Rychlými tahy naznačil směr k táboru – a nakonec to nejdůležitější: větvičkou rozbodal shluk postaviček včetně hlavního ohniště i sušáků ryb a to byl vážně pocit! Už tady, s koleny v bahně. Jako když ulovil svoje první velké zvíře. Tak opojný a přitažlivý, že musel vstát a rozdupat tábor bosou nohou, protože tomu prostě nešlo odolat: Být velký, mít moc a možnost ji použít. Neovladatelná vášeň se zablácenými koleny a odvážnou fantazií. A do toho všeho znovu zazvonil telefon.

Samozřejmě, Petra: „Ještě jsem se chtěla zeptat, jestli platí naše dohoda. Abych se podle toho kdyžtak mohla zařídit.“ Zlomek vteřiny jsem tápal, jestli myslí dohodu ohledně kondomů nebo každoroční uplatnění inflační doložky, ale – šlo o Jirku.

Když volá Petra, objeví se mi na displeji její zadek v rudých kalhotkách. Na začátku naší spolupráce jsem tam měl tvář, ale zdálo se mi to moc osobní. V našich seancích používáme obličeje jen jako komparsisty. Nechat je fušovat do zápletky by znamenalo riskovat zahlcení emocemi a myslím, že i díky startovnímu pohledu na Petřiny půlky zpevněné spodním prádlem jsem dokázal souhlasit:

„Ale jo, tak ho v pátek přivez,“ řekl jsem s matnou vzpomínkou na skrčenou postavičku s mobilem v ruce. Tichou figurku na zadním sedadle mého Range. A navzdory obrázku jeho matky mě překvapil nenápadný útržek zodpovědnosti za jeho osud. Odkud se vzala tak výstřední myšlenka? Nebylo snad mou hlavní vášní v časové jámě si pohrávat s vyhlazením celého tábora včetně žen a dětí?

Ta postavička ke mně nějak patřila, ale ještě byl čas otevřít láhev sicilského bílého vína s příchutí soli, zapnout vířivku, dát si odpolední siestu a tady teď podotknout, že cizinci z lodí by se do zkázy jezerního tábora nejspíš pustili i bez jeho přispění. Bez čar v hlíně a znalosti zvyklostí včetně místa, kam noční strážce chodívá močit, by to jen bylo nebezpečnější. A plýtvat modrýma očima by byla škoda.

Když jsem Petru kdysi objevil v Annonci v sekci „společnice“, bylo jí 32. Fotku tam měla jako z photoshopu, v textu poznámku „foto pravé a bez úprav“, což sice vzbuzovalo podezření, ale moje fantazie se už stačila rozletět jako volavka nad močálem reality.

Jakmile pak při první návštěvě hodila šaty přes opěradlo, zhoupla se v bocích, řekla, „tak co?“ a s převahou se usmála polovinou pusy, musel jsem uznat, že „dobrý“. Ta fotka byla pravá a bez úprav. Férová holka i obchodní strategie. Jen se jí vlasy na temeni moc splácly. Z parfému trčel bergamotový tón a připomněl mi jistou nepříjemnou záležitost z tanečních. Světlo z bodovky nad její hlavou jí pod nosem vytvořilo stín připomínající knírek. A navíc to byla moje první zkušenost s prostitutkou.

Tehdy nepomohla ani probuzená pravěká paměť, sklony k násilí a schopnost rozeznat mnohem jemnější pachy než bergamot.
Zíral jsem na ni se šourkem svrasklým trémou s zklamáním, pocity viny, stupidity a nespravedlnosti k ženě, která dodržela všechna pravidla a stejně to nestačilo.

Připadal jsem si jako když jsem k dvanáctým narozeninám málem dostal auto na vysílačku, červeného Datsuna Z z tuzexového katalogu. Sněním o jeho dlouhé oblé kapotě jsem strávil větší počet nocí než fantazírováním o Petřině figuře za 2500 Kč na hodinu. A rozhodně jsem o tom autě blouznil několik týdnů hodně nahlas a s nekonečným opakováním.
„Tak jsme se s tátou rozhodli, že ti to autíčko dáme,“ vzdala to před narozeninami máma, „ale rádi bychom, abys si ho šel sám koupit a ujasnil si, že ho opravdu chceš.“

Předchozí kapitola: Mužská věc 154: Poslední lidská věta a masakr vrytý do hlíny

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Pixabay, generováno AI
Ikona: MV a Unsplash