Někdy prostě nemáte dobrou náladu, ani nevíte proč. Nebo možná víte, ale nechce se vám všechny ty důvody donekonečna vypočítávat. V takové chvíli máte spoustu možností: od panáka, přes knížku, terapii, upadání do deprese, meditaci až po – něco příjemného zvenčí. Když netrváte na současném letopočtu a zasníte se o malém městě, nabízí se vám romantická představa v podobě kavárny a poklidného rozhovoru s místním lékárníkem, učitelem a přednostou stanice, kteří se vám postarají o trochu jiný kontext vašich trablů. Jenže co v Praze?

Tohle jsem si přemílal v hlavě cestou metrem do Karlína, s kšiltovkou naraženou do čela. Měla maskovat nejen náladu, ale hlavně postkaranténní vlasy, které připomínaly přerostlou a propelichanou houštinu. Vůbec jsem neměl náladu na návštěvu čehokoli a děsil se, že se mě ujme nějaká naspeedovaná dvacítka a já si během její senoseče budu připadat jako blbec. Vešel jsem do karlínské dvorany, kde sídlí kadeřnický salon NIKOLAMELITA a zbývajících pět minut do objednané hodiny se věnoval zádumčivému okounění kolem. Takže jsem měl dost času všimnout si sympatického chlápka, který seděl na židli před salonem a vyhříval se na sluníčku jako nějaký řecký rybář před svým domkem v přístavu. Vyzařoval z něj absolutní klid, pohoda a zvláštní druh přítomností, kterou znáte u lidí, kteří přesně vědí co a proč dělají. Rybář ví, že za hodinu musí vyjet na moře, nalovit kořist, přivézt ji zpátky a nachystat na trh. Žádné pochybnosti, žádný stres, žádná nervozita, jen spojení přírodního a lidského cyklu. Taková představa člověka trochu rozveselí sama o sobě. Zvědavě, ale pořád trochu nedůvěřivě jsem se přišoural blíž. Chlápek se zvedl a usmál se, jako by mě čekal – což byla pravda.

„Tak pojďte dál,“ oslovil mě a pokynul dovnitř. Kolem šplouchalo egejské moře a vlny mou sklíčenost pomalu proměňovaly v prázdninovou pohodu. Tohle se vám v kadeřnickém salonu moc často nestane, nicméně, pořád nebylo vyhráno.
„Já jdu ale k Melitě,“ ozval jsem se už uvnitř salonu, příjemná středomořská atmosféra pokračovala.
„Melita je pryč, já jsem Nikola,“ podal mi ruku a ukázal k řadě umyvadel. „Tak prosím, půjdeme na mytí.“
Za dvě minuty jsem byl docela v klidu a pomalu pronikal do příběhu, na jehož konci je tahle poklidná kombinace vyzenovaného přístupu a dokonalé profesionality.

A nakonec jsem od toho Středomoří ani nebyl tak daleko: Nikola Stojanović stejně jako jeho napůl italská žena Melita Del Ponte pochází ze Srbska. V Praze se ocitl v devadesátých letech a po bombardování Bělehradu se už se do rodného města nevrátil. Pro srbské hlavy i tamní kadeřnickou komunitu je to škoda, pro mě a Česko plusový bod. Nikola a jeho žena jsou totiž něco jako elita, což dokazuje police s vystavenými vítěznými poháry ze soutěží, fakt, že spolupracují s nejlepšími kadeřnickými značkami a taky že školí jiné kolegy – naposledy třeba na téma „Střihy inspirované městským ruchem“. V Nikolově životopise najdete kromě vítězství ze soutěží i členství v top five Global teamu, další luxusní zářezy na pomyslné pažbě kadeřnických nůžek a vůbec důkazů, že se pohybuje na hraně řemesla a umění.

Tohle všechno ale jako zákazník vnímáte spíš jako pozadí pro figuru svého zážitku z vlastního vlasového přerodu a – takovou pohodu během stříhání i výsledek jsem nejspíš ještě nezažil. Možná i proto, že je vážně rozdíl, když vás stříhá někdo o generaci mladší nebo váš víceméně vrstevník, takže má už taky něco najeto. Hodina pod nůžkami člověka, který zjevně ví co a proč dělá v životě i na vaší vlastní hlavě působí jako návštěva oázy. Za hodinu jsme v poklidném tempu probrali spoustu témat z mužského světa. Kromě jiného rychlokvašky barber shopů, kde detailní práci s nůžkami nahradily strojky, svá vlastní rostoucí břicha i důležité kritérium, jak se pozná dobrý účes – že totiž vydrží, i když vlasy povyrostou. Celá ta hodinová přátelská procedura působila jako zjevení starých dobrých časů, kdy jdete k holiči nejen kvůli podivnému křoví na lebce, ale i proto, abyste se si s ním vyměnili své osobní mytologie a odcházeli v mnohem lepší náladě. Tenhle salon na březích karlínského moře klidu je prostě jedno z těch míst, kam se chcete vracet – kvůli skvělému a promyšlenému střihu se smyslem pro každý odstátý chlup i pro tuhle zorbovskou náladu. A jste rádi, že tam v závětří, za hranou městského příboje někdo sedí před svým domem a pozve vás dál.

Detaily o dalších odlescích nálady, střizích, barvách a vůbec celém repertoáru najdete tady: www.nikolamelita.cz

Text a foto: Dalibor Demel