Cizí muži se nakláněli na ztichlými těly, po dvou je brali každý za jednu nohu a vlekli je pryč, některým svazovali ruce a nohy lýkem a odnášeli je na dlouhých tyčích. Klesající citlivost minula i obvyklou úroveň, tělo někam zmizelo a mysl ochrnula. Skupina shrbených srstnatých zad pomalu šplhala po protějším svahu rokliny. Rozhozené ruce vlečených těl ukazovaly světlými dlaněmi ke korunám stromů, k obloze, do velkého nahoru. Myšlenky se zastavily, zůstal jen ten výjev. Viděl pohybující se postavy, ale neuvažoval o nich, jen ztrnule ležel se zpomalenou, skoro zastavenou myslí, takže když za sebou uslyšel ten zvuk, nejdřív si ho s ničím nespojil. Až třetí nebo čtvrtý šelest a drobné prasknutí probudilo vědomí i tělo, takže se obrátil na záda a zvedl hlavu právě včas, aby se stačil odkulit stranou. Dlouhý oštěp se zabodl do hlíny těsně vedle jeho boku. Bleskově pustil svou zbraň, hmátl po něm a než mohl útočník pokus zopakovat, vytrhl mu oštěp z ruky. Vyskočil, aby mu ho vrátil ostřím napřed, ale zůstal stát s napřaženou rukou. Na délku dlaně od kamenné špice se zvedal a klesal měkký ženský hrudník.

Žena, docela mladá, stejně mladá, jako on. Nechápal to. Ženy nemají zbraně, nechodí lovit, nemůže tu být. Žádná žena nedělá takové věci. Ale tahle ano. A má oštěp s hrotem z kamene. Stála před ním, pokrčený nos a cenila zuby. Hnědé oči, velké a bystré, ne ztracené tak hluboko v důlcích jako měly ženy z jeho tábora – a jemné řídké chloupky po těle, mnohem jemnější a řidší než jeho. Musela patřit k mužům, kteří právě někam vlekli mrtvé lovce jeho krve. Možná je budou jíst, nakrmí se jejich masem a vnitřnostmi. Z kostí vyrobí věci. A tady je ta žena. Chtěla ho zabít. Zákeřně a ze zálohy jako šelma. Chtěla, aby i z jeho kostí vyrobili věci. Cukl oštěpem, ale něco mu zabránilo pohyb dokončit. Uskočila, ale pořád cenila zuby. Ženy se nezabíjejí, jsou příliš důležité, ale to nebylo to hlavní. Nevěděl, co je to hlavní, ale ruka s oštěpem strnula. Viděl oči, pokrčený nos, zuby a tenké rty. Prsa, břicho, klín. Ruce se zaťatými pěstmi a viděl stehna a lýtka a špinavé hrubé nohy, stejné jako má on. Ještě okamžik se na sebe dívali oddělení oštěpem. A pak napjaté svaly povolil. Pomalu, aby se nelekla, zbraň napřímil, krátce se setkal s jejím pohledem a proběhl těsně vedle ní, zpátky, domů. Když ji míjel, ucítil, jak zvláštně voní a musel v sobě cosi překonat, přeslechnout, překlenout strachem a povinností vrátit se domů a varovat ženy a těch několik málo mužů, kteří zůstali v táboře. Urazil pár kroků, minul dva nebo tři kmeny stromů, když mu nohy ztuhly. Za ním se ozval jekot, ženský křik protažený do šíleného hrdelního ryku.

Otočil se a viděl, jak se na něj dívá, jemně pokrčená v kolenou, pusu otevřenou a krk napjatý námahou. V očích měla nenávist, kterou nechápal. Odpověděly hrubé hlasy. Představil si, jak na protějším svahu leží mrtví lovci prasat znovu na zemi, možná se někteří sesunuli na dno rokliny. Hrdelní výkřiky se začínaly přibližovat, brzy se nad hranou svahu objeví první zarostlé hlavy. Znovu se rozběhl, se srdcem zároveň rozbušeným i sevřeným, v hlavě vypálený výjev s křičící ženou, který mu nedovoloval běžet naplno. Možná to měl udělat. Měl jí zabodnout oštěp do krku, aby nemohla křičet. Povalit ji břichem k zemi a kleknout na týl, dokud by se neudusila krví nebo z ní většina krve nevytekla. Pokusila se ho zabít a teď přivolala muže, aby ho zabili místo ní. Proč to udělala? Musí teď běžet co nejrychleji, ale nejde to, obraz křičící ženy mu z kolenou a kotníků vysává sílu. Nechal ji žít, něco v něm nechtělo, aby ji zabil, tak proč?

Sbíhal z mírného svahu zpátky k řece, pak musí dlouho proti proudu, přebrodit a nahoru do hor planinou s nízkými keři. Bude to dlouhý běh, na útěk bez odpočinku možná příliš dlouhý. Nezdržoval se otáčením, slyšel jen výkřiky cizích lovců. Bylo jich hodně, nejspíš za ním vyrazili všichni, celá smečka roztažená po krajině. A on je sám a celou cestu do tábora běžet nevydrží. Do tábora? Kolena opustila další vlna síly. K ženám, dětem? Těm několika starým mužům a klukům o málo mladším než je on? Dovést k nim ty odporné tvory? Lidi přece neloví jiné lidi. Lidé nejedí maso jiných lidí, ledaže je hlad, v zimě a někdo umře dřív a jde o přežití. Teď je ale zvěře dost, slunce pálí a řeka je teplá. Seběhl k hnědavému línému toku a vyrazil po proudu, dál od domova, dál od ohně, dál od bezpečí. Dál od rodiny, pro kterou teď znamená smrtelnou hrozbu. Křik za jeho zády zesílil, nejspíš ho už zahlédli. Zrychlil a snažil se běžet lehce. Špičky nohou dopadaly na lesní zem a tlumily nárazy, dlouhý oštěp, který vytrhl ženě, střídavě pronikal tělem vzdušného zvířete. Svůj vlastní nechal ležet nahoře nad roklinou a teď mu chyběl. Běžet s tak dlouhou zbraní zakončenou ostrým kamenem ho zdržovalo, ale nemít ji by bylo špatné. Nemít zbraň je vždycky špatné.

Snažil se ze síly výkřiků za sebou odhadnout, jaký má náskok, zdálo se, že přicházejí z velké šířky, a ti, kteří běží na straně, možná nekřičí. Běží co nejrychleji, aby ho mohli sevřít mezi sebe a řeku a zaútočit ze strany i zezadu. Stála tam s pokrčenými koleny a zaťatými pěstmi, pořád ji viděl a slyšel křik, na pozadí míhajících se stromů a zeleně pod nohama i nad hlavou. Byla vyšší a silnější, než ženy, které znal. Silnější a ještě něco. Něco bezejmenného a přitažlivého. Proč to udělala? Břeh řeky se zužoval, vybavil si, že z dálky viděl po proudu vysoké skály – a skály se teď blížily k řece. To mohlo být dobré i špatné. Nebudou ho moct předběhnout a překvapit ze strany, ale jestli skála nakonec postoupí až k vodě, bude se muset zastavit, lézt po strmé stěně nebo skočit do řeky plné hrozných zvířat s dlouhými zubatými tlamami. Pádil a přeskakoval kořeny a kameny, tak takhle se cítí prase, když se za ním žene smečka lovců. Strach, panika, tělo vyburcované k rychlosti a kdesi v hloubce vědomí, že jestli se nestane něco výjimečného, nakonec padne. Řeka se stáčela v ostré zákrutě a skály ukrajovaly z šířky břehu. Křik za ním se na chvilku ztlumil, u skal nikdo neběžel, pořád je první a teď ho vidět nemůžou. Jenže ani on už dál nemůže. Skála zavřela cestu a padá dolů do řeky, domova zubaté smrti. Jsou tu ale stromy, mohl by vylézt nahoru a skrýt se v koruně. Musí ale odhodit oštěp, potřebuje obě ruce. A musí to udělat hned.

Rozmáchl se, aby zbraň poslal do řeky a rychle se vyhoupl do větví. Šplhal nahoru, výš a ještě výš a pak se krytý větvemi a listím přitiskl ke kmeni a čekal. Křik se přibližoval, hrubé hlasy mužů si útržkovitě cosi sdělovaly, a pak se objevil první lovec, přihrblý, shora z koruny viděl svalnatá záda a v ruce oštěp se špičkou zčernalou krví. A další a další, za chvíli jich dole pod stromy přecházelo víc než má prstů na rukou. Rozčileně se rozhlíželi, nakukovali ze srázu do řeky a zkoumali skalní stěnu, hledali stopy, kam se poděl, kam unikl, kam se schoval. Přitiskl se ke kmeni, až na tváři bolestivě ucítil zalomenou větvičku a zavřel oči, aby zmizel, aby se celý les zřítil do tmy, aby nebylo nic, aby spočíval sám v teplém tmavém bezpečí. A pak uslyšel ten hlas.

Text: Dalibor Demel

Ilustrace: Tereza Kovandová