Pražské noci ve strhující sérii povídek amerického spisovatele P. B. Whalena – v české i anglické verzi.
Zážitky z temných ulic, drsných barů a jiných podivuhodných zákoutí vám ledacos připomenou.
Tak pozor, blíží se půlnoc a jako vždycky – půjde o život i o smrt.

 

VZDÁVEJ SE S PŘEDSTIHEM, ČASTO UZNÁVEJ PORÁŽKU
P.B. Whalen

PRAHA – Světlo slábne, někdy není téměř vidět, ale ještě se jim ho nepodařilo zcela eliminovat.

Je to tak strašně těžké, já vím – jsou chvíle, kdy blekotání je jediný správný postup. Mašinérie z tebe strhne všechno, co je tvoje vlastní, a pak tě vyleští. Než se naděješ, sbíráš brambory na poli někoho jiného.

Zaznamenají každý tvůj pohyb, natočí tě, jak se procházíš po ulicích a v uličkách supermarketu. Donutí tě vyběhnout po namazaném elektrickém sloupu, nabídnou ti místo k modlitbě před jejich bohem. A pak, až se jim přestaneš hodit, odříznou tě a zahodí, jako by se nic z toho nestalo.

Ale matný paprsek slabé naděje přetrvává, je tam – mihotavý, zelený a podivuhodný, viditelný navzdory ubíjejícímu bahnu a temnotě.

FARMÁŘ UŘÍZL HLAVU MANŽELCE A SYNOVI, SOBĚ PENIS

MANILA (Prostřednictvím tiskových agentur) – Farmář na odlehlém ostrově Boho ve střední části
Filipín si uřízl penis poté,co sťal hlavu manželce a synovi, uvedla v úterý policie.
Romeo Pomoloquio reagoval zuřivě, když se dozvěděl, že se jeho žena stýká s jiným mužem.
Vtrhl do svého domu a uřízl hlavu své ženě a jejich ročnímu synovi, uvedla policie.
Přemožený výčitkami svědomí si následně uřízl penis.
Sousedé ho odvezli do nemocnice, kde mu krevní transfuze zachránila život.
Lékaři však uvedli, že penis již nebylo možné připojit k tělu.
Pomoloquiovi nyní hrozí trest smrti.

Většinu srpna jsem propil, hlavně doma po práci. Musel jsem, byl jsem strašlivě vyprahlý.

Zrovna jsem se vzpamatovával z několika trýznivých měsíců hádek a nesmyslů s Dee. Když je člověk sezdaný, bude se hádat, bude říkat ty nejhloupější věci. Manželství – dva lidé s vlastními oddělenými zájmy spojení v jedno. Možná chceš to nejlepší pro děti, to je všechno. (Pravděpodobně chce ale každý z vás pro děti něco trochu jiného.)

Sakra, manželství – ať už si to připustíte nebo ne, každý něco kupuje, každý něco  prodává – dohoda je uzavřena. Podepsali jste se pod to, udělali jste, co vám řekli; iluze a očekávání, vštěpované od dětství, byly příliš silné. Kalkulace je provedena. Sázka je na stole.

A pak, já nevím – je to povaha té nemoci, je velká šance, že se to vymkne kontrole. Lidé si myslí, že chtějí víc, než mají. Nové požadavky jsou naznačovány, ale ne deklarovány – cena stoupá, ale nikdo nic neoznámil. Mříže na kleci houstnou, řetěz vás škube zpět, prostor k dýchání je zúžený.

Ať už to na začátku bylo jakkoli hezké,  teď už je po všem. Místo toho se dostaví ztráta nervů, chaos, pomalá panika. Lidé se nedokážou ovládnout, jsou zmatení. Začínají být krutí a sprostí, a výsledek je špatný. Téměř vždy. I když zůstanete spolu.

Během toho běsnění jsem měl noční můry, vidiny. Mnohokrát jsem se budil zpocený a pořádně vyděšený. Jednou se mi zdálo, že v křoví vedle stromu za oknem je schované mrtvé dítě. Nakonec jsem sebral odvahu a šel se podívat ven: nic, jen odpadky a papíry. Nedopalky cigaret a zápach zaschlé moči.

V polovině měsíce jsem se vydal do Deeiny vesnice házet kamínky a koupat se s kluky. Dee odjela někam do hor s kamarádkami, říkala, že chodí na výlety a mluví s jasnovidci, kteří žijí na vrcholcích hor.

Kolem sedmé večer jsme se s kluky vraceli k její matce nahoru do kopce. Doprostřed silnice skočila černá kočka a přikrčila se před námi.

Vrať se, ty hajzle, pomyslel jsem si. Vrať se tam, odkud jsi přišel, ty špinavej hajzle, a vypadni sakra odsud!

Ten bastard na nás nehnutě zíral.

Po straně se objevila kočka, která vypadala jako hnědošedý tygřík, a zamňoukala.

Ten černej bastard se protáhl, snížil se, hlavu měl pár centimetrů nad zemí. Zíral na tu tygří mrchu.

Nepochybně se na to chystali – na pořádnou kočičí akci. Bojovat nebo šoustat, to nebylo jasné. Začali na sebe syčet a řvát, každý na jedné straně cesty. Ten černej parchant nám ještě nepřekřížil cestu – technicky vzato zatím ne .

„Ať děláš, co děláš, nepřecházej přes tu silnici,“ řekl jsem mu.

A on to udělal. Přeběhl přímo na druhou stranu, aby pronásledoval tu druhou kočku. K čertu, nedalo se nic dělat. Ty malé mrchy zmizely za nějakými popelnicemi.

Když jsme vešli dovnitř, Deeina matka mě požádala, abych zajel na pole jednoho chlápka pro obrovské kovové síto – takové to přes které se sype hlína, aby se oddělily kameny od hlíny. Hlína projde, ale kameny a dřevěné třísky větší než desetník zůstanou v sítu. Její matka měla několik malých hromad hlíny, kterou chtěla zbavit kamenů, aby ji mohla použít na zahrádce.

S Klausem jsme tam zajeli jejím autem. Byl nádherný teplý večer na venkově, oranžové a růžové sluneční šmouhy, jemný vánek přinášel závany vůně květů stromů a kouře ze dřeva. Moje letmá myšlenka byla na oceán sladkého českého piva, spálené vepřové a náctileté dívky nahoře bez, které si u řeky dělají bahenní koktejly. Čechy ve své nejlepší podobě.

Našli jsme to pole a vystoupili z auta. S tím chlápkem jsme to obrovské síto zvedli na střechu auta a pak ho pomocí gumicuků připevnili k nosičům. Ten chlap, kterému mohlo být kolem pětapadesáti, ale svůj konec gumicuku nezaháknul pořádně. Trhl jsem svým koncem a jeho konec letěl přes střechu auta jako výstřel z děla.

Viděl jsem výbuchy, zapotácel jsem se, zatočila se mi hlava.

Rychle jsem pochopil, že mě konec gumicuku zasáhl do oka. Na to oko – pravé – jsem nic neviděl.

Klaus vykřikl, přiběhl a chytil mě za ruku. Cítil jsem, jak se mi z nosu valí krev. Vzpomínám si, jak hrozně teplá mi ta krev připadala. Podíval jsem se levým okem dolů a uviděl jsem kapky krve na své košili.

Otevři to oko! řekl jsem si. Když to oko otevřeš, je to dobrý, když ne, je to blbý.

To oko mě strašně pálilo, na celé té straně obličeje mi tepala krev. Víčko se nechtělo pohnout, ale nakonec jsem ho silou otevřel. Vyhrkly z něj slzy, rozlévaly se a mísily se s krví.

Později jsem zjistil, že mě do oka švihl gumový konec gumicuku, ne ten kovový hák. Pravděpodobně moje reflexy ještě před nárazem srazily víčko dolů. Krev tryskala z místa, kde mě kovový hák zasáhl do horní části čela a vydloubl mi asi půlcentimetrovou rýhu. Tam není skoro žádný sval, jen kůže na kosti. Přesto se krev valila.

Ten starej chlap měl poblíž nějaké mastné hadry a jeden mi dal, abych si ho držel u rány. A jo, zase jsme se dali do práce a připevnili to síto, tentokrát jsme nejdřív zahákli můj konec gumicuku. Ten chlap vypadal, že ho ten incident dost znepokojil, a odvezl nás zpátky.

Tchýně, která pracovala v nemocnici, mi vyčistila a obvázala ránu a diagnostikovala, že šití nejspíš nebude nutné – ale kdybych chtěl, odvezla by nás na pohotovost. Mávl jsem nad tím rukou. Nic to není, dobrý.

Sundala láhev koňaku, přinesla ji ke stolu v kuchyni, u kterého jsme seděli, a nalila nám. Byl jsem ještě trochu grogy, ale tohle mě zevnitř pěkně zahřálo. V těle se mi rozproudil adrenalin a chemické látky, které zlepšují náladu. Nalila mi další.

No do prdele, pomyslel jsem si. Málem jsi přišel o oko. Bylo to o takovejhle kousek. Teď si sedíš a piješ koňak. Cítil jsem se plný života a lásky, a zároveň prázdný.

Několikrát jsem se zhluboka nadechl a najednou jsem se trochu zastyděl za malichernosti, kterých jsem se občas dopouštěl. Když mi nalila třetí koňak, už jsem se chtěl každé chybě nebo selhání, které se kdy mohlo pojit s mým jménem, jen smát – sakra, ukázalo se, že všechno byla nakonec jenom legrace, jen sranda.

Z mého nitra čišela neřízená euforie. Kdo mě nechal naživu?

Jo, je to těžké, je to tvrdé. Nikdo nedostane nic zadarmo. Někdy se člověk prostě nedokáže přizpůsobit. Zapomeň na to, že bys je mohl porazit. Nejlepší je vzdávat se s předstihem, často uznávat porážku – pak bys mohl mít šanci. Přiznej si, že nejsi dost dobrý na to, abys triumfoval v jejich hrách – že nejsi hoden ani toho, abys vůbec mohl být na jejich hřišti.

Dělej, co musíš, ale nedovol jim, aby tě uvěznili ve svých nekonečných mukách. Dej jim to, když to tak moc chtějí. Nech je, ať se řežou mezi sebou, a oni to udělají. Ty pokračuj dál. Tvůj čas přijde.

NAHÝ NĚMEC ŘÁDIL O PŮLNOCI V KAMBODŽI

PHNOM PENH (Prostřednictvím tiskových agentur) – Nahé řádění německého občana v kambodžském hlavním městě,
při kterém dvakrát utekl z nemocnice a o půlnoci navštívil slavný buddhistický chrám v Phnompenhu,
skončilo jeho dopadením a předáním velvyslanectví, uvedla v sobotu policie.
Okresní policejní náčelník Wun Bun Hay uvedl, že pětadvacetiletý muž identifikovaný jako Adolf Histtine začal řádit v pátek večer poté, co byl nalezen spící před místním supermarketem a odvezen do nemocnice znepokojeným místním obyvatelem.
„Probudil se, svlékl a s křikem vyběhl z nemocnice. Přivezli jsme ho zpět, ale znovu utekl a našli jsme ho stále nahého u chrámu Wat Phnom, jak se snaží připojit k tlupě místních opic, takže nemocnice zavolala německé velvyslanectví,“ řekl Bun Hay.

Právě jsme koupili dárky pro Lianne a Geezera a projížděli jsme autem ulicemi nad Náměstím Míru. Padal zmrzlý déšť a z černé díry se vyřítil tmavě šedý Fiat Uno. Dee už byla čumákem v křižovatce, na chvíli se zastavila a čekala, až bude moct projet. Tři vteřiny, čtyři …

Fiat Uno se vyřítil z černé díry a narazil do našeho levého předního světla. Řidič se ani nesnažil zabrzdit. Auto se sklouzlo do strany po namrzlé dlažbě, hlavou jsem se praštil o boční okénko.

Vystoupili jsme, otřesení, ale nic nám nebylo. Na silnici bylo roztříštěné sklo ze světel obou aut. Předek auta byl také pomačkaný – ale všichni z obou aut stáli venku v dešti.

Holka, která vyjela z černé díry, byla mrtvolně vyhublá, vlasy měla obarvené na černo s bílo-stříbrnými prameny. Jo, byl to fakt pohled. Černé, prázdné oči. Obličej s šupinatou, nažloutlou  kůží nataženou přes vystouplé tváře a čelist.

Dee poodešla stranou a začala plakat. Pohladil jsem ji a řekl: Zlato, nebreč, zhluboka se nadechni, nic to není.

Šel jsem kolem a nahlédl dovnitř Fiatu. Na zpětném zrcátku visela malá ozdoba ve tvaru lebky a zkřížených kostí. Nad přihrádkou na palubní desce byla nálepka s lístky marihuany.

Hele, žádný soudy, kámo. Přesně tak. Nálepka s lístky marihuany. Nech si to pro sebe – nechci slyšet žádný tvoje žvásty. Svoboda je svoboda a nálepka je jen nálepka. Nech to plavat, hned. Nech to být. . . .

Konečně se objevili policajti. Dee jim řekla, že to byla její chyba – nedala přednost v jízdě. Policajti to tak sepsali – a Dee to uhradí pojišťovna.

Policajti se neobtěžovali nikoho podrobit dechové zkoušce nebo vyšetření zornic. Nikdo nezemřel a bylo by to jen víc papírování, říkal jsem si.

Dee se rozplakala. Řekl jsem: Nebreč, zlato, nebyla to tvoje chyba. Ta holka byla Smrt. O půl metru dál a mohla to být tvoje noha a můj zadek. Poslouchej, hele, stojíme tu v ledovém dešti. Všechno je dobrý.

Odmítni jejich bohy, odmítni své, prostě to vzdej – možná ještě budeš mít šanci se nadechnout.

Ano, doufejme. Zůstaň v bezpečí, jezdi pomalu, nikdy nepředpokládej a nevěř zkratkám a už vůbec ne svým očím. Dělej, co musíš, ale když nic jiného, tak: Buď laskavý a tolerantní k cizím lidem, ale nikdy ne zavázaný. Obejmi děti a staré lidi a pak je nech, ať si jdou po svém.

Neboj se, buď si jistý, že se vždycky najde nějaká odměna. Dej si pohov a nohy nahoru. Nech opadnout smutek a – jestli to zvládneš – nedělej si starosti. Protože nikdy nemůžeš vědět dost. Nikdy nemůžeš být silný. Nikdy nemůžeš být v bezpečí. Můžeš si jen dát cigáro.

***

P. B. Whalen se narodil v Long Beach v Kalifornii a od poloviny 90. let žije trvale v Praze. Posledních 30 let pracuje na rozvoji své streetballové hry a pracoval na několika pozicích ve státní i v soukromé sféře v Praze. Má čtyři děti ze dvou manželství s českými manželkami. Nikdy by neuvažoval o tom žít jinde než v Praze.

 

 

SURRENDER EARLY, ADMIT DEFEAT OFTEN
by P.B. Whalen

PRAGUE—The light dims, sometimes it is nearly totally muffed—but they have failed to knock it out entirely.

It is so very hard, I know—there are moments when blubbering is the only correct course. The machine strips and polishes you down. Before long, you’ve turned into a picker of someone else’s potato patch.

They will record your every move, film you as you walk down the streets and market aisles. Make you run the greased electric pole, offer you praying space before their god. Then, when it gets inconvenient, they’ll cut you back down and toss you out as if it none of it had happened.

But the dim shaft of slight hope endures, it is there—flickering, green and wondrous, visible despite the killing mud and murk.

 

FARMER BEHEADS WIFE AND SON, CUTS OFF OWN PENIS

MANILA (Via News Agencies)—A farmer cut off his penis after beheading his wife and son on the remote central Philippines island of Boho, police said Tuesday.

Romeo Pomoloquio reacted furiously when he learned his wife was seeing another man. He barged into his house and decapitated his wife and their one-year-old son, police said.

Overcome by remorse, he then cut off his penis.

Neighbors took him to a hospital, where a blood transfusion saved his life. However, doctors said the penis could not be reattached.

Pomoloquio now faces the death penalty.

 

Drank most of August, mainly at home alone after work. I had to, was parched something awful.

Just coming out of some harrowing months of fighting and nonsense with Dee. If you are married, you will fight, you will say the stupidest things. Marriage—two people united in separate self-interests. Maybe you want the best for the children, that’s all. (Likely, though, you each want slightly different things for the kids.)

Shit, marriage—whether you admit it or not, everybody’s buying and selling something—a deal is done. You signed up for the ride, you did what they told you—the illusion and expectation, drilled in since childhood, was too powerful. The calculation is performed. The bet is on the table.

And then, I don’t know—it’s the nature of the disease, there’s a good chance it gets out of hand. People think they want more than they have. New demands are implied, but not declared—the price rises, but there is no announcement. The bars on the cage thicken, the chain jerks you back, breathing space is constricted.

Whatever “nice thing” it had been before is certainly over now. There is a loss of nerve, confusion, a slow panic. People can’t restrain themselves, they get confused. They get cruel and abusive, and it almost always seems to wind up in a bad place, even if you stay together.

I had nightmares, visions during the spree. Numerous times I found myself waking in a sweat, quite frightened. Once I dreamt there was a dead baby hidden in the bushes next to the tree outside the window. Eventually, I raised the courage and went out for a look—nothing, just trash and papers. Cigarette butts and a smell of dried urine.

In the middle of the month, I went out to Dee’s village to throw rocks and swim with the boys. Dee had gone off somewhere, to the mountains with her girlfriends, she said, to take hikes and speak to clairvoyants who live on the mountaintops.

About 7 p.m., the boys and I were heading back to her mother’s, going up the hill. A black cat jumped into the middle of the road, crouching in front of us.

Go back, you fuck, I thought. Go back where you came from, you dirty fuck—get the hell out of here!

The bastard stared at us, unmoving.

Off to the side, one of the brown-gray tiger cats appeared, meowing.

The black bastard tensed, lowering himself, his head an inch or two from the ground. Glaring at the tiger bastard.

No doubt, they were going get to get it on—very serious cat-action. To fight or to fuck, it wasn’t clear. They began hissing and crying at each other, one on each side of the road. The black bastard hadn’t crossed us yet—at least, not technically.

Whatever you do, don’t cross the road, I said to him.

He did. Scampered right across to chase the other cat. Hell, nothing could be done. The little bitches disappeared behind some trash cans.

When we got in, Dee’s mother asked me to go out to this guy’s field to pick up a gigantic metal sieve—this type of deal through which you pour dirt to separate the rocks from the soil. The dirt goes through, see, but rocks and wood chips bigger than about the size of a dime will stay on top. Mother had several small hills of dirt she wanted to de-rock for her garden.

Klaus and I drove over in her car. It was a gorgeous warm evening in the countryside, sun smears of orange and pink, a soft breeze delivering whiffs of tree blossom and wood smoke. My fleeting thought was of an ocean of sweet Czech beer, burnt pork and topless teen girls on their knees, making mud cocktails beside the river. Bohemia at its finest.

We found the field and got out. Me and the guy lifted the massive sieve to the roof of the car, then used bungees to strap it to the racks. However, the guy, who was about 55 years old, did not securely hook his bungee end. I yanked my end and his end came flying across the car roof like a cannon shot.

I saw explosions, staggered a step, went dizzy.

I quickly understood that the bungee end had hit me in the eye. I couldn’t see anything from this eye, the right one.

Klaus screamed, ran up and grabbed my arm. I felt blood rolling off my nose. I remember the blood being warm, powerfully warm. I looked down with the left eye and saw blood drops on my shirt.

Open the eye! I told myself. If you can open the eye, it’s all O.K. If you can’t, it’s bad.

The eye was stinging terribly, that whole side of my face was pounding. The eyelid didn’t want to budge, but eventually I forced it. It popped open and tears poured out, tears pouring down and mixing with the blood.

I figured out later that the rubber cord part of the bungee, not the metal hook, had hit the eye. Probably my reflexes had even brought the eyelid down before impact. The gushing blood was from where the metal hook had hit the top of my forehead, gouging out probably a half-inch long groove. Not so much flesh up there, mainly just skin against bone. Still, the blood poured.

The old guy had some oily rags nearby and gave me one to hold on my head. And yeah, we got back to work strapping the sieve down, latching my bungee end first this time. The guy seemed greatly concerned about the incident and drove us back.

My mother-in-law, who works in a hospital, cleaned and bandaged me and diagnosed that stitches would probably not be necessary—but if I wanted, she would drive us to the emergency. I waved her off. It was nothing, nothing.

She got down the bottle and poured us cognacs and we had them sitting at the kitchen table. I was still a bit groggy, but feeling rather warm now. The body kicking in with adrenalin and feel-good chemicals. She poured me another.

Well shit, I thought. You nearly lost an eye. It was that close. Now you are sitting having cognac. I felt full of life and love, and also empty.

I took deep breaths, suddenly feeling just a bit ashamed about the petty shit I have sometimes been found indulging in. By the time she poured the third cognac, I was of a mind to laugh off every mistake or failure that could ever be attached to my name—hell, it turned out that everything was just a hoot, after all, just good fun.

Glory burst out from inside of me with nowhere to go. Who was letting me live?

Well, it’s tough, it’s hard. No one gets a break. Sometimes you can’t adjust. Forget beating them. The best bet is to surrender early, admit defeat often—then you might have a chance. Admit that you aren’t good enough to triumph in their games—that you’re not worthy enough to even be on their playground.

Do what you must, but don’t let them trap you in their endless agonies. Let them have it if they want it so bad. Let them slash at each other, and they will. You go ahead and carry on. Your time will come.

 

GERMAN ON NAKED MIDNIGHT RAMPAGE IN CAMBODIA

PHNOM PENH (Via News Agencies)—A naked rampage by a German national through the Cambodian capital, which featured two escapes from hospital and a midnight visit to Phnom Penh’s famous Buddhist temple, ended when he was captured and handed over to his embassy, police said Saturday.

District police chief Wun Bun Hay said a 25-year-old man identified as Adolf Histtine had begun his rampage on Friday night after he was found sleeping in front of a local supermarket and taken to hospital by a concerned local.

“He woke up, took his clothes off and ran out of the hospital screaming. We brought him back but he escaped again and we found him still naked at the Wat Phnom temple trying to join a troupe of local monkeys, so the hospital called the German embassy,” Bun Hay said.

 

We had just got presents for Lianne and Geezer and were tooling in the car a couple blocks above Náměstí Míru. The frozen rain was coming down and this dark gray Fiat Uno comes screaming out of a black hole. Dee was two, three feet into the intersection, momentarily paused, waiting for an opening. Three seconds, four. . . .

The Fiat Uno roared out of the black hole, smashing into our left front headlight. Driver didn’t even hit the brake. We skidded across the icy cobbles, my head smacking against the side window.

We got out, shaken but O.K. Shattered glass from one headlight on each car was scattered on the street. Front fender grillwork mangled as well—but everybody from the two cars standing in the rain.

The girl who had come out of the black hole was graveyard-rail skinny—dyed-black hair with streaks of silvery-white. Yeah, a hell of a look. Eyes ghastly black beads. Face of leprous, sallow skin pulled tight over protruding cheeks and jaw.

Dee walked a few steps off, started crying. I rubbed her arms and said, Don’t cry baby, take deep breaths, it’s nothing.

I looped around and grabbed a glance inside the Fiat. A little skull-n-crossbones ornament hung from the rearview mirror. Marijuana leaf sticker on the glove box.

Hey, no judgments, kamo. That’s right. Hear no evil, see no evil. Keep it to yourself—don’t wanna hear your jive. Freedom is freedom and a sticker is just a sticker. Shake it off, pronto. Drop it. . . .

The cops finally showed. Dee told them it was her fault—intruding into the right of way. The cops wrote it up that way—and Dee’s insurance did have to cover.

Cops didn’t bother giving anybody a breath-test or pupil scan. Nobody had died and it was just more paperwork, I supposed.

Dee cried. I said, Don’t cry baby—it wasn’t your fault. That chick was Death. Another foot or two and it might’ve been your leg and my ass. Listen, hey—we’re standing in the frozen rain. It’s all O.K.

Reject their gods, reject yours, just give up—you might just yet have a chance to breathe.

Yes, let’s hope. Stay safe, drive slow, never assume or believe the condensed version or even your eyes. Do what you must, but at the very least: Be kind and tolerant of strangers, but never obligated. Hug children and old people, then leave them to their work.

Don’t worry, rest assured, there will always be a payment. Kick back and enjoy the show. Let grief fall away and – if you can help it at all – do not worry. Because you can never know much. You can never be strong. You can never be secure. You can only have smokes.

***

P.B. Whalen was born in Long Beach, California and has lived permanently in Prague, Czech Republic, since the mid-1990s. He has worked for the past 30 years to develop his streetball game, as well as a mid-level functionary in several Prague-based government and corporate offices. He has four children from two Czech wives. He would never consider living anywhere but Prague.

Text: P. B. Whalen
Překlad/Translation: J. Lokajíčková
Foto/Photo: Radek Meyer