Pár luxusních apartmánů a kondominií s bazénem a vrátným jsem už v životě viděl, z toho většinu na fotkách, ale když mě s mým španělským merlotem za tři stovky z Alberta pustila přes práh, bylo jasné, že jsem měl vysolit desetkrát víc. Jenom podlaha z leštěného dřeva v jejím 3 + 1 musela stát jako naše bývalé rodinné auto. Rafinované mozaikové obklady, v kuchyni asi tak tunový stůl v provensálském duchu, retro lednice, vestavěné skříně v nenápadných pastelových barvách, reprobedny Bang&Olufsen připomínající obří šnečí ulity, na oknech těžké závěsy, takže člověk uvnitř mohl kdykoli uniknout do noci.

To u mě nešlo, tři střešní okna bez zatemnění znamenala, že nad světlem a tmou nemám žádnou kontrolu. Ani nad nábytkem, ani na koberci, nad kondicí trouby z roku s 1974, vlastně nad ničím, protože můj byt nebyl můj. I když jsem se během první návštěvy nacházel pod vlivem hormonů zamilovanosti, fantazie a prozatím skryté reality, bylo jasné, že Julie má kontrolu nad většinou aspektů svého života. Kromě žehličky, což byla novinka. K večeři pustila soundrack z Kieslowského filmu Dvojí život Veroniky, protože jsme o něm včera mluvili, původ mého vína se zřetelným logem Alberta nekomentovala a nechala mě ho otevřít na znamení, že já jsem tu ten muž. Ten silnější a obratnější, schopnější a zkušenější, protože – jak jsem od ní budoucnu ještě mnohokrát slyšel – tak by si to bývala přála.

Toho večera a noci jsme ale ještě nebojovali a došlo k několika novým objevům. Po prvním kole s vlky a jeskyněmi mi Julie ukázala sbírku svých designových skleněných robertků a pak prohlásila, že bych o ní měl vědět ještě něco, že bychom o sobě měli vědět všechno.
„Někdy potřebuju hodně tvrdý divný věci. Takový syrový a použitý, špinavý od života. Potřebuju je cejtit a představovat si, kde všude byly.“

Seděla nahá na bobku vedle své starožitné komody a zespoda na mě svítila bělmem a zuby v zatím ještě rozpačitém úsměvu. A pak vytáhla šuplík a položila na postel kus traverzy a několik těžkých silných řetězů. Kdysi mohly držet klády na nákladních železničních vagonech nebo háky s mrtvými býky na jatkách, možná patřily k ústrojí jeřábu nebo jistily lešení při opravě kostela, možná přidržovaly tankery u přístavních mol. Ze všech zůstal nanejvýš metr pečlivě očištěných článků různých velikostí. Čekali byste je na šroťáku nebo na skládce. Propletené spolu s dvaceticentimetrovým kusem traverzy na bílém saténu v ložnici jedné ze 100 nejvlivnějších žen Česka vypadaly jako nějaký výstavní exponát vítěze ceny Jindřicha Chalupeckého – když se ještě neudělovala za konceptuální popisy toho, co a proč by umělec rád udělal.

„No,“ řekl jsem, posadil se na matraci, vzal řetěz s články silnými jako hadí tělo a s jemným cinkáním ho zvedl do výšky. Dal by se s tím trénovat biceps. Julie vstala a klekla si na postel nad hnědavou změť.
„Všechny jsem nalakovala bezbarvým lakem, aby mi nešpinily ložní prádlo,“ vysvětlila a pohladila traverzu. Už se neusmívala. „Jsou čistý, i když měl by se právě líbily i špinavý a rezavý, dělá to krásný šmouhy a na nic si to nehraje. Ale nebudu pořád prát a kupovat nový povlečení, že jo.“
„Miluju tě,“ řekl jsem jí.

Protože jsem si právě uvědomil, že bez té systematické přísné semetriky, která nebude pořád prát a stráví pár večerů lakováním rezavých krámů (nepochybně několika druhy štětečků, více vrstvami a na stole pečlivě vyloženém novinami), by ji vnitřní divočina rozervala na cáry.

Text: Dalibor Demel

Foto: Zulmaury Saavedra a  Shaojie na Unsplash