„Já,“ ukázal na osamocenou figuru pod palbou a pak k hrudi, „já“.
Proti slunci se tváře zdály ještě temnější, vypadaly hrozivě, jako duchové ze dna světa. Na chvilku nemohl uvěřit tomu, co se právě děje, jako by odlétl nahoru nad řeku a díval se na sebe z ptačího těla. Lodě, horda cizinců, určených ke strachu nebo zabití, opodál nahá žena, pořád s kusem masa v ruce a puse, tohle se děje jemu? Zrovna jemu? Kdy se události pohnou obvyklým směrem a zase všechno dopadne špatně?  

„Já,“ zopakoval hlasitěji, aby zaplašil pochybnosti, „já.“
Vousatý chlap pronesl jakési slovo a po něm ho zopakovali další.
Začínal se učit: „Proč?“ Rozhlédl se a vstal. „Proč?,“ zopakoval. „Kvůli tomuhle,“ podíval se na muže s dvoubarevnýma očima jako do zrcadla a přiložil si ukazováčky na tváře. „Kvůli očím,“ řekl. „Jenom kvůli očím,“ zopakoval a ukázal vousatému cizinci s jedním okem jako nebe a druhým jako hlína přímo do tváře.

Rozhlédl se po dalších, jednoho po druhém si je zblízka prohlížel. A před každým, kdo měl oči barvy nebe nebo té kytky, co matka tenkrát našla na břehu jezera, se zastavil a přejel si prsty po hrdle, aby nikdo nepochyboval, že oči jako nebe nebo kytka nosí v těchhle lesích smůlu.
Cizinec na něj mlčky zíral, ostatní ztichli a pak si začali cosi šeptat.

„Jenom kvůli očím,“ zopakoval a když to teď vyslovil, přišlo mu to tak hloupý a smutný, že se skoro rozbrečel. A vzpomněl si na chudáka Kořena, jak ho v mrazu svlíkali z kožešin a jeho matku taky, než jim udělali ty hrozný věci a jak na něj Kořen zavolal „Vočko, nezapomeň, stačí svázat hodně dřeva a poplave to!“

Tahle poslední lidská věta se mu vynořila z paměti tam na břehu, v zádech hrozen lodí a v hlavě plán, jak zamíchat pravidly, které je s Kořenem tak brzy poslaly na dno světa.

„Tak jo, Kořene, hodně dřeva, a poplave to, uvidíš,“ řekl nahlas, protože to bylo stejně fuk. Rozuměla mu jen žena.
Nemohla tušit, co má v plánu, ale podala někomu zbytek masa a přišla až k němu. Prohlédla si hliněný obraz a vzala mu z ruky větvičku. Chvilku přemýšlela a pak si dřepla a k osamocené postavě v dešti oštěpů přikreslila ještě jednu, spojila jim ruce a mě tahle vzpomínka vždycky dojme.

Petra měla jistou šanci, ale těch pár koktejlů smíchaných s nervozitou jí nejspíš zabránilo zvládnout přirozenou promiskuitu své profese.
Já už nikoho nedržel za ruku od dob Julie a kdybych měl svůj život vyrýt do hlíny, nejspíš bych největší péči věnoval elektrifikovanému plotu své haciendy. Žádné rychlé pohyby větvičkou, jen vyvážený ochranný systém a stabilita. Když jsem v odpoledním vánku polehával na terase s vědomím, že podlaha z tropického dřeva nezmění odstín ani za deset let, znovu jsem musel obdivovat jeho zacházení s nejistotou: držel ji pod krkem jako vzteklou kočku.

Zatímco kávovar pěnil další šálek s příchutí vanilky a vzduchem pronikala lehounká vůně siláže, olízl ženě rty a bradu, takhle přede všemi, a pak si znovu klekl, zaryl větvičku do hlíny a doopravdy se do toho pustil.
Nechal řeku přitéct do jezera a jeho břeh nedaleko ústí osadil táborem se spoustou čárových postaviček, s oštěpy v rukách. Nakreslil všechno, co si pamatoval: ohniště, místo na sušení ryb, rozložení přístřešků, hranici lesa, pás rákosí, všechno.
Vypadalo to na malebnou krajinku s lidičkami, podobné nám kdysi visely na školní nástěnce jako ukázka prací žáků první třídy.

Ryl do země dlouho, dával si záležet, na přesvědčivosti čar v mazlavé hlíně závisely dva životy a rozsáhlá sbírka smrtí. Slyšel vzrušené poznámky publika, ale to nejdůležitější ještě přijde. Dorazil na konec poslední čáry a namáhavě se postavil.
Škoda, že jeho dílo teď nevidí otec. Nebylo sice tak propracované jako jeho hliněné figurky, ale umí totéž. Jako když před lovem do hliněných zvířat zapichovali větvičky a trny a doufali, že večer přitáhnou opravdovou flákotu. Jen teď nešlo o zvířata, ale o lidi – což je vlastně fuk. Jak se ukazuje i po desítkách tisíc let, vývoj je nakonec jen make-up pro složité hry.

Stačí škrábnout nehtem a okamžitě se provalí příslušnost k jediné chlupaté rodině posedlé jídlem a kolíkováním hřišť. On to svoje získá zpátky. A navíc ještě jistotu, že už mu ho nikdo nikdy nevezme.
Rozhlédl se po napjatých tvářích orámovaných tmavými copánky. Všichni tušili, že tohle je jen odkašlání k hlavnímu projevu. Takže si znovu dřepnul a začal.

Na řeku nakreslil několik loděk, pro jistotu ukázal k plavidlům vytaženým na břeh a ujistil se, že všichni pochopili. Nahoru na oblohu zavěsil přivřené noční oko, aby všem došlo, že za světla to nepůjde. A pak táhl větvičkou pomalou čáru od loděk na jezero, k rákosovému pásu. Další čáry nechal vyběhnout z rákosí, na souši jim dal tvar postav s oštěpy a sekerami a přesvědčil se, že v nich všichni poznali sami sebe.

Rychlými tahy naznačil směr k táboru – a nakonec to nejdůležitější: větvičkou rozbodal shluk postaviček včetně hlavního ohniště i sušáků ryb a to byl vážně pocit! Už tady, s koleny v bahně. Jako když ulovil svoje první velké zvíře. Tak opojný a přitažlivý, že musel vstát a rozdupat tábor bosou nohou, protože tomu prostě nešlo odolat: Být velký, mít moc a možnost ji použít. Neovladatelná vášeň se zablácenými koleny a odvážnou fantazií. A do toho všeho znovu zazvonil telefon.

Předchozí kapitola: Mužská věc 153: Jako duchové ze dna světa

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Franz28 pro Pixabay, generováno AI
Ikona: MV a Unsplash