Zvláštní – vrátit se domů. Když tam tak stál a čekal, až se na pevnou zem vydrápou poslední tmavé siluety, myslel na všechno, co tu kdy zažil. Přesně na tomhle místě. Na otevřené planině cestou k táboru. U okraje lesa. Od časů, kdy ještě padal a občas lezl po čtyřech, po den, kdy ho vyhnali a pak ten další, kdy mu starý lovec ukázal, jak důležité jsou zvyklosti a nechal ho čekat na vynalézavou smrt. Teď jim smrt přinese zpátky a nebude ani tak složitá. Žádní mravenci nebo opalování ohněm. Normální rána do hlavy, oštěp do břicha, stará lovecká škola – nic civilizovaně kulturního, dodávám já, ze své mysli systematicky poškozované špatným vzděláním.

Jenže zrovna tady, na tomhle místě se stalo tolik bezvýznamných drobných událostí, že najednou nebylo jasné, čeho bylo víc – důvodů k vrácení smrti do místa, odkud vzešla? K velkému odpuštění navzdory všemu? Ne, spíš asi ne, nezlobte se. Na nějaké odpouštění a podobné výdobytky fantastické budoucnosti je ještě moc brzy. Svět to chce takhle a všichni ti štíhlí bojovní tvorové kolem něj – jsou teď svět.

Břeh se zaplnil, lidé funěli, čekali a nejspíš se báli. Stejně jako on už to chtěli mít za sebou a zůstat přitom na horní straně skořápky. Kdyby to šlo, prosím vás. Aspoň ještě dnes v noci.
Malá mokrá armáda. Vousáč a dvě ženy, jedna mu pořád drtí paži. Taková hezká scéna stvořená pro poslední strategickou poradu jako z Harryho Pottera.
„Jakej je vlastně plán, Harry?“
„No dyť už jsme se o tom bavili.“

Jasně, že ten plán probírali. Než zašlo slunce a všichni nasedli do válečných plavidel, dokonce ho znovu nakreslil do písku na břehu řeky Koneckonců nebyl tak složitý: půjdou na to od lesa, protože otevřený pohled na jezero by hejno štíhlých zabahněných žab mohl prozradit. A teď už to nesmí podělat. Starý opotřebovaný domov neboli většina všeho a všech, co kdy v životě poznal, za chvíli zmizí.

Na jeho místě bych si asi pokládal spousty otázek. Kouká z toho konečně svoboda? Špatné svědomí? Nebo zvrácená slast posvátné pomsty, kdy se stanete rukou osudu? Nebo zosobněnou vůlí duchů? A zbude tam na pozdní večer a oslavy vítězství ještě něco k jídlu? Chystá se jeho bývalá žena ubytovat svého nového muže ve své staré chatrči? Všechno se mi to trochu míchá, ale myslím, že v obou bodech paměti se shodneme na jednom: Ať už se to konečně stane.
Takže se pořád ještě se ženskou rukou zabořenou do bicepsu obrátil ke svým následovníkům a máchl rukou do tmy.

„Aaaaaaaiiiiiiaaaaaaaaauuuhaaaiiiiii!“
O pár desítek tisíc let později by to řeckému pasáku koz a ovcí bylo okamžitě jasné: to zařval rohatý, kopytnatý a bradatý bůh Pan – ochránce lesů, pastvin, stád a taky pastýřů a lovců, kteří si najdou čas na pár obětin. Když ho vyrušíte, zařičí tak, že se všichni kolem prakticky podělají děsem a tenhle ponižující stav později nazvou panikou, aby se zbavili zodpovědnosti za svou přecitlivělost.

Ve chvíli, kdy osychající skupina zavěšená za znalce místní krajiny a poměrů dorazila na kraj lesa a na druhé straně planiny zaznamenala noční oheň a siluety tábora – o žádném Panovi ještě nikdo neslyšel. A zvlášť ti vzadu začali panikařit, protože se strašně lekli a mysleli na duchy lesa, pána zvěře a jiné imaginární bytosti z dob, kdy se o nich ve společnosti mohlo normálně mluvit.

Díky pravidelnému poslechu Juliina jekotu se mě samozřejmě tohle davové panikaření netýká – a jemu bylo okamžitě jasné, kdo se hlásí o slovo.

Když se totiž přiblížili k okraji planiny, na jejímž opačném konci čekala budoucnost ozářená plameny, staly se tři drobné události: někdo ho zezadu prudce odstrčil, nová žena mu pustila ruku a zároveň vyjekla bolestí. A pak přes planinu k ohni vyrazila povědomá postava a řvala přitom jako ženská verze Pána všech Hejkalů, Porevítů a všemožných mýtických lesních tvorů, jejichž největší slastí je děsit počestné cestovatele a zabijáky.

Cůpky se jí proti svitu bílého nočního oka hezky natřásaly. Máchala rukama, aby se jí líp a rychleji běželo, ale protože se rozhodla řvát a ječet, aby v okolí vzbudila všechno včetně zemních červů a ryb na dně jezera, neběželo se jí líp, ani dost rychle.

„Neee!“ zařval pro změnu on a snažil se pochopit, co se děje. Nová žena se držela za zkrvavělé rameno, syčela vztekem a bolestí, ale neumírala. Dobře. Kolem něj se mihl vousáč s dlouhým oštěpem v ruce a vyběhl za ní, za svou novou ženou, která se snažila zároveň ječet a pádit k táboru. Nemyslel na to, proč to udělala – vyrazil za ní a s ním i všichni ostatní. Potichu, všichni mlčeli a neslyšně uháněli jako rychlá řeka s hladkou hladinou.
Žena jako první, se zmenšujícím se odstupem vousáč, pak on se svou zmatenou myslí, někde za ním v davu jeho druhá krvácející žena s celkem spravedlivým vztekem – a musím přiznat, že tahle honička patří k mým nejoblíbenějším vzpomínkám.

Zatím viděl štíhlé a vytáhlé cizince (mezi nimž jeho druhá macatá žena představovala osvěžující výjimku) sedět, postávat, pít, jíst, říhat, válet se a ovládat lodě, o jakých se ubohému Kořenovi ani nestihlo zdát. Jenže když se teď všichni dali do pohybu, pochopil, jak nepatrný rozdíl může být mezi během a letem. Vousáč se od něj vzdaloval obludnou rychlostí. Protínal šero, podivné stvoření napůl člověk a pták, překotně máchal pokrčenýma rukama a zmenšoval se jako klacek hozený přes řeku. Nikdy nikoho neviděl takhle běžet. Vzpomněl si na matku ve střetu s lesní bestií, na všechny lovce při všech lovech, honech a stíhání raněných zvířat, ale nikdo z jeho lidí takhle nikdy neběžel. Ze zablácených žab se stali draví ptáci.

Předchozí část: Mužská věc 165: Stará lovecká škola

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: DD via Chat GPT
Ikona: MV a Unsplash