Upozornění pro čtenáře:

Proces tvorby je občas nepředvídatelný, takže většinu téhle kapitoly najdete v částech 19, 20 a 22. Měla ale přijít až teď, takže všem, kteří už něco z následujícího textu četli, se omlouvám. Konec ale určitě nevynechte, jde vážně o hodně.

Díky, DD

II.

1.
Zastavil se, i když věděl, že by neměl. Nebylo to dobré místo, ale zase ho sevřel ten pocit. Něco uvnitř se zachvělo, zmrzlo a musel se namáhat, aby to zase roztálo a on mohl běžet dál. Musí běžet, protože kdo se zastaví, zemře. Chlupatá přikrčená záda ostatních mužů mizela mezi stromy. Tehdy ještě neměl jméno, ale bylo tu nahoře. A bylo tu dole. Dvě strany a vpředu a vzadu a on stojí uprostřed. Přinutil se k pohybu. Být sám uprostřed všech směrů je zlo. To vědí všichni. Proto jsou spolu. Svět je velký. Nahoře je velké a tajemné, na stranách daleko a nebezpečně, vzadu taky, protože nikam není vidět. Dopředu vidět je, ale i odtamtud mohou zaútočit dlouhé zuby a drápy. Dole je pevné, je tam zem a voda. Ale zem se může probořit, už to viděl, dřív, když ještě neměl vlastní oštěp a byl se ženami a dětmi. Jedna z nich sešla ze stezky a propadla se do bahna, myslela si, že je tam pevná půda, ale pod tenkou slupkou z mechu číhalo bezedné řídké bláto. Když do něj zaběhne prase, nikdo se k němu neodváží. Žena ječela hrůzou. Pokoušela se vysvobodit, ale čím víc se hýbala, tím rychleji klesala, jako by ji neviditelné zvíře pomalu stahovalo k sobě do podzemního světa až viděl jen její hlavu a vyděšené oči a potom už nic a bylo ticho.

Už je to dávno, ale pořád si vzpomínal na hladinu okamžik potom, kdy spolkla ženiny vlasy. Netečně se zavřela a na stéblo trávy kousek od toho místa se posadila vážka. Znovu se rozběhl, to nejsou dobré vzpomínky. Ne k lovu. Přidal na tempu a snažil se myslet na chuť masa, měl hlad, všichni mají skoro pořád hlad. Ovoce, kořeny, to nestačí. Potřebují těla zvířat. Prošlo tudy stádo prasat a teď je musí dohonit a některé probodnout klacky naostřenými v ohni a ti nejzkušenější lovci oštěpy s kamennými hroty. Běžel, les řídl a pak vpředu uslyšel řev mnoha hrdel. Lovci dostihli prasata a obklíčili je. Zrychlil, aby mohl taky zabodnout zuhelnatělou špici svého klacku a zasloužit si díl kořisti. Vyběhl na zalesněný pahorek, lovci už byli blízko, slyšel jejich křik, ale neslyšel kvičení prasat a to bylo divné.

Instinkt zavelel přikrčit se a k vrcholu pahorku se připlížit. Dole, v malé roklině žádná prasata nebyla. Zorničky se mu rozšířily a začal rychle dýchat, rychleji než předtím, když běžel. Někteří muži z jeho rodiny ještě stáli, jiní už leželi, v tělech zabodané klacky, stejné jako měli oni sami na prasata a cizí muži je dobíjeli kameny do hlav. Někteří už hlavy ani neměli, jen beztvarou krvavou kaši. Cizích bylo hodně, mnohem víc než těch jeho. Krev. Řev útočníků a i umírajících. Několik stojících lovců kolem sebe švihalo oštěpy, ale ze všech směrů na ně létaly kameny. Když zakolísali nebo klesli na kolena a rukama si chránili hlavu, vrhali se na ně cizí muži s dlouhými oštěpy zakončenými kamennými hroty a zblízka jim je zapichovali do břicha a hrudníku, až leželi na zemi všichni a rozbíječi hlav jim proměňovali obličeje v rudou tříšť. Sevřel v prstech oštěp a uvědomil si, jak je pevný a tvrdý. Pod břichem cítil listy, větvičky a kameny, cítil vlhkou vůni hlíny a mechu, skoro neznatelný vánek na temeni. Tělem prokmitla vlna zvláštní citlivosti a rychle zmizela. Dole nepřežil nikdo. Nikdo, koho znal.

Cizí muži se nakláněli na ztichlými těly, po dvou je brali každý za jednu nohu a vlekli je pryč, některým svazovali ruce a nohy lýkem a odnášeli je na dlouhých tyčích. Klesající citlivost minula i obvyklou úroveň, tělo někam zmizelo a mysl ochrnula. Skupina shrbených srstnatých zad pomalu šplhala po protějším svahu rokliny. Rozhozené ruce vlečených těl ukazovaly světlými dlaněmi ke korunám stromů, k obloze, do velkého nahoru. Myšlenky se zastavily, zůstal jen ten výjev. Viděl pohybující se postavy, ale neuvažoval o nich, jen ztrnule ležel se zpomalenou, skoro zastavenou myslí, takže když za sebou uslyšel ten zvuk, nejdřív si ho s ničím nespojil. Až třetí nebo čtvrtý šelest a drobné prasknutí probudilo vědomí i tělo, takže se obrátil na záda a zvedl hlavu právě včas, aby se stačil odkulit stranou. Dlouhý oštěp se zabodl do hlíny těsně vedle jeho boku. Bleskově pustil svou zbraň, hmátl po něm a než mohl útočník pokus zopakovat, vytrhl mu oštěp z ruky. Vyskočil, aby mu ho vrátil ostřím napřed, ale zůstal stát s napřaženou rukou.

Na délku dlaně od kamenné špice se zvedal a klesal měkký ženský hrudník. Žena, docela mladá, stejně mladá, jako on. Nechápal to. Ženy nemají zbraně, nechodí lovit, nemůže tu být. Žádná žena nedělá takové věci. Ale tahle ano. A má oštěp s hrotem z kamene. Stála před ním, pokrčený nos a cenila zuby. Hnědé oči, velké a bystré, ne ztracené tak hluboko v důlcích jako měly ženy z jeho tábora – a jemné řídké chloupky po těle, mnohem jemnější a řidší než jeho. Musela patřit k mužům, kteří právě někam vlekli mrtvé lovce jeho krve. Možná je budou jíst, nakrmí se jejich masem a vnitřnostmi. Z kostí vyrobí věci. A tady je ta žena. Chtěla ho zabít. Zákeřně a ze zálohy jako šelma. Chtěla, aby i z jeho kostí vyrobili věci. Cukl oštěpem, ale něco mu zabránilo pohyb dokončit. Uskočila, ale pořád cenila zuby. Ženy se nezabíjejí, jsou příliš důležité, ale to nebylo to hlavní. Nevěděl, co je to hlavní, ale ruka s oštěpem strnula. Viděl oči, pokrčený nos, zuby a tenké rty. Prsa, břicho, klín. Ruce se zaťatými pěstmi a viděl stehna a lýtka a špinavé hrubé nohy, stejné jako má on. Ještě okamžik se na sebe dívali oddělení oštěpem. A pak napjaté svaly povolil. Pomalu, aby se nelekla, zbraň napřímil, krátce se setkal s jejím pohledem a proběhl těsně vedle ní, zpátky, domů. Když ji míjel, ucítil, jak zvláštně voní a musel v sobě cosi překonat, přeslechnout, překlenout strachem a povinností vrátit se domů a varovat ženy a těch několik málo mužů, kteří zůstali v táboře.

Urazil pár kroků, minul dva nebo tři kmeny stromů, když mu nohy ztuhly. Za ním se ozval jekot, ženský křik protažený do šíleného hrdelního ryku. Otočil se a viděl, jak se na něj dívá, jemně pokrčená v kolenou, pusu otevřenou a krk napjatý námahou. V očích měla nenávist, kterou nechápal. Odpověděly hrubé hlasy. Představil si, jak na protějším svahu leží mrtví lovci prasat znovu na zemi, možná se někteří sesunuli na dno rokliny. Hrdelní výkřiky se začínaly přibližovat, brzy se nad hranou svahu objeví první zarostlé hlavy. Znovu se rozběhl, se srdcem zároveň rozbušeným i sevřeným, v hlavě vypálený výjev s křičící ženou, který mu nedovoloval běžet naplno. Možná to měl udělat. Měl jí zabodnout oštěp do krku, aby nemohla křičet. Povalit ji břichem k zemi a kleknout na týl, dokud by se neudusila krví nebo z ní většina krve nevytekla. Pokusila se ho zabít a teď přivolala muže, aby ho zabili místo ní. Proč to udělala? Musí teď běžet co nejrychleji, ale nejde to, obraz křičící ženy mu z kolenou a kotníků vysává sílu. Nechal ji žít, něco v něm nechtělo, aby ji zabil, tak proč?

Sbíhal z mírného svahu zpátky k řece, pak musí dlouho proti proudu, přebrodit a nahoru do hor planinou s nízkými keři. Bude to dlouhý běh, na útěk bez odpočinku možná příliš dlouhý. Nezdržoval se otáčením, slyšel jen výkřiky cizích lovců. Bylo jich hodně, nejspíš za ním vyrazili všichni, celá smečka roztažená po krajině. A on je sám a celou cestu do tábora běžet nevydrží. Do tábora? Kolena opustila další vlna síly. K ženám, dětem? Těm několika starým mužům a klukům o málo mladším než je on? Dovést k nim ty odporné tvory? Lidi přece neloví jiné lidi. Lidé nejedí maso jiných lidí, ledaže je hlad, v zimě a někdo umře dřív a jde o přežití. Teď je ale zvěře dost, slunce pálí a řeka je teplá. Seběhl k hnědavému línému toku a vyrazil po proudu, dál od domova, dál od ohně, dál od bezpečí. Dál od rodiny, pro kterou teď znamená smrtelnou hrozbu. Křik za jeho zády zesílil, nejspíš ho už zahlédli. Zrychlil a snažil se běžet lehce. Špičky nohou dopadaly na lesní zem a tlumily nárazy, dlouhý oštěp, který vytrhl ženě, střídavě pronikal tělem vzdušného zvířete. Svůj vlastní nechal ležet nahoře nad roklinou a teď mu chyběl. Běžet s tak dlouhou zbraní zakončenou ostrým kamenem ho zdržovalo, ale nemít ji by bylo špatné. Nemít zbraň je vždycky špatné. Snažil se ze síly výkřiků za sebou odhadnout, jaký má náskok, zdálo se, že přicházejí z velké šířky, a ti, kteří běží na straně, možná nekřičí. Běží co nejrychleji, aby ho mohli sevřít mezi sebe a řeku a zaútočit ze strany i zezadu.

Stála tam s pokrčenými koleny a zaťatými pěstmi, pořád ji viděl a slyšel křik, na pozadí míhajících se stromů a zeleně pod nohama i nad hlavou. Byla vyšší a silnější, než ženy, které znal. Silnější a ještě něco. Něco bezejmenného a přitažlivého. Proč to udělala? Břeh řeky se zužoval, vybavil si, že z dálky viděl po proudu vysoké skály – a skály se teď blížily k řece. To mohlo být dobré i špatné. Nebudou ho moct předběhnout a překvapit ze strany, ale jestli skála nakonec postoupí až k vodě, bude se muset zastavit, lézt po strmé stěně nebo skočit do řeky plné hrozných zvířat s dlouhými zubatými tlamami. Pádil a přeskakoval kořeny a kameny, tak takhle se cítí prase, když se za ním žene smečka lovců. Strach, panika, tělo vyburcované k rychlosti a kdesi v hloubce vědomí, že jestli se nestane něco výjimečného, nakonec padne.

Řeka se stáčela v ostré zákrutě a skály ukrajovaly z šířky břehu. Křik za ním se na chvilku ztlumil, u skal nikdo neběžel, pořád je první a teď ho vidět nemůžou. Jenže ani on už dál nemůže. Skála zavřela cestu a padá dolů do řeky, domova zubaté smrti. Jsou tu ale stromy, mohl by vylézt nahoru a skrýt se v koruně. Musí ale odhodit oštěp, potřebuje obě ruce. A musí to udělat hned. Rozmáchl se, aby zbraň poslal do řeky a rychle se vyhoupl do větví. Šplhal nahoru, výš a ještě výš a pak se krytý větvemi a listím přitiskl ke kmeni a čekal. Křik se přibližoval, hrubé hlasy mužů si útržkovitě cosi sdělovaly, a pak se objevil první lovec, přihrblý, shora z koruny viděl svalnatá záda a v ruce oštěp se špičkou zčernalou krví. A další a další, za chvíli jich dole pod stromy přecházelo víc než má prstů na rukou. Rozčileně se rozhlíželi, nakukovali ze srázu do řeky a zkoumali skalní stěnu, hledali stopy, kam se poděl, kam unikl, kam se schoval. Přitiskl se ke kmeni, až na tváři bolestivě ucítil zalomenou větvičku a zavřel oči, aby zmizel, aby se celý les zřítil do tmy, aby nebylo nic, aby spočíval sám v teplém tmavém bezpečí. A pak uslyšel ten hlas.

Poznal ho okamžitě, i když teď zněl úsečněji a mužské chraplavé skřeky ztichly. Přinutil se otevřít oči a mezi větvemi ji uviděl. Tmavé vlasy a jemné, dokonalé pohyby šelmy. Pohybovala se docela jinak než muži. Zatímco oni se od země odráželi a zase na ni dopadali, tahle žena zemí plula. Jako had trávou, jako ryba mělčinou, jako pták nebem. Nikdy takový pohyb u člověka neviděl. Ženy z jeho rodiny se většinou měkce kolébaly, posedávaly, když se musely rozběhnout, třásly se jim zadky a když sbíraly černé nebo červené plody, procházely les po skupinkách jak je zrovna napadlo. Tahle žena šla jinak, z každého kroku vyzařoval záměr. Něco chtěla, pracovala na tom a nakonec to dostala. Tohle viděl z výšky, ze svého stromu, z koruny, která ho měla chránit. V mysli se mu něco sevřelo. Větve se najednou zdály řídké a výška nedostatečná, ale pohnout se neodvážil. Tiskl se ke kůře, splýval s kmenem a přál si stát se částí stromu, dřevem, které hoří, ale necítí strach. Muži se rozestoupili a nechali ji procházet, sklopené hlavy, dokud se nezastavila u skály. Znovu slyšel hlasy. Její silný a úsečný a pak tiché mužské mručení, nechtěl to pochopit, ale musel a myslel na zvířata, která vede samice, všechno bylo jinak, neznámé, nepředvídatelné, děsivé.

Několik mužů se vrátilo ke srázu nad řekou a ukazovalo dolů k vodě. Žena doplula mezi ně na hranu svahu a dlouho propátrávala pohledem skalnatou stěnu porostlou křovinami. Za chvíli odejdou, ale on bude muset ještě dlouho zůstat na stromě a pak se opatrně plížit zpátky podél vody. Bude to těžká cesta, ale povede domů. Tohle viděl, tohle si představoval, tohle přivolával ve své koruně, ale přivítání v táboře si už vyvolat nestačil. Žena vykřikla a ukazovala někam stranou ve svahu a jeden z mužů zmizel za křoviskem a ohybem. A když se vyškrábal zpátky nahoru, držel v ruce oštěp. Podal ho ženě a ona si ho pečlivě prohlížela a dokonce očichala, tam uprostřed, kde přijal pach jeho ruky. Znovu zavřel oči. Nehodil dost daleko. Možná směr letu změnila větvička, nebo list, snad náhlý poryv větru. Je lepší mířit na zvíře než jen odhazovat do prázdna. Našla svůj oštěp. Na okamžik jím projela podobná vlna znecitlivění, jako když viděl masakr na dně rokliny, tělo se dál drželo stromu, ale mysl strnula a ochabla. Oči se za chvíli otevřely samy, žena si střídavě prohlížela oštěp a skálu a sráz.

Napadlo ho, že kdyby teď bleskově sjel po kmeni a začal utíkat, možná by využil překvapení a získal malý náskok, ale žena už zvedla hlavu. Neviděla ho, zkoumala jiný strom, ale – zvedla hlavu. Prohlížela si korunu a přemýšlela, jako přemýšlí lovec nad stopou a představuje si, kudy běželo, jak myslelo a kam mířilo pronásledované zvíře. Přistoupila ke kmeni, přitiskla se k němu, shora viděl, jak se jí zmáčkla a vyklenula prsa – a pátrala nahoře v koruně. Totéž opakovala u dalších několika stromů, zatímco muži bloumali kolem, opírali se o oštěpy a škrábali se na hlavách a mezi nohama. A pak mu zmizela pod větvemi, protože zamířila k jeho stromu, k jeho úkrytu, k jeho naději na návrat. Znovu se objevila dole u kmene. Do konce života si pak pamatoval ten pocit, když zaklonila hlavu a dole v šeru se rozsvítil její obličej. A oči. V tu chvíli strach zmizel, tváří v tvář nevyhnutelnému. A tváří v tvář někomu tak přitažlivému. Tváří v tvář konci všeho. A protože všechny jeho pochybnosti, jeho naděje a muka nejistoty právě zmizely, mohl udělat něco, co by si před chvílí nedokázal ani představit. Usmál se na ni. Ten úsměv nepocházel z mysli uštvané kořisti. Byl z dětské hry, jako když se schovával s ostatními kluky. Stará užitečná hra, protože kdo se umí dobře schovat, může líp číhat, až kolem půjde srna. Tahle žena ji možná nezná, protože u ní je všechno podivné, nebo ji hrála docela jinak, ale na tom nezáleželo. Našla svůj oštěp, teď objevila jeho a zvítězila.

Dívala se na něj bez úsměvu a on s jemně roztaženými koutky čekal, až zase zavřískne a někdo z mužů pro něj vyleze s oštěpem a probodne ho už na stromě nebo ho nejdřív shodí na zem nebo po něm budou tak dlouho házet kameny, až se pustí a oni ho na zemi dobijí. Teď se ale ještě díval do tváře té záhadné mocné bytosti a přál si, aby ji mohl vzít s sebou do svého tábora. Všem se pochlubit, jakou našel ženu a měli by děti a ona by se o ně starala. A jeho by poslouchala a obdivovala jako velkého lovce a dospělého muže, který se kdysi jako jediný vrátil z krvavého lovu prasat. A pak ještě z mnoha dalších nebezpečných lovů a výprav a vždycky jí přinesl vzácnou kožešinu nebo lesklý kámen, jen pro ni, i když ostatní muži nic takového nedělají.

Takhle snil s otevřenýma očima a jemným úsměvem, až žena mlčky sklonila hlavu a znovu zmizela pod větvemi. A zase slyšel její ostrý hlas a viděl, jak odplouvá za zákrutu a její muži se rozhlížejí a dupou za ní. Ještě tomu nevěřil, ale hlasy a zvuky kroků se vzdalovaly, až ztichly. Odešla. Vlna úlevy opadla dřív, než srdce třikrát uhodilo. Jeho žena zmizela. Už ji neuvidí. Něco se v něm znovu sevřelo, ale ne už strachem. Díval se na ni, bylo to příjemné a teď o ten pohled přišel. Seděl v koruně, objímal kmen a bylo mu smutno. Neuvidí ji. A kdyby ji našel, zabije ho. Ona sama nebo její muži. Vrátí se domů a bude na ni myslet a nikdy se nedozví, co je zač a co se dnes stalo. Když pochopil, že ona vede muže, myslel si, že ho chce zabít, protože ji ušetřil. Protože ji ponížil. Vzal jí zbraň a ukázal, že on je pánem nad jejím životem a smrtí, ne ona, ale on, stejný tvor, jaké si její muži odnášeli na dlouhých osekaných větvích. Jenže něco bylo jinak.

Dlouho uvažoval a mlhavě se probíral myšlenkami a jejich zárodky i pocity a zvláštním rozechvěním, které neznal a nevěděl, co znamená. A když po dlouhém čekání váhavě slezl na zem, byla to jiná zem, jiné listy stromů, jiná tráva, jiný život. Našla ho a on prohrál. Sebral ze země silnou rovnou větev, protože muž nemá chodit s prázdnýma rukama. Zavrtěl hlavou, jako by chtěl něco setřást a vykročil proti proudu, zpočátku se držel u skály, protože v lese nežijí jen lidé, ale i čtyřnohé šelmy a je dobré mít aspoň jednu stranu krytou. Šel přikrčený a ostražitě se rozhlížel, jít lesem sám je špatné. Poslouchal zvuky a byly to jiné zvuky než když ještě seděl v koruně. Čichal vůně, ale byly to jiné vůně a viděl slábnoucí světlo, ale neobával se tmy bez ohně stejným způsobem jako předtím. Všemu něco chybělo. Nic nebylo celistvé, jednoznačné, samostatné. Ještě nikdy si nepřipadal tak osaměle. Ani když se jako dítě ztratil, ani když pak zabloudil v horách na lovu králíků, ani když musel sám uštvat a zabít srnu, aby mohl sedět blíž k ohni, blíž k mužům. Byl vprostřed všech směrů docela sám a už teď cítil, že takový zůstane, i když se vrátí domů, kam ho teď vedl spíš instinkt a zvyk než touha. Šel jako omámený jedovatými bobulemi. Tělo i mysl dělaly svou práci, ale něco uvnitř si neslo zranění. Uštknutí. Neslo si bolest. Šel ale, protože brzy padne noc a on nemá čím rozdělat oheň, aby se ochránil před šelmami. Ohňové nástroje měli jen starší muži a ti už nežili a jejich těla se dost možná budou brzy sama nad ohněm otáčet, protože zvyky lidí té zvláštní ženy jsou strašné a nepochopitelné.

Když se skály začaly příliš vzdalovat od řeky, musel je opustit. Musel vyměnit ochranu kamene za nebezpečí vody, zvířata s dlouhými čelistmi a zuby se dokázala s obludnou rychlostí vyřítit z hlubiny, uchvátit kořist a stáhnout ji pod kalnou hladinu. A tam, v oranžových paprscích zapadajícího slunce, přestože pátral po všech známkách nebezpečí a jeho instinkt slídil po každé neobvyklosti, která by mohla znamenat ohrožení, všechno vidět nemohl. Vyrostli ze země jako tři obludné houby. Vyrostli ze země jeden přímo proti němu a dva po straně. Vyrostli ze země a všichni tři najednou hodili své oštěpy. Dva kolem něj prolétly do řeky, ale třetí našel cíl a on ucítil v hrudi bolest, bolest a teplo. Tak to je ta chvíle, napadlo ho současně s další bolestí na čele, které se otevřelo pod ostřím prudce hozeného kamene. Muži se k němu rozběhli, viděl, jak nesmírně pomalu zvedají nohy a rukama se chytají vzduchu, aby zrychlili. Ale kde je ona? Rozhlížel se, toužil ji vidět. Aspoň teď, v poslední chvíli. Vidět ji i za cenu, že umře s nezvratným vědomím, že nad ním zvítězila dvakrát. Těch několik příštích okamžiků ale žádné setkání ani odpověď nepřinesou. Poslední co viděl než ho strhli na zem a na hlavu mu dopadl těžký kámen, byla její tvář u paty stromu, jak se dívá nahoru – a možná, jestli se mu to nezdá, konečně se trochu usmívá. Nařídila svým mužům, aby si na něj počíhali na stezce nebo se rozhodli sami? Usmívá se, nebo vidí jen zkřivené rty? A pak kámen vyplnil celý obzor a výjev zmizel. Zůstala jen nahořklá tma a má bolest v hrudi a v hlavě stejná dnes jako před půl milionem let.

2.
Dusno, šero a tlak v hlavě, těžké tělo. Pootevřel jsem oči, víčka fungovala, to bylo dobré, žiju, šero nevadí, ani mlha. Mlha je dobrá, země potřebuje vlhko. Voda vyžene z hlíny rostliny, ty mají plody, vyžene houby, dají se jíst nebo zabíjejí, musíte je znát. Mlha a horko, jídla bude hodně, přijde zvěř a bude se pást. V noci možná pršelo, řeka bude kalná a jestli pršelo i na horách, voda přinese ryby s duhovým tělem a dobrým bílým masem. Ale i když neprší, za deštěm i rybami se dá jít, svět je velký a směrů dost. Jen to těžké tělo, je moc těžké a vtisknuté do hlíny, to by mohlo být špatné. Jestli mám zlomenou ruku, možná přežiju, jestli to odnesly nohy, tak ne. Za chvíli jimi pohnu, teď ještě nechci, ale nebolí, to by mohlo znamenat další život. Oči už přivykly světlu, všiml jsem si, že mlhu protínají zvláštní proudy, kapky stékaly po těžkém vzduchu jako po listu, bylo to zvláštní. Chtěl jsem si promnout oči, ale nešlo to, prsty narazily na cosi pevného a tvrdého, jako bych měl hlavu zavřenou v jeskyni, dostal jsem strach a rychle se posadil a zaznamenal, že to jde docela snadno a to bylo dobré, moc dobré. Přitom jsem si osahával hlavu, byla větší než obvykle a nic jsem necítil, ani v prstech jsem neměl dost citu, a někam zmizely vlasy. A pak jsem nahmatal výčnělek, zatáhl za něj a mlžná stěna vyletěla k obloze a najednou stál kolem les ve slunečním šerosvitu a mně konečně došlo, že přezka je pod krkem, strhl si svou černooranžovou helmu značky Nexx a rozhlédl se.

Text: Dalibor Demel

Ilustrace (výřez) : Tereza Kovandová