pamatuješ, jak se s tím ten opravář minule mordoval?“
Pamatuju, s láskou teď vzpomínám na mladého pana servismana s roztomilým přízvukem odněkud z oblasti bývalých sovětských socialistických republik, který s úsměvem vyměnil hadici, uklidil po sobě, nevzdychal, že ho tlačí kolena a už vůbec se neodvážil stěžovat si, že je ve skříňce pod dřezem málo místa, tma a drobný nepořádek.
„No, tak už je to čistý. Snad to tam teď ale našroubuju zpátky…a musím ti teda říct, že večer jsem si představoval jinak!“
Já taky. Chtěla jsem si už před půl hodinou nalít sklenku šampaňského a zhlédnout pár epizod Good Girls, kde to mezi hlavní hrdinkou, čtyřicítkou v domácnosti a tím potetovaným šéfem mexického gangu začíná nebezpečně jiskřit. Místo toho hledím na manželův zadek trčící ze skříňky s odpadem a poslouchám stížnosti.
„Ta tvoje myčka…nevím, na co sis jí vlastně musela pořizovat. Já si teda po sobě hrneček od kafe a talíř dokážu umejt sám. Hele, nevim, nemůžu se trefit…pořád to prokluzuje!“
Smutně hledím na opravářovu vizitku na ledničce a spílám si v duchu do lakomých blběn. Měla jsem radši obětovat ubohých 2000 Kč než být vystavena téhle anabázi.
„Tak a je to, vypadá to dobře. Vyzkoušej to.“
Zapínám myčku a vskutku, zdá se, že funguje. „No vida, tak si to tady můžeš uklidit a příště si dávejte pozor, co do tý myčky dáváte, ať se to pořád neucpává.“
S výrazem muže, který právě obdržel Nobelovu cenu, odchází M zpět k rozkoukanému turnaji golfové PGA. Takže skleničky champagne si dám alespoň dvě a u toho budu usilovně dumat, kde asi tak ve střediskové obci v okrese Praha západ seženu mladého sympatického šéfa mexického gangu, který se nechce vázat.
Text: Klára V.